Karel Čapek. Seriál. Dramatizace Marie Nováková. Dramaturg Martin Velíšek. Režie Lukáš Hlavica.
Osoby a obsazení: Prokop (Petr Lněnička), Tomeš (Marek Holý), profesor (Jaroslav Someš), domovnice (Hana Seidlová), dívka / holka (Eliška Zbranková), cestující ve vlaku do Týnice (Jiří Knot), pošťák (Zdeněk Velen), dr. Tomeš (Jaromír Meduna), Anna (Karolína Knězů), Carson (Ondřej Brousek) a Daimon (Ivan Trojan), hotelový poslíček (Matěj Převrátil), Carson II. (Libor Hruška), komisař (Vasil Fridrich), princezna (Anežka Šťastná), Oncle (Viktor Preiss), Paul (Jaroslav Satoranský), Holz (Martin Zahálka), voják 1 (Filip Kaňkovský), voják 2 (Václav Marhold), Suwalski (Jiří Suchý z Tábora), dítě (Žofie Hánová), předseda anarchistů Mazaud (Hanuš Bor), Rosso (Adam Ernest), Strážný (Kryštof Rímský), dědeček (František Němec), dav anarchistů (Pavel Kasza, Jaroslav Kodeš, Eva Kodešová, Pavel Macák, Jiří Jahoda, Roman Solčány, Lenka Svobodová Šťastná, Petra Maťáková a Petr Šplíchal).
Natočeno 2024. Premiéra 1. dílu 30. 3. 2025, 2. dílu 6. 4. 2025 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.), 4. dílu 20. 4. 2025 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.
Vydala Radiotéka, duben 2025 (MP3, CR1270-9). Ukázka k poslechu zde.
Lit.: Velíšek, Martin: Karel Čapek: Krakatit. Román o výbušninách a snění, o lidských vášních a bohu. In web ČRo 3 Vltava, 30. březen 2025 (článek). – Cit.: (…) „Je to román o výbušninách a snění, o lidských vášních a o bohu, ale bůh se objevuje na konci toho všeho – což je jeho přirozené místo.“ Tato slova napsal Karel Čapek o svém druhém románu v dopise H. G. Wellsovi. Přestože Čapkova nejrozsáhlejší próza okamžitě získala popularitu a statut jedné z jeho nejlepších prací, názory na její výklad se v čase měnily. (…)
Hrubé obrysy děje jsou notoricky známé. Inženýr Prokop objeví trhavinu s obrovskou silou. Je zajímavé, že ačkoliv je chemik, často mluví o rozbití atomu (v tom byla opodstatněně shledávána Čapkova jasnozřivost). S výbušninou se pojí jedna záhada. Z nejasných důvodů vybuchuje sama od sebe a to vždy v pravidelný čas.
Prokop zraněný takovýmto neřízeným výbuchem prozradí napůl v mdlobách část receptury svému spolužákovi Tomešovi. Ten následně tajemství hodlá zobchodovat pro sebe. V jeho bytě, kde Prokopa zanechal, se objeví tajemná krásná dívka, která Tomeše hledá. Prokop, kterého zcela okouzlí, jí slíbí Tomeše najít. Vydává se v jeho stopách. O tajemství hrozivé výbušniny se začnou zajímat nejrůznější organizace, ať už je za nimi stát, soukromý kapitál, nebo anarchistické hnutí. Spustí se tak děj plný dobrodružných eskapád.
Právě toho si všimla soudobá kritika. Oceňovala, že je to román velmi čtivý – „Má napínavost téměř indiánských knížek“ a „zjevnou a přiznávanou návaznost na pokleslé žánry“. Ještě lépe to vystihl Vítězslav Nezval: „Velkou předností Čapků byla schopnost vytěžit mnoho zázračného právě z ducha takzvané podliteratury, jak se jím Karel Čapek obíral v knize Marsyas. Neboť vyhnána z literatury, jež podléhá čím dál více školskému dohledu a teroru kritiků, do oblasti podumění, ubytovala se v něm živelná imaginace a bují tam.“
Skutečně, inženýr Prokop si nezadá s hrdiny akčních filmů. Nejen že je schopen udělat výbušninu takřka z čehokoliv (například z pudru), dokáže zkrotit bujného koně, rozmáčknout v dlani láhev od piva, vzdorovat výrazné přesile, přemoci dogu holýma rukama, uběhnout desítky kilometrů a znovu a znovu se vykřesat z těžkých zranění a smrtelných nemocí. Zkusme si to porovnat s civilními postavami pozdějších Čapkových próz. A ještě jedna vlastnost Prokopa pojí s hrdiny dobrodružných děl. Svou prudkostí, přímostí, svým „hranatým způsobem“ dokáže získat srdce řady žen.
Už Arne Novák ocenil erotické motivy v Krakatitu, pro Karla Čapka tak netypické. Oldřich Králík píše o Krakatitu jako o „nejsubtilnější sexuální básni v české literatuře“. Inženýr Prokop je samozřejmě především ve vleku své základní, řekněme vědecké vášně, ale vedle toho jím celým románem zmítají city k několika ženám. Na dobrodružnou cestu se vydává částečně omámen svým zraněním, ale hlavně okouzlen tajemnou dívkou, která ho pak jako vysněný ideál provází celým dějem.
V prvním zastavení, v bukolickém prostředí domácnosti venkovského lékaře, v péči jeho dcery Anči, ho pronásledují trýznivé erotické sny a je jen krůček od toho, aby podlehl nevinné kráse mladé dívky. V závěru románu je jím okouzlena a doslova se mu nabízí členka anarchistické komunity. Milostné motivy se ale nejvíc prosadí v nejdelší části románu, kdy je Prokop uvězněn v Balttinu, v jakémsi zvláštním aristokraticko-vojenském uskupení. Zde propukne vášnivý a pro obě strany trýznivý vztah mezi Prokopem a princeznou Wille (česky Vůle).
Dlouholetá přítelkyně a pozdější manželka Karla Čapka Olga Scheinpflugová se domnívala, že to ona je předobrazem divoké princezny, ale dnes se literární historici prakticky shodují, že u zrodu této postavy stála Věra Hrůzová, mladičká dcera brněnského univerzitního profesora. Dosvědčují to především Čapkovy dopisy, které směly vyjít až po roce 2000. Ale i románový popis princezny odpovídá spíše Věře.
Čapek také do románu skryl jasnou indicii, když kouzelný, princeznou v dětství vysněný zámek nazval přesmyknutím jejího jména Zahur. Zahur se objevuje nejen v princeznině vyprávění a vyznání, ale i v samotném finále románu, kdy dědeček, personifikace Boha, ukazuje Prokopovi ve svém pouťovém přístroji svět: „A to je Zahur, nejkrásnější zámek na světě.“ „Kde… kde je Zahur?“ šeptá Prokop. Dědeček pokrčil rameny. „Tam někde,“ řekl nejistě, „kde je nejkrásněji. Někdo to najde a někdo ne.“
Zdá se, že útrapy milostného trojúhelníku, ve kterém se Čapek octl během psaní Krakatitu, stály nejen za poněkud nesouměrnou velikostí balttinské pasáže, ale především za pomalostí, s jakou román vznikal. Čapek jej začal psát v říjnu 1922, na čas práci přerušil a teprve v září 1923 hlásí Věře: „Jsem hotov s Krakatitem, ale bohužel není to tak slavnostní pocit, jak jsem si ho představoval; naopak je mi nějak prázdno, jako bych byl vykuchán (…) už nic z toho nemám, nic z té horečky a opilosti, radosti a lásky.“
Následující dějinné události objevily a akcentovaly v Krakatitu jiné motivy a významy. Čapkovo třetí (po RUR a Továrně na Absolutno) dílo o možném skonu světa bylo jistě takto silněji vnímáno v třicátých letech, v čase ohrožení sousední mocností. Po válce pak bylo toto „mírové poselství“, varování před jadernou katastrofou, takřka jedinou možností výkladu, zabydlenou v učebních osnovách. Jistě k tomu přispělo i Vávrovo sugestivní první filmové zpracování z roku 1948. (To druhé, z roku 1980, v tomto směru ještě vyhraněnější, ale myslím nikdo nebral vážně.)
Od šedesátých let vnímali kritici existenciální rozměr díla. Jistě pak lze souhlasit s Ivanem Klímou, když v románu vidí víc než scifiction – „metaforu o nenaplněné lásce, o velké a marné touze přesáhnout své vlastní možnosti“. Jako jakýsi Faust dvacátých let dvacátého století je Prokop vystaven mnoha pokušením světa, ale především těm, která se zrodila v jeho mysli a srdci.
Významnou součástí této dramatizace je hudba Matěje Kroupy, kterou nahrál Symfonický orchestr Českého rozhlasu.
Lit.: nav: Slavíme 135 let od narození Karla Čapka. Román Krakatit míří na divadelní prkna i do rozhlasového éteru. In web ČRo 3 Vltava, 9. leden 2025 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Čapkův Krakatit snese srovnání s tím nejlepším, co literatuře přinesla světová postmoderna, říká Věra Mašková. (…)
Vltava připravuje adaptaci Čapkova románu Krakatit. Není ale sama, kdo právě tímto dílem hodlá uctít odkaz tohoto meziválečného autora. U příležitosti 135. výročí Čapkových narozenin má dnes ve Vršovickém divadle MANA premiéru stejnojmenná inscenace, jejíž scénář napsala dramaturgyně Věra Mašková.
„Román Krakatit patří k tomu nejlepšímu, co Karel Čapek napsal. Pozoruhodné mi na něm připadá právě to, že ač je to dílo, které je více než sto let staré, je neuvěřitelně moderní, dokonce bych řekla téměř postmoderní,“ říká Věra Mašková a dodává: „Jsou tam postřehy, které jsou neskutečně aktuální. Politici, kteří se snaží získat krakatit vnucují Prokopovi myšlenku, že to dělají pro vyšší dobro. Dokonce tam padne věta, že je třeba roztříštit svět pro vyšší dobro. To jsou politické argumenty, které ani sto let po napsání Čapkova Krakatitu nejsou neznámé.“ Jak se inscenace románu ujalo vršovické divadlo MANA? (…)