Eva Svobodová. Dokumentární pásmo – feature o herci a režisérovi M. Macháčkovi.
Hovoří Miroslav Macháček. Pořadem provází Hana Kofránková a herec Michal Pavlata.
Natočeno 1991. Premiéra 7. 5. 1991 (Praha, 39 min.).
Dokument byl součástí Pátečního večera s Miroslavem Macháčkem. Ukázka ke stažení zde.
Lit.: Moravcová, Barbora: Podoby českého divadla v rozhlasové práci Evy Svobodové. Olomouc : Univerzita Palackého, 2008. – Cit.: „Dokumentární pásmo“ Ve znamení divadla je součástí pořadu Páteční večer s Miroslavem Macháčkem z cyklu Páteční večery. Ve znamení divadla je portrét jedinečné a významné osobnosti českého divadla, herce a režiséra Miroslava Macháčka. Vypráví o velkém nadšení tohoto muže pro divadlo a herectví a líčí jeho úzké sepětí s Thálií. Vrací se k jeho hereckým a především režisérským začátkům, vzpomíná na inscenace, které režíroval, ve kterých hrál nebo je zároveň režíroval a účinkoval v nich. Pořad rovněž podává svědectví o tom, jak se zapsal do povědomí svých diváků, divadelních kritiků a ostatních umělců. Laskavé vyznění pořadu je důkazem toho, že se na Miroslava Macháčka vzpomíná s úctou a
respektem.
Pořadem provází Hana Kofránková a herec Michal Pavlata. Zaznívají v něm kratší i delší ukázky z některých představení,
s nimiž měl Miroslav Macháček co do činění jako herec, režisér nebo jak už bylo řečeno, herec a režisér v jedné osobě. V pořadu je použita osobní výpověď Miroslava Macháčka a citována slova pozitivní kritiky. Portrét je též vhodně a skromně doplněn písněmi z inscenace Naši furianti podle Ladislava Stroupežnického a jiným hudebním doprovodem. Tři písně zaznívají hned v úvodu pořadu.
Inscenace Našich furiantů v úpravě a režii Miroslava Macháčka měla premiéru 13. března 1979 v Tylově divadle v Praze. 14. června 1983 měla derniéru. Pak už se opona Tylova divadla nezvedla, jak je v pořadu řečeno, celých osm let. Divadlo bylo zrekonstruováno a přejmenováno zpět na Stavovské divadlo.
Mezi písněmi autorka prostřednictvím moderátorky Hany Kofránkové popisuje obraz ve stoje aplaudujícího obecenstva,
hovoří o svém osobním pocitu nadšení a vlastenectví, který v ní derniéra vzbudila a zamýšlí se nad tím, jestli na její city zapůsobily víc výkony herců nebo něha linoucí se z lidových písní, které v představení zazněly. Zmiňuje také, že sám režisér Macháček se o tomto dni vyjádřil jako o svátku divadla. I když jen ze záznamu, sami máme možnost pocítit, jak působivé a „chytlavé“ písně to jsou. Po tomto úvodu následují biografické informace o Miroslavu Macháčkovi, stručně popisující jeho studia herectví na Pražské konzervatoři, kde se v něm zrodil režisér a mapující cesty za divadlem do Pardubic, zpátky do Prahy do Realistického divadla, do Českých Budějovic, do Městských divadel pražských a do Národního divadla v Praze, jehož členem se stal v roce 1959. Následuje rychlý výčet režií, které vytvořil pro českou první scénu. Od Půlnoční mše Petera Karvaše přes Čapkovu Bílou nemoc, až k Shakespearovu Hamletovi, který měl premiéru 13. dubna 1982 ve Smetanově divadle.
Za výčtem prací Miroslava Macháčka pro Národní divadlo následuje záznam z poslední čtené zkoušky inscenace Hamleta v
Tylově divadle v Praze. Režisér Macháček v něm předstoupí před svůj soubor s příspěvkem od diváka. Ten mu posílá v dopise
variaci na Moliérova Lakomce a Shakespearova Hamleta. V ní se odehrává dialog lakomce Harpagona s králem Fortinbrasem a Hamletovým přítelem Horatiem. Režisér jej brilantně odpřednáší všem přítomným a společně s nimi se textem počne zaobírat. Z poslechu tohoto reportážního záběru je jasné, že nejde jen o záznam práce režiséra s herci. Především v něm lze uslyšet a identifikovat komunikaci hlediště s jevištěm ještě v zárodku, dosud mimo prostor vlastního divadelního sálu. Herec Michal Pavlata a Hana Kofránková pak citují ze dvou recenzí, vzdálených od sebe více než dvacet let. V první z nich, z červnového vydání časopisu Divadlo z roku 1965 se o Miroslavu Macháčkovi píše jako o podílejícím se na herectví doby a zároveň je v ní striktně vylučován z obce umělců, „kteří si své umění nepřipouštějí, protože je pro ně pouze prostředkem k uspokojení, ke slávě a k penězům.“, cituje z článku Michal Pavlata. Článek pak pokračuje o Macháčkově sebedestruktivní vášni pro divadlo a jeho souznění s divadlem. „Snad se najde někdo, kdo vysvětlí kouzlo jeho herectví.“, řekne Hana Kofránková. Kdo jiný by ho ale vysvětlil lépe než sám herec? „Největší nebezpečí divadla je opakování.“, říká Miroslav Macháček na srozuměnou.
Pro ilustraci Macháčkova velkého potenciálu nejen hereckého, ale zejména režijního, vzpomíná autorka na to, jakou silou Miroslav Macháček vládl na jevišti hercům při zkoušení inscenace Hamleta na půdě Smetanova divadla. Popisuje, jak vystoupil na jeviště jako herec, sám sebou obsazen do role člena herecké skupiny, kterou si ve hře najímá princ Hamlet. „Zdálo se, že nehraje divadlo, že prostě v tom jevištním prostoru bydlí. Že tam žije.“, cituje Hana Kofránková autorku.
Následuje výčet inscenací a rolí, které v nich Miroslav Macháček ztvárnil na jevišti Národního divadla v Praze, Činoherního klubu nebo Laterny Magiky. Za ním následuje stručný popis některých z nich. Mezi nimi například role Jegora Semenyče v inscenaci Černý mnich A. P. Čechova. „Miroslav Macháček nehrál Jegora Semenyče rád.“, konstatuje s vážným tónem v hlase Hana Kofránková. Znamená to něco? Nevím. Poté zazní ukázka z inscenace Gorkého povídky Psoty lopoty z představení Milovat znamená žít50 v pražské „Viole“. Byla o Maximu Gorkém. V ní Miroslav Macháček vystoupil s Evaldem Šormem (sic!), Janem Kačerem a Ninou Divíškovou. Po akustické stránce působí tato nahrávka dojmem tzv. „fiktivního dokumentu“ Tzn. ukázky, dotáčené s herci v nahrávací m studiu. Jako poslední zazní část z dalšího představení ve „Viole“; Z díla F.
M. Dostojevského, ve kterém hrál Miroslav Macháček postavu Dostojevského a také v ní režíroval Evalda Šorma (sic!), Jana Kačera a Janu Hlaváčovou. Autorka hodnotí toto představení jako nejkrásnější, které se ve „Viole“ odehrálo. Pak Hana Kofránková promluví o posledních dnech Miroslava Macháčka na lůžku. 17. února 1991 se jeho čas naplnil. Na závěr zazní ženský zpěv písně z inscenace Naši furianti.
Po rychlém výčtu některých režií Miroslava Macháčka pro Národní divadlo se autorka pozastavuje nad tím, že po
Shakespearově Hamletovi dlouhých šest let v ND nic nerežíroval. M. Macháček byl kvůli svým politickým proti-stalinistickým postojům v roce 1951 obviněn z nepřátelské činnosti a musel opustit své angažmá v divadle Zdeňka Nejedlého v Praze.; Byl s ním rozvázán pracovním poměr na AMU, kde vyučoval a roku 1972 byl vyloučen z KSČ. V divadle se nesměl obsadit ani do role ve vlastní inscenaci Cyrano z Bergeracu. V lednu roku 1975 přednesl v Národním divadle kritický projev a v témže roce nastupuje čtyřměsíční léčbu na psychiatrické klinice.; „V roce 1989 se aktivně účastní revolučních událostí. Se situací v ND je nespokojen.“
Poslední ukázka, která v pořadu zazní je z představení Z díla F. M. Dostojevského, ve kterém Miroslav Macháček ztvárnil Dostojevského. V záznamu se praví, že byl Dostojevskij šest let ve vyhnanství na Sibiři. Určitá podobnost s osudem režiséra Miroslava Macháčka v Národním divadle je zde proto patrná. Zvláštní pozornost věnuje autorka následujícím replikám postavy F. M. Dostojevského: „Co se to stalo s mou duší, vírou, rozumem a srdcem za všechna ta léta, to se nedá vyslovit. Toužil jsem jako vyschlá tráva po víře. A nacházel jsem ji vlastně. Protože v neštěstí a utrpení se zjasňuje pravda. Strašná muka mě stála a stojí i teď tato touha věřit. Která je tím silnější v mé duši, čím je mi hůře.“ „Mně není proč litovat. Neprahnu po veselí, nýbrž po smutku a slzách.“ Autorka mezi ukázkami také uvádí, ze kterých částí inscenace citovaná slova pocházejí. Tento uvážený a záměrný výběr slov postavy F. M. Dostojevského nakonec ukazuje režiséra ve světle nebo spíš ve stínu jakéhosi rytíře smutné postavy. Pořad tedy nabízí audiální obraz výrazného člověka a umělce, který máme možnost utvořit si sami zejména díky poslechu ukázek z některých představení, které se tak stávají přehlídkou jeho režisérské i herecké práce. Stejně velkou úlohu v pořadu sehrávají vzpomínky autorky, jejíž subjekt je v pořadu zastoupen vypravěči.
Ti se věrohodně stylizují do role diváků všech popisovaných představení, o kterých podávají svědeckou zprávu. Posluchač tak věří tomu, že autorka byla na zmiňovaných představeních a vzpomínaným událostem přítomna. Dojem je též umocněn častým užitím Ich formy. Z pořadu vyznívá, že autorka sledovala život a dílo Miroslava Macháčka s velkým zaujetím. (..)