Jan Pezda. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravil Viktor Bezdíček. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Jakub Doubrava.
Čte Ondřej Jiráček.
Natočeno 2026. Premiéra 1. dílu 21. 6. 2026 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Obsah:
Díl první: Turista – vůdčí fosilie modernity. Naplňuje turismus nějakou skrytou psychologickou lidskou potřebu, řekněme touhu po poznání nebo po úniku z všednosti? Patrně nikoli. Turismus je v historii lidstva poměrně novým vynálezem a vštípila nám ho kultura. Kniha si všímá tohoto fenoménu zejména ve stadiu zrodu, tedy v období od konce 17. století, a je založena na bohatství písemných pramenů, především autentických zápisků turistů, korespondence, deníků, popřípadě cestopisných knih.
Díl druhý: Zčasovění světa – zrod turismu. Na zrodu nového, lineárního pojetí času nazývaného též Pokrok se na sklonku 18. století podílela jak francouzská revoluce, tak tehdejší výbuch knižní revoluce. Vědecky ho o něco později uchopila evoluce, která na piedestal postavila nejen člověka jako takového, ale především Evropana – bílého muže. Cestovatel v době Pokroku objevuje souběžnou existenci různých časů na různých místech planety a turismus dostane do vínku základní rozpor: místa nerozvinutá zaslouží obdiv pro svou čistotu, ovšem civilizace je zároveň obdivuhodným majákem Pokroku.
Díl třetí: Cesty do minulosti – 1. útěk do přírody. Hory jsou jednou ze scenérií, které reprezentují rousseauovský „chrám Přírody“. V Čechách si zvláštní místo mezi novodobými turisty dobývají Krkonoše. Putují sem za údolími, kamenitými řečišti a skalami, ale také za vodopády. Ani příliš nezáleží na tom, že jsou umělé, vybudované právě kvůli zírajícímu zraku turistů. Krkonoše jsou kolbiště národů – Čechů a Němců. Obě národnosti si je přivlastňují a zároveň všichni propadají novému turistickému trendu – náročnému výšlapu pro výšlap sám.
Díl čtvrtý: Cesty do minulosti – 1. útěk do přírody, pokračování. Během 19. století se jednou ze zaslíbených cílů turismu stávají Alpy. Měšťané do nich míří, aby ozdravili své nervy pocuchané městskými stresory. Čas se postupně dělí na pracovní a odpočinkový, s tímto rozlišením vzniká fenomén letního pobytu a tato měšťanská odvozenina od šlechtického životního stylu právě v Alpách zdomácňuje. Emoce spojené s turismem nabývají na pestrosti. Vedle terapeutického prožívání krajiny se ve vzpomínkách z druhé poloviny 19. století setkáváme i s adrenalinovým zdoláváním nebezpečí.
Díl pátý: Cesty do minulosti – 2. Pomníky času i národních dějin. Kolem roku 1800 se mezi turistickými motivy zjevují ruiny hradů. Jsou to ozvuky oblíbené četby gotických románů. O něco později hledají turisté místa spjatá s národní identitou – Angličané Constable Country, Dánové Jutsko, Němci Rýn. Slované hledají v německém moři zaniklé mytické slovanské kraje – z nich především mys Arkona na ostrově Rujána. Cesta slovanského turisty sem je především cestou časem do dávné minulosti, která ovšem se skutečnou historií nemá nic společného.
Díl šestý: Cesty do minulosti – 3. regenerace, relax a sex v lázních. O lázních říká Giacomo Casanova: „Koupele jsou většinou jen záminkou. Přijíždí se tu jen za obchodem, za intrikami, za hazardem, za sexem, a možná i někoho špehovat.“ Pobyt v jadranské Opatiji či belgickém Ostende je otázkou společenského statusu. Na konci 19. století jezdí ale Čech hlavně do Bašky na ostrově Krk. Předpokládá se, že slaná voda má ozdravné účinky, a tak se na plážích setkáváme se speciálními koupacími vozy, v nichž mají turisté pro svůj relax veškeré soukromí.
Díl sedmý: Cesty do minulosti – 3. regenerace, relax a sex v lázních, část druhá. V 19. století lázeňská pravidla ještě chrání měšťanskou mravopočestnost. Na jeho sklonku se však rozvolňují. Objevují se první smíšené pláže, ženy ve vodě odkládají korzet, lázeňští hosté tráví na plážích stále více času a rodí se figurka čumila. Na pláži turisté zahálejí, nechávají se fotografovat, nakupují suvenýry, sbírají lastury, staví hrady z písku. Ještě v první polovině 19. století panuje kult alabastrově bílé pokožky, ovšem o půlstoletí později je vztah k ní zcela opačný.
Díl osmý: Cesty do minulosti – 3. regenerace, relax a sex v lázních, část třetí. Kromě léčivého potenciálu mají lázně v 19. století i pochybnou pověst spojenou s erotikou a sexem. Korespondence, deníky i cestopisy ji potvrzují. Blízkost těl jiného pohlaví svádí k voyerismu, dámy si stěžují na obtížné žertování lázeňských šviháků. Vzrušivý účinek příboje je prý schopen přispět i k léčbě neplodnosti. Prameny však hovoří spíš o potěše mužů než o radosti žen. Jedním z pozorovatelů této hříšnosti je v tomto díle i Franz Kafka.
Díl devátý: Cesty do budoucnosti – industrializovaný turista. Turismus je i jednou z hybných sil technologického vzestupu. Od poloviny 19. století se rozvoj železnice a turismu vzájemně posilují. Cestování vlakem se pojí s obavami, zároveň ale povznáší. Turista pozorující ubíhající krajinu je něco jako návštěvník divadla či kinematografu a cestování je prý tak rychlé, že ho železnice přivádí až k úpadku, jak soudí Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Metro v moderní metropoli zas Franzi Kafkovi připomíná potrubí, jímž lidé proudí jako voda.
Díl desátý: Cesty do budoucnosti – západní metropole. V posledním dílu radioknihy se zastavíme ve Vídni. Ta ve druhé polovině 19. století sice jeví snahu o modernizaci, za západními metropolemi však přece jen zaostává a působí jako vzpomínka na zašlou slávu upadající monarchie. Zatímco Paříž nebo New York jsou futuristickou zprávou o budoucnosti, do Vídně se stále jezdí za minulostí. Dnes ale žijeme v éře postturismu, zasíťováni na Instagramu či TikToku, a jako turistům lapeným globálním overturismem nám všechna místa splývají „v jednu soutvarou kaluž“.
Lit.: Bezdíček, Viktor: Kdy vyrazili Češi poprvé do Chorvatska a kdy do hor? Jan Pezda: Zrod moderního turismu. In web ČRo Plus, 21. 6. 2026 (článek). – Cit.: Kdy si Češi oblíbili hrady a místa spjatá s národní identitou? Proč máme potřebu cestovat? A opravdu chceme poznávat svět mimo domov? Historik Jan Pezda vysvětluje, jak se v 18. století zrodil turismus, jakými proměnami prošel a co se přes veškerý technologický a společenský pokrok vůbec nezměnilo.
Turismus je v lidských dějinách poměrně novým vynálezem, v plné síle nastupuje až v 19. století jako produkt moderní epochy. Cestováním si turista potvrzuje představu o civilizačním pokroku, ať už míří do rozvinutých západních metropolí, nebo – v jeho očích – do zaostalých koutů planety.
Jak ukazuje kniha Slunce, voda, vzduch, turismus není nic samozřejmého. Obdiv k horám či moři, vzrušení, hledání odpočinku nebo nebezpečí, přesvědčení o léčivých účincích lázeňské vody, tomu všemu nás naučila kultura.
Jedním z příkladů, u něhož se historik Pezda pozastavuje, jsou Krkonoše. Ty se staly kolbištěm národů, Čechů a Němců. Oba národy si v minulosti Krkonoše přivlastnily a autor popisuje to, jak propadly novému trendu, náročnému výšlapu pro výšlap sám. (…)