Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Dramatický příběh bez patosu sahá od velmi niterných poloh naprostého zoufalství k zářivým zábleskům naděje, od krutosti a bezmoci jí čelit po nezlomnou lásku, od víry v záchranu po naprostý zmar. To všechno přináší především přesvědčivé dialogy velkého německého mistra slova, reprodukované s úžasnou empatií a vyvážeností Václavem Neužilem.

Střízlivou a střídmou formou se na audioknize hudebně podílel Lukáš Hurník. Prosté instrumentální předěly se vkusně střídají s názvuky dobových šlágrů a portugalského fada.

Remarque svůj proslulý román napsal v roce 1962 a vrací se v něm o dvacet roků nazpět do doby stupňující se druhé světové války. Současným pohledem je v něm až děsivé, jak aktuální a živoucí jsou osudy běženců štvaných válkou právě teď o osmdesát let později.

V roce 1942 představuje portugalská metropole Lisabon v podstatě poslední možnost, jak uniknout z Evropy zanesené nacistickým morem do vysněné země za oceánem. Na řece Tejo kotví loď, která má následujícího dne vyplout do Ameriky a stát se záchranou pro ty, kdo mají to štěstí, že vlastní lodní lístek a americké vízum.

Za lisabonské noci se náhodou setkávají dva němečtí emigranti. Jeden, který sice vše potřebné vlastní, ale boj o svobodu a záchranu své ženy právě prohrál. Druhý, kterému se otevírá možnost uniknout, možnost, v niž už přestával doufat. Společně procházejí nočními podniky, bary a vykřičenými hospodami, aby první z mužů mohl druhému dopodrobna vyprávět svůj těžký a smutný příběh cesty, jež právě končí. Audioknižní vydání Noci v Lisabonu navíc v takto kvalitním provedení je počin více než chvályhodný. Posluchač má totiž možnost znovu si uvědomit, že se rozhodně nejedná o knihu ze zaprášené police se školní četbou, ale o příběh výrazný, silný a bohužel i stále aktuální.

Lit.: Matoušek, Petr – Špetlíková, Tereza: S otevřeným srdcem se dá vyhrát. In web OneHotBook, 27. 6. 2022 (rozhovor) – Cit.: VÁCLAV NEUŽIL, čerstvý držitel sošky Českého lva za ztvárnění vytrvalce Emila Zátopka, si nevydechl ani v cíli. Vydavatelství OneHotBook mu svěřilo audiopart dalšího slavného románu ERICHA MARII REMARQUA, kde se však s pistolí zachází jinak než na stadionu. Ve vyšinuté Evropě roku 1942 herec prožívá Noc v Lisabonu, která snad uprchlíkům před nacismem zaručí bezpečí za „velkou louží“…

Co se vám okamžitě vybaví, když se řekne Remarque?

Válka – a zároveň lidskost a intimita.

A co osobně vám dala četba jeho uprchlické elegie v týdnech, kdy se válka a její dopad na lidské soukromí odehrávají v přímém přenosu, slabých pět set kilometrů od nás?

Remarque byl výjimečný humanista, dost možná poslední romantik, sám na útěku, a právě proto je jeho válečné svědectví výjimečně křehké a ryzí. Z toho důvodu v mysli čtenáře o to snáz probíhá identifikace s těmi, kdo momentálně trpí – se všemi pocity a důsledky, které tenkrát prožíval i autor a jeho literární postavy. V lidské duši se odedávna sváří dobro se zlem a je pouze na našem rozhodnutí, co v sobě víc přiživíme. Vnitřní svár v duši běžence Baumanna, se kterým se svěřuje mladšímu kolegovi jedné lisabonské noci, bezpochyby nadále platí i globálně, a tak musíme stejně jako vypravěč věřit, že se najde řešení. Že dobro může vyhrát.

Který moment zpovědi tohoto muže, jenž prchá válečnou Evropou s pasem na výmluvné falešné jméno Schwarz, vás nejvíc ohromil?

Nejspíš jeho setkání s manželkou po pětileté odmlce. Jistě, každé setkání podobného druhu působí primárně na emoce, což není nic nového pod sluncem, jenže tohle opětovné shledání autor ve čtvrtém roce války a při Helenině rodinné konstelaci popsal velmi suše, velmi věcně – pro mě až úzkostně pravdivě. Oba si nic nedarují, a přitom jeden druhého stále miluje a obětoval by se pro něj. Sálá z nich strach a současně síla. Mimořádně věrohodná chvíle.

 

Noc v Lisabonu patří k vrcholným světovým prózám o psychice hrdinů bez domova. Jeho portugalské vyústění navíc připomene šerosvit filmové Casablanky. Co je ale podle vás u Remarqua jiné a cenné?

Jakkoli se obžaloba války může v umění všeho druhu jevit někdy až jako klišé, protože to bývá námět tak častý, Remarquova vrozená a naprosto čistá láska k životu a člověku dělá i z válečného běsnění málem cosi jako sci-fi. Až tak je to prostý a účinný postoj. Spisovatelův bezprostřední přístup potom ani nemůže mít ambici druhé obžalovávat nebo soudit, a přesto jako čtenář cítíte, co je v životě správně. Už proto pro mě zůstane vzácným, obdivuhodným autorem.

Bylo pro vás rozdílné běhat před kamerou jako oslnivý Zátopek – a poté se ve studiu vcítit do uvažování běženců z let, kdy 20. století předvedlo svou nejtemnější tvář?

Proces pochopení, a tedy i vcítění se do postav, které mám pod režijním vedením představovat, u mě probíhá vždycky stejně. Na konkrétní roli – když to teď trochu přeženu – vlastně zase tolik nezáleží. Mám dobrou zkušenost s tím, když se postavě zcela otevřete, jelikož pak se může docela dobře stát, že v tomto stavu mysli objevíte dosud skryté možnosti, jak by se ještě mohla chovat. Nehledě na to, že dané osobnosti pokaždé skoro nevědomky vtisknete i něco ze sebe. (…)