Carrie Laben. Z amerického originálu Postcards from Natalie vydaného roku 2016 v časopise The Dark Magazine vedeném Seanem Wallacem přeložila Jitka Cardová. Redakce Roman Tilcer. Korektura Háta Kreisinger Komňacká. Hudba Miso Ormos. Režie Marie Krajplová.
Čte Marie Luisa Purkrábková.
Natočeno 2024. Webová premiéra 22. 9. 2024 (YouTube Binary code, 38 min.). K poslechu na YouTube.
Pozn.: Akorát jsem pohled založila k ostatním do Malých žen, když se ozval domovní zvonek. Přijít tak o půlhodinku pozdějc, asi by mě našli, jak bulím, a měli by mě na lopatkách. Ale jak jsem venku zahlídla policajty, v hlavě mi znělo jen Nikdy policajtům neříkej svý jméno, Mandulko! a nic jsem jim neřekla. Jenom jsem kejvla na pozdrav, a dokonce jsem rozsvítila, aby si nemysleli, že jsem ujetá, ale to je něco jinýho. (anotace)
Lit.: anonym: Carrie Laben – Pohlednice od Natalie [povídka/audio]. In web Knihy Medusa, b. d. (22. 9. 2024) (text povídky + odkaz k nahrávce na YT). – Cit.: Z prvních šesti pohledů od Natalie mám jenom tři. Zbylý tři stopila máma, když jsem byla ve škole nebo od července na šichtě jako prodavačka ve Farmářských potřebách. Ani bych nevěděla, že přišly, ale máma si na tom dala záležet. Pokaždý počkala, až dorazím domů, pak přede mnou lístek rozcupovala na tak malý kousky, jaký těma věčně ztuhlejma prstama dokázala natrhat, a celou hromádku spálila v popelníku. Sice měla vztek na Natku, ale já teď byla jediná, na kom si ho mohla vybíjet.
Když zapadla na kutě, vždycky se mi povedlo vyštrachat v koši pár ohořelejch útržků, ale Natčino písmo bylo tak velký a rozmáchlý, že se dalo vyluštit sotva pár písmen a sem tam krátký slovo jako třeba „já“, „je“ nebo „se“. Dneska lituju, že jsem si ty kousky nenechala a nezkusila je poskládat jako specialista v nějakým policejním seriálu, ale tenkrát mi přišlo rozumnější mámu radši moc neprovokovat. Tak jsem na ty kousíčky jenom civěla, dokud jsem z písmen a z obrázku na přední straně nevykoukala, co se dalo, a pak jsem je vždycky hodila zpátky do koše a šla si umejt ruce. (…)