Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 3/2012)

Mimořádně zařazujeme článek o jediné hře Václava Havla, kterou napsal přímo pro rozhlas. Jeho adventní smrt bolí o to víc, že byl velkým milovníkem rozhlasu, jak se o tom zmínil i ve svých Hovorech z Lán…

Před měsícem zesnulý dramatik Václav Havel je ve světě i u nás znám především díky své postavě intelektuála v zajetí moci, Ferdinanda Vaňka. Jen málo se však ví, že tato postava se v jeho dramatice objevila ještě před normalizací. Stalo se tak v Československém rozhlase – v aktovce Anděl strážný. (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 43/2011)

Na Silvestra roku 1997 vysílala stanice Vltava záznam představení Divadla Radost Cvokstory aneb Let stoletím s Radostí. Toto divadlo působí v Brně už od roku 1949, kdy jej založil pedagog a loutkář Vladimír Matoušek a jeho scénou prošli významní režiséři, jakými byli Josef Kaláb, Jiří Jaroš, Pavel Vašíček či Zoja Mikotová. V roce 1993 převzal vedení divadla režisér a dramatik Vlastimil Peška, který jej vede dodnes a dává mu výraznou výtvarnou, hudební i dramatickou tvář.

Mezi úspěšné divadelní kusy s mnoha vtipně řešenými loutkami a jazzovými hudebními čísly se počítá i inscenace Cvokstory. Šťastným tahem byla i rozhlasová verze, kterou připravil Bohumil Forman. Byť toto představení mělo výraznou a zábavnou vizuální stránku, rozhlasové převedení kusu nijak neuškodilo, možná naopak – bylo více klidu soustředit se na slovní špílce, gagy a historické odkazy. A že jich bylo! (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 38/2012)

V klášteře v Řepích léta v míru a v bázni boží žil v roce 1861 zahradník Adam Müller. Staral se pouze o své kytky a život světský jej pranic nezajímal, k překvapení a úctě matky představené. Až do toho dne, kdy se před klášterní branou objevil písničkář František Hais a začal zpívat neumělými verši složenou písničku „Babinský žije“ o slavném českém loupežníkovi. Zahradník Müller totiž není nikdo jiný než Václav Babinský, který si zvolil klášterní azyl jako úkryt před pozůstalými svých obětí; z Haisovy písničky však pochopí, že svět vůkol jej vnímá jako nevinnou oběť okolností. S radostí tedy vyrazí „do světa“, aby jej z opětného omylu vyvedl hostinský U zlaté lodi: „Loupežník ve vězení, na tom nic zvláštního není, líběj odpustit; pan Hais dobře věděl, že jestli máte někoho po dvaceti létech zajímat jako vězeň, musíte sedět nevinně. (…) Teď je jářku jiná doba. Už jsme si zvykli, že jste na svobodě, a uznejte sám: slušnej člověk na svobodě nestojí za řeč. Na svobodě je vzrušující vrah!“ A tak musí Babinský zahodit sotva nalezenou barvotiskovou haisovskou „pravdu“ o sobě – a začít vyprávět o svých zločinech, které mu ve společnosti zábavychtivých hospodských hostů vynášejí pivo a jídlo zdarma. Po letech se však zdroj příběhů vyčerpá a Babinský nemá hostinci U zlaté lodi co nabídnout; chce-li si zachoval svůj statut mezi hosty, musí vyprávět příběhy, které o něm vymysleli a sepsali jiní…

Taková je výchozí situace rozhlasové hry Přemysla Ruta Babinský a Palacký, kterou v roce 2000 natočila jeho dvorní režisérka Hana Kofránková s Jiřím Lábusem (Babinský), Viktorem Preissem (Palacký) a Bronislavem Poloczkem (hostinský). Rut často pracuje s všeobecně známými příběhy, které staví do nového světla a umožňuje tak posluchači zamýšlet se nad obecnými filozofickými otázkami (klasickým příkladem budiž jeho sbírka V mámově postýlce, z níž vznikl rozhlasový cyklus Elementární příběhy). (more…)

Přemysl Hnilička

(zkrácená verze in Týdeník Rozhlas 28/2012)

Československý rozhlas sehrál v letech velmi křehké a silně okleštěné demokracie let 1945-1948 ne zrovna ušlechtilou úlohu. Zatímco za první republiky a dnes se snaží být až úzkostlivě veřejnoprávní (ve třicátých letech dokonce apolitický), ve třech letech před komunistickým pučem se dal plně do služeb KSČ. Není divu: v poválečném Československu se ctil Sovětský svaz jako osvoboditel ujařmené republiky – a tedy i komunismus s ním spjatý byl brán jako nezpochybnitelný. Kritičtější hlasy však zaznívaly pouze v časopisech (Obzory, Přítomnost), novinách (Svobodné slovo) nebo šeptandou – rozhodně však ne v rozhlase. Ten byl plně na straně Národní fronty a především komunistů. Ostatně – stačí vzpomenout na dětský rozhlasový sbor Miloslava Dismana a jeho ultralevé chovance, kteří se se svým (asi málo ortodoxním) učitelem nakonec rozešli, ať už to byl Pavel Kohout nebo Karel Kyncl. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2012)

Není lehké pokoušet se o literární tvorbu a mít přitom bratra slavným spisovatelem. Své by o tom mohl vyprávět třeba Ondřej Suchý – nebo František Petiška. Jeho bratra Eduarda samozřejmě znáte jako autora knih Hotel pro cizince, Staré řecké báje a pověsti, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o zámcích a městech nebo sbírky Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, jméno jeho bratra vám však těžko něco řekne. Ani nemůže, František Petiška totiž nechtěl těžit z bratrovy popularity, a tak publikoval pod pseudonymem František Vinant.

Narodil se v Praze v roce 1934. V roce 1960 ukončil svá studia na lékařské fakultě University Karlovy a získal tak titul MUDr. Již o rok dříve byl asistentem na katedře hygieny práce a chorob z povolání a v roce 1969 získal atestaci. Během svých studií i později se věnoval i tvorbě pro literární časopisy (Květen, Host do domu, Plamen), v letech 1963-1964 dokonce dělal šéfredaktora časopisu Tvář. O dva roky později odešel z Prahy a živil se jako lékař postupně v Milevsku, Bernarticích a v Brandýse nad Labem. Na kulturu však nezanevřel – psal dále do šuplíku a jako herec vystupoval v Divadle Járy Cimrmana. Zemřel v roce 1980, aniž by knižně vyšly jeho povídky či básně. (more…)

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2012)

„Zlato nedělám, podle mého názoru to ani nejde.“ Tento – samozřejmě fiktivní – výrok pověstného anglického alchymisty a světoběžníka Edwarda Kelleyho, působícího na dvoře císaře Rudolfa II., rozpoutá v rozhlasové hře Kelley aneb První sčítání holubů v Čechách skutečný chaos. Že zlato vyrobit nelze, je samozřejmě pravda, nicméně v okolí císaře Rudolfa II. zafunguje Kelleyho výrok přesně opačně; paradoxně spustí absurdní rej dohadů, podezírání, fízlování a intrik různých zájmových skupin a institucí, světských i církevních, domácích i zahraničních. Každý se totiž domnívá, že Rudolfův dvorní alchymista je již jen kousíček od výrobní formule… Následek na sebe nenechá dlouho čekat: šlechticové i prostí boháči krachují po tuctech a z nastalé situace „žije dnes už celé hospodářské odvětví: ti, co začali hledat lato a zkrachovali, jejich věřitelé a věřitelé jejich věřitelů, císařský dvůr, Místodržitelský úřad, církev, němečtí bankéři, jejich špehové, písaři, kurýři, kočí těch kurýrů a bůhvíkdo ještě“. A uprostřed toho všeho si s gaminským rozkošnictvím užívá a vynalézá nevědomý Edward Kelley v podání Jiřího Lábuse.

Autor tohoto zcela fiktivního komediálního příběhu byl brněnský rodák Pavel Šoltész (1927-1993), známý spíše coby autor detektivních příběhů (Případ dětinského dědice, Případ sváteční sukně, Scénář píše smrt, Ukolébavka pro sovu, Zavírací den). Kelleyho zobrazil jako renesančního, racionalistického a přirozeně cítícího člověka. Rudolfínský pražský dvůr, viděný jeho očima, je rejdištěm tajných služeb, agentů, vrahů, jež spojuje především nekonečný cynismus. Kelleyho výzkum jednotlivé tábory v podstatě nezajímá, jsou zaujati především sami sebou a jeden druhým: důležité není něco zjistit, ale zajistit, aby druzí nemohli nic zjistit. Není divu,že rudolfínská Praha se jen hemží stále přibývajícími mrtvolami, že Kelleyho sluha Beppo ve výborném podání Jiřího Zahajského netouží po ničem jiném, než odjet z Prahy: „Kelley, roztočil jsi obrovský stroj a nemůžeš ho zastavit. Poběží stále rychleji a ty už jsi v něm jenom kolečko. Prosím tě, honem se někam zakutálej!“ (more…)

Mgr. Přemysl Hnilička

(rozšířená verze článku pro Týdeník Rozhlas 26/2012)

Variace na hamletovské téma nejsou v dějinách literatury a dramatu tak velkou raritou; jen u nás se v minulém století na příběh dánského prince „vrhli“ Emil František Burian (Hamlet III. aneb Trůny dobré na dřevo), Vladimír Fux a kolektiv Satirického divadla Večerní Brno (Hamlet IV. aneb Cirkus Elsinor) a v rozhlase Miloš Rejnuš (UrHamlet), jehož text dovedl později k dokonalosti Václav Renč pod názvem Královské vraždění.

Starý skandinávský příběh, který kdysi zapsal dánský kronikář Saxo Grammaticus (tehdy to ovšem bylo ještě o Amletovi), neupravil pouze Shakespeare či Jules Laforgue. Skutečně drsnou variaci 20. století pořídil také polský dramatik Janusz Glowacki. Narodil se v roce 1938, píše divadelní hry, eseje, filmové scénáře, přednáší na Kolumbijské univerzitě a na kontě má také 10 rozhlasových her. U nás dosud příliš známý není, v brněnském nakladatelství Host mu vyšla kniha Good night, Džerzy.

Jeho variace na Hamletův příběh se jmenuje Fortinbras se opil a zobrazuje příběh dánského kralevice v poněkud groteskně pokřiveném zrcadle. Sám autor o proměnlivosti svého textu napsal: „Ony úděsné příběhy, které známe z Hamleta, ale líčeny jsou z norského úhlu pohledu, jsem začal psát ve Varšavě v roce 1981. Tedy před vyhlášením válečného stavu a mé následné emigrace. Hru jsem dokončil v Manhattanu v roce 1983. Vymyslel jsem to tak, že Norsko je totalitní supervelmoc, tedy Sovětský svaz, a Dánsko malá země, jakési Polsko. (…) Jedním slovem – bylo to strašlivě politické. Když jsem hru psal, mrtvolu měl představovat Brežněv. Například o několik let později, když zinscenovali Fortinbrase v obleženém Sarajevě, náhle se ze hry stala protisrbská záležitost s mrtvolou Miloševiče na trůně. Diváci v Los Angeles se radovali, že v mrtvole krále poznali Ronalda Reagana a Dánsko se pro ně proměnilo v Nikaraguu.“ Jeho text byl u nás poprvé zveřejněn v polovině devadesátých let v internetovém časopise Yorick v překladu Romana Sikory. (more…)