Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

19. 7. 2017

Miloš Marten (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 14:35

František Xaver Šalda. Stať, v níž literární kritik analyzuje podstatu tvůrčího typu zesnulého českého literáta. Připravil Petr Turek. Režie Petr Mančal. 

Účinkuje Jaroslav Someš.

Natočeno 2017. Premiéra 21. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou.

 

 

Komunisté ve vládě? Sorry jako, ale to opravdu ne (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 8:34

Luboš Palata. Fejeton. Naši komunisté jsou v podobě, v jaké jsou, už víc než 25 let koulí na noze české demokracie.

Natočeno 2017. Premiéra 18. 7. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Palata, Luboš: Luboš Palata: Komunisté ve vládě? Sorry jako, ale to opravdu ne. In web ČRo Plus, 18. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Naši komunisté jsou v podobě, v jaké jsou, už víc než 25 let koulí na noze české demokracie. Mnohdy to nejde bez nich a většinou ani s nimi.

Hlavně když se jedná o sestavování vlády, kde se s nimi pokusil otevřeně počítat jen Jiří Paroubek a je otázka, zda na to nakonec nedoplatil při vítězně nevítězných volbách v roce 2010, které vyústili v jeho odchod z vedení sociální demokracie.

Teď se komunisté znovu objevují v různých povolebních scénářích. Například v tom, kdy po říjnových volbách bude hnutí ANO Andreje Babiše hledat podporu pro svoji jednobarevnou vládu, která jen těsně nezíská většinu. Nikdo ale příliš nezmiňuje druhou variantu, že se KSČM zapojí do vlády široké protibabišovské koalice, která se bez komunistů neobejde.

Když občas posloucháte některé představitele KSČM, jako třeba místopředsedu Jiřího Dolejše, tak občas může i pevně zakotvený demokratický politik podlehnout dojmu, že by to s komunisty možná už po 25 letech dokonce i snad šlo. Je to ale dojem mylný.   (more…)

18. 7. 2017

Ještě jeden dopis do Pekingu (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 10:34

Jindřich Šídlo. Fejeton. Co udělala česká diplomacie pro umírajícího čínského disidenta? Slýcháme od ministra Zaorálka, že díky “nadstandardním vztahům” můžeme s Čínou vést cosi jako upřímný a otevřený “dialog o lidských právech”…

Natočeno 2017. Premiéra 17. 7. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Šídlo, Jindřich: Jindřich Šídlo: Ještě jeden dopis do Pekingu. In web ČRo Plus, 17. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Čtvrteční večerní tweet Lubomíra Zaorálka, v němž český ministr zahraničí vzdává hold životu a dílu zesnulého čínského disidenta a nositele Nobelovy ceny Liou Siao – poa, je jistě lepší než všeobecné mlčení, případně sprosté provokace prezidentské kanceláře oplakávající ve stejný den smrt zpěvačky sovětských propagandistických písní.

Ale tak nám bohužel znovu připomene, do jak ponižujícího postavení tato vládnoucí garnitura Česko ve vztahu k Číně dostala. Přeskočme rovnou všechny ty povinné závorky, v nichž bychom si vysvětlovali, že obchod s Čínou je důležitý, že o něj usiluje celý svět a že Česko asi není země, která by si mohla dovolovat velká silácká gesta.

Důležité je jen to, že také nejsme země, která by se měla chovat jako lokaj v naději, že za to snad něco dostane – protože nedostane, kromě toho, že v Pekingu posílí pocit, že se k ní mají chovat jako k lokajům.

Jak jsme bohužel ještě nezapomněli, loni v říjnu projevila česká politická reprezentace vrcholnou servilitu vůči čínským komunistům a jejich místním spojkám, když sepsala dopis, jenž nemá v polistopadové historii obdoby.

Prezident Zeman, předsedové parlamentních komor Štěch a Hamáček i premiér Sobotka se v něm omluvili čínskému lidu za to, že se ministr demokratické české vlády (konkrétně Daniel Herman) sešel s tibetským dalajlámou. Jinými slovy, země tolik citlivá na svou suverenitu, která dokáže kdykoliv vstyčit prostředník směrem k organizacím, jímž je dobrovolně členem, přijala politiku dobrovolně omezené suverenity vůči zemi, která Českem otevřeně pohrdá.   (more…)

Ranní úvaha Martina C. Putny – Stalin, Palach, Lennon (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 10:11

Martin C. Putna. Esej v autorském podání.

Natočeno 2017. Premiéra 17. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 6:50 h). K poslechu zde.

17. 7. 2017

Vládní koalice skončila. Moc leží na ulici (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 15:06

Petr Holub. Fejeton. Nebylo to nejhorší období v polistopadové historii. Ekonomika posilovala, i když bez přímého vlivu odcházející vlády. Dva zákony propadly při hlasování ve sněmovně, i když je navrhla vláda a i když se je strany zavázaly přijmout v koaliční smlouvě.

Natočeno 2017. Premiéra 17. 7. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h.).

Lit.: Holub, Petr: Petr Holub: Vládní koalice skončila. Moc leží na ulici. In web ČRo Plus, 17. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Zákon na ochranu památek nebude, také učitelé nebudou mít svůj kariérní řád. Dva zákony propadly při hlasování ve sněmovně, i když je navrhla vláda a i když se je strany zavázaly přijmout v koaliční smlouvě.

Kdo chce vidět, ten vidí, že ministři Daniel Herman a Stanislav Štech neuspěli, protože se proti nim postavily dost silné lobbistické skupiny. Hermanův návrh prosazoval účinnější ochranu historických staveb, především pravidlo, podle kterého může památku místního významu vyhlásit místní zastupitelstvo a není nutné žádat památkový úřad na státní úrovni.

Něco takového si nemohli přát developeři, kteří se možná oprávněně báli, že se pravidlo bude zneužívat, v každém případě si ovšem udrželi možnost, jak bez velkých potíží likvidovat budovy vytvářející třeba po staletí tvář velkých i malých měst.

Učitelé zase žádají od daňových poplatníků víc peněz, považují ovšem za zbytečnou byrokracii, když se po nich žádá, aby svou kvalifikaci ověřovali podle nároků kariérního řádu. Možná není návrh kariérního řádu úplně skvělý, zástupci pedagogické veřejnosti ho však nemuseli uvádět jako jeden z důvodů, proč je třeba zvyšovat platy.

Zájmové skupiny developerů a učitelů měly při blokování zákonů očividně snadnou práci. I když je navrhovala vládní koalice, tak proti každému z nich hlasovali poslanci dvou koaličních stran. Premiér ani nikdo jiný neprotestoval, nikdo nežádal svolání koaliční rady. Veřejnosti tak už je nad slunce jasnější, že koalice sociálních demokratů, hnutí ANO a lidovců fakticky skončila.  (more…)

13. 7. 2017

Český humor v české kritice (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 19:40

Karel Poláček. Úvaha českého prozaika o situaci humoru v českém písemnictví vyúsťuje v zamyšlení nad Haškovým Švejkem. Připravil Petr Turek. Režie Jaroslav Kodeš. 

Účinkuje Otakar Brousek II.

Natočeno 2017. Premiéra 15. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h) v cyklu Esej týdne. Repríza 16. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 6:30 h) v cyklu Esej týdne.

 

 

12. 7. 2017

Slovensko a kultúra (Slovensko a kultura, 2017)

Ján Jajčiak. Esej. Připravila Michaela Zakuťanská. Produkce Silvia Lukáčová. Hudební dramaturg Matúš Wiedermann. Mistr zvuku Peter Daniška. Dramaturg Peter Pavlac. Režie Laco Kerata.

Účinkují Jakub Rybárik a Zuzana Kyzeková.

Natočeno 2017. Premiéra 18. 7. 2017 (Rádio Devín, 20:00 h.) v cyklu Naša zabudnutá klasika. Repríza 20. 9. 2022 (SRo Rádio Devín, 21:30 – 22:09 h.).

Pozn.: Rozhlasová dramatizácia eseje /analýzy/ Jána Lajčiaka. Meno tohto vzdelanca, spisovateľa, filológa a kňaza je zrejme väčšine poslucháčov neznáme. Avšak bol to autor, ktorého myšlienky a analýzy slovenského naturelu na prelome storočí sú tak extrémne aktuálne, až človeka mrazí pri ich čítaní, či sa naozaj za posledných sto rokov v našej spoločnosti tak málo zmenilo. Samotný osud Jána Lajčiaka je príznačný pre množstvo ľudí s novými myšlienkami, ktorí definovali problém a chceli ho riešiť. Ak však nie je ochotná ho riešiť spoločnosť, môže sa stať, že taká osobnosť skončí na okraji záujmu a spoločnosti samotnej, čoho život Jána Lajčiaka je, bohužiaľ, zreteľným dôkazom. Autorka dramatizácie teda postavila text na jeho osobnosti a finále jeho života, keď v ústraní svojho pôsobiska vo Vyšnej Boci píše svoje veľké dielo.

Lit.: anonym: Naša zabudnutá klasika. Rozhlasová hra/Rozprávka. In web Rádio Devín, 10. 7. 2017 (článek). – Cit.: Naša zabudnutá klasika je názov nového cyklu krátkych rozhlasových hier Rádia Devín, ktoré majú ambíciu nachádzať v slovenskej literatúre zaujímavé, menej známe a dodnes nikdy nespracované texty rôznych slovenských autorov. Tieto texty sme dali spracovať trom mladým autorom, ktorí už skúsenosť s rozhlasovou drámou majú, aby sa pokúsili z predlôh koncipovať texty, nesúce v sebe hĺbku a podstatu predlohy a zároveň sa snažia pozrieť na témy a formu spôsobom adekvátnym mysleniu dneška. Ide teda o akýsi most medzi minulosťou a prítomnosťou, ktorého cieľ by mal presiahnuť didaktický rozmer oboznámenia sa s neznámym. Jednotlivé spracovania budú vysielané počas prázdnin v týždňových premiérových časoch. (…)

18.7. o 20:00 J.LAJČIAK – SLOVENSKO A KULTÚRA
Druhou hrou v cykle je rozhlasová dramatizácia eseje /analýzy/ Jána Lajčiaka s názvom Slovensko a kultúra. Meno tohto vzdelanca, spisovateľa, filológa a kňaza je zrejme väčšine poslucháčov neznáme. Avšak bol to autor, ktorého myšlienky a analýzy slovenského naturelu na prelome storočí sú tak extrémne aktuálne, až človeka mrazí pri ich čítaní, či sa naozaj za posledných sto rokov v našej spoločnosti tak málo zmenilo. Samotný osud Jána Lajčiaka je príznačný pre množstvo ľudí s novými myšlienkami, ktorí definovali problém a chceli ho riešiť. Ak však nie je ochotná ho riešiť spoločnosť, môže sa stať, že taká osobnosť skončí na okraji záujmu a spoločnosti samotnej, čoho život Jána Lajčiaka je, bohužiaľ, zreteľným dôkazom. Autorka dramatizácie teda postavila text na jeho osobnosti a finále jeho života, keď v ústraní svojho pôsobiska vo Vyšnej Boci píše svoje veľké dielo. (…)

Cieľom celého cyklu je najmä ambícia priniesť do rozhlasového priestoru texty, ktoré ešte spracované neboli, nepatria k všeobecne známym a dokonca nemusia vo svojej podstate byť ani textami klasickej beletrie. Zároveň v autorskom spracovaní troch mladých slovenských autorov ide o pokus hľadať rôzne formy pre spracovanie podobných textov.

11. 7. 2017

Co chtějí čeští komunisté? (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 15:44

Jindřich Šídlo. Fejeton. Pokud se Andrej Babiš stane premiérem, bude to první předseda české vlády, který byl ještě v listopadu 1989 v KSČ a kterého si i přes to lidé vybrali, aby zemi řídil… Jindřich Šídlo si myslí, že by nás mělo víc zajímat, co si KSČM myslí o roce 2017 než o roce 1977.

Natočeno 2017. Premiéra 10. 7. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h.) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Šídlo, Jindřich: Jindřich Šídlo: Co chtějí čeští komunisté? In web ČRo Plus, 10. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.:  Začátek léta patří už tradičně českým komunistům. Jejich recept na veřejný zájem je vcelku prostý: stačí pronést něco neobvykle nehorázného kolem výročí vraždy Milady Horákové, jak to letos zvládl sám předseda Filip tvrzením, že oběť justičního zločinu chtěla stejně vstoupit do KSČ, takže domyšleno do konce, co asi tak čekala.

A pak už se hrne jedno pozvání do médií za druhým, kde se tato slova rozebírají tam a zpátky, řeší se 50. léta i normalizace, srovnává se doba „tehdy“ a „nyní“, novináři se snaží z komunistických politiků dostat přiznání, jestli se náhodou nestydí – a oni se překvapivě nestydí, protože „chyby se přece dějí ve všech režimech a dneska tu zase máme statisíce bezdomovců“.

Není to samozřejmě úplně zbytečná práce, protože Marta Semelová, učitelka, kterou byste nikdy nechtěli dostat na žádný předmět, nebo Josef Skála, místopředseda KSČM a zcela upřímný stalinista, aspoň nezištně připomínají, že primitivní antikomunismus není vůbec překonaný postoj. Koneckonců, proto si do rozhovorů zveme nejradši právě je, protože přesně víme, co nám řeknou.

Kličkování kolem Babiše

Ale přesto: nelze se zbavit dojmu, že by nás dnes už mohlo a mělo mnohem víc zajímat, co přesně si dnešní čeští komunisté myslí o roce 2017 než 1977. A co chtějí.

Životní dráhy Vojtěcha Filipa (na snímku) a Andreje Babiše jsou v mládí velmi podobné, píše Šídlo.

Protože doba šedivých obleků na senilních figurách někdejšího politbyra je sice definitivně pryč, o svých aktuálních názorech skrytých za vším tím nostalgickým ideologickým nánosem pro jejich „tradiční“ voliče toho stále víme dost málo. A komunisté to také vcelku umně tají. Všimněte si jen, jak umně kličkují, dostanou-li otázku na možnou budoucí spolupráci s Andrejem Babišem.

Což samozřejmě zní zdánlivě nesmyslně: jak by se mohli komunisté spřáhnout s člověkem, kterého by měli nenávidět jako máloco na světě? Miliardář a ještě k tomu jejich bývalý člen je přece tím nejpřirozenějším třídním nepřítelem.

Jenže tohle je přece jen složitější. Životní dráhy Vojtěcha Filipa a Andreje Babiše se sice liší – ale ne až tolik, a hlavně až po 35. roce věku. Do té doby jako bychom sledovali paralelní životopis spolužáků ročníku 1954/1955.

Oba už v mládí vstoupili do komunistické strany (Babiš o tři roky dřív, v roce 1980), oba pracovali v socialistickém „byznysu“ a oba se proto logicky setkali se Státní bezpečností. (A jak jim později oběma potvrdil soud, ani o tom nevěděli.) Jen po roce 1989 Filip ve straně zůstal a Andrej Babiš založil Agrofert.

Tahle generace dnes tvoří vlastně základní sestavu KSČM. Lidé mezi, řekněme, 50 a 65 lety, kteří do KSČ vstupovali na konci 70. a v 80. letech. Tohle nejsou žádní naivní revolucionáři a dělnické kádry. Tohle jsou někdejší mladí, na tehdejší poměry slušně vzdělaní cyničtí realisté, kteří nikdy neměli problém s nesvobodou, profízlovanou zemí nebo dokonce okupací – oni si přece uměli zařídit, aby se jich nic z toho netýkalo. A tyhle instinkty se nijak nezměnily.

KSČM v záloze

KSČM také dnes není žádná radikálně levicová strana, jak ji chtěli vidět třeba sociální demokraté, když s nimi v letech 2006, 2010 i 2013 plánovali – nakonec marně – menšinovou vládu, které by komunisté schvalovali za nějaké ty drobné vyšší dávky a daně.

Protože teď se píše rok 2017 a situace je jiná. Komunisté jsou nacionálně-konzervativní partaj, která má poprvé po letech ostrakizace a pohrdání opravdu šanci prosadit některé své cíle. A to už nejsou jen vyšší důchody, ale nezakryté omezení liberální demokracie, která se tu s očekávatelnými těžkostmi etablovala po roce 1989 a kterou nesnášejí úplně stejně jako Andrej Babiš.

Proto jsou komunisté připraveni stát se součástí oné „nové většiny“, kam patří prezident Zeman, Andrej Babiš, ale taky Tomio Okamura nebo i část ČSSD. S různými akcenty tu najdeme zásadní změnu zahraničně-politické orientace země, apetit na zkrocení médií, zvlášť těch veřejnoprávních, s sebou se pochopitelně svezou i mnohé neziskové organizace, onen nový módní postkomunistický terč nenávisti.

Pokud se Andrej Babiš stane po volbách premiérem, bude to první předseda české vlády po roce 1989, který byl ještě v listopadu členem KSČ, a lidé si ho sami přesto vybrali, aby řídil zemi. (Pánové Tošovský, Fischer i Rusnok přece jen předsedali „pouze“ dočasným vládám v časech krize.)

Samozřejmě, že nakonec může sestavit i koalici s jednou či více demokratickými stranami, které dnes tvrdí, že to nikdy neudělají. Ale komunisté, dnes třetí nejsilnější strana sněmovny, jsou už připraveni v záloze. Na tuhle chvíli čekali skoro třicet let. Koho by to tenkrát napadlo.

Srebrenica – pomník hrůz řádění pod vlivem šovinistického nacionalismu (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 13:18

Thomas Kulidakis. Komentář.

Natočeno 2017. Premiéra 11. 7. 2017 (ČRo Plus, 18:33 h) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Kulidakis, Thomas: Thomas Kulidakis: Srebrenica – pomník hrůz řádění pod vlivem šovinistického nacionalismu. In web ČRo Plus, 11. 7. 2017 (článek + nahrávka k poslechu).  – Cit.: S veškerou pietou budou dnes v Potočari blízko Srebrenice pohřbeny ostatky sedmdesáti nově identifikovaných obětí vražedného řádění, ke kterému v oblasti došlo v červenci roku 1995. Jedenáctého července vstoupily jednotky bosenskosrbské armády vedené Ratkem Mladičem do Srebrenice a následně se odehrál jeden z největších masakrů, jaký od doby druhé světové války Evropa zažila.

Událost, jejíž smutné dvacáté druhé výročí si podle tradice v dnešní den připomínáme, označilo mezinárodní společenství za genocidu. Několikadennímu vraždění mělo padnou za oběť na osm tisíc bosenských muslimů. Tyto oběti jsou připomínkou nebezpečí, které není nikdy dostatečně zažehnáno. Mezi poklidným životem v míru a válečným běsněním může totiž často být hranice tenčí, než se nám po desetiletích života v míru může zdát.

Oběti ve Srebrenici ale nejsou jedinými žalobci světa, ve kterém je stále možné dotknout se samotné hranice lidskosti. Při válkách doprovázejících rozpad bývalé Jugoslávie přišli o život nebo zažili nevýslovné hrůzy lidé nejrůznějšího původu – Srbové, Bosňáci, Chorvaté i další.  (more…)

10. 7. 2017

Svět protikladů 1/5 (2017)

Filed under: Eseje, fejetony, přednášky — Premek @ 13:21

Jiří Krupička. Kapitola z knihy esejů Renesance rozumu, jejímuž autorovi byla v lednu 2000 udělena cena PEN Klubu za celoživotní dílo. Připravila Magdaléna Jaklová. Režie Vlado Rusko. 

Účinkuje Rudolf Pellar.

Natočeno 2000. Reríza 10. – 14. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 15:05 h.) v cyklu Psáno kurzívou.

 

« Newer Posts — Older Posts »

Powered by WordPress