Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Jan Otčenášek. Příběh tragické lásky z temné atmosfére Prahy za heydrichiády. Dramatizace Matěj Samec. Hudba Kryštof Marek. Zvukový mistr Radek Veselý. Zvukový design Stanislav Abrahám. Dramaturgie Lenka Veverková. Produkce Jana Knappová. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: Anežka Šťastná (Ester), Samuel Toman (Pavel), Jan Hartl (otec), Dana Černá (matka), Miroslav Táborský (Rejsek), Matouš Ruml (Čepek), Vojtěch Hrabák (Kamil), Simona Vrbická-Koptová (matka Ester), Martin Zahálka (otec Ester), Matěj Převrátil (Vojta), Alena (Štěpánka Fingerhutová), Philipp Kaspar Schenker a Justin Svoboda (vojáci SS), Ludmila Molínová (sousedka), Jan Battěk (soused), Jaroslav Vlach (soused), Tomáš Černý (rozhlas), Jan Přeučil (hlas Moravce z rozhlasu), Otakar Brousek II. (hlas z amplionu).

Natočeno v roce 2022. Premiéra 12. 6. 2022 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.; 57 min.) v cyklu Hra na neděli. Repríza 8. 5. 2024 (ČRo 2 Praha, 20:00 h.).

Lit.: anonym (Veverková, Lenka?): Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma. Příběh tragické lásky z temné atmosféry Prahy za heydrichiády. In web ČRo 2 Praha, 12. červen 2022 (článek). – Cit.: Maturant Pavel potká v parku mladičkou Židovku Ester, která nenastoupila do transportu do Terezína, a nabídne jí úkryt v komůrce vedle krejčovské dílny svého otce. Krátce nato je v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha a nacistický teror se ještě zvyšuje…  (…)

Tragický příběh lásky z temných časů heydrichiády se shakespearovským názvem Romeo, Julie a tma napsal Jan Otčenášek v roce 1958. Autor v této intimní novele nahlíží téma holocaustu z pohledu lidí, kteří jím nebyli přímo zasaženi, ale i tak se jich intenzivně dotýká.

Klec je tam venku

Jakub Čermák. Rozhlasová hra. Hudba Tomáš Vtípil. Zvuk Ladislav Reich. Dramaturgie Renata Venclová. Režie Jakub Čermák.

Osoby a obsazení: Milada (Elizaveta Maximová), Růžena Petříková (Klára Cibulková), Petříková starší (Johana Tesařová,) Anna Horníková (Andrea Elsnerová), Helena Leflerová (Dana Černá), Alžběta Doležalová (Klára Suchá), Eva Kubíková (Veronika Janků), Štěpánka Krásová (Marie Švestková), Marie Doležalová (Zuzana Hykyšová), Milada, starý hlas (Hana Frejková), hlasatel (Jan Vondráček), ministr (Petr Jeništa), Marie Uchytiliová (Jitka Smutná), generál (Jaromír Meduna), František Saidl (Miroslav Hanuš), Josefína Napravilová (Anežka Rusevová) a další.

Natočeno 2022. Premiéra 7. 6. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:15 h.) v cyklu Večerní drama k 80. výročí lidické tragédie.

Lit.: Venclová, Renata: Tragédie po tragédii. Příběhy lidických žen v rozhlasové hře Jakuba Čermáka. In web Rozhlas, 30. květen 2022 (článek + rozhovor s autorem). – Cit.:  Desátého června si připomeneme 80. výročí vyhlazení Lidic. Běsnění, kterým se nacisté mstili českému národu za atentát na říšského protektora Heydricha, stálo životy 340 lidických obyvatel. Kromě několika dětí určených na převýchovu v německých rodinách se konce války dočkalo 143 lidických žen, které přežily internaci v koncentračním táboře v Ravensbrücku.  (…)

Jak jste se dostal k příběhu lidických žen a co vás na něm zaujalo?

Lidice pro mě byly dávným symbolem, o tragédii obce jsem měl spíš povšechné znalosti a příliš mě neoslovovala. Ale později jsem četl rozhovory s posledními lidickými ženami a v nich mě zaujalo několik konkrétních zmínek o návratu, ty mi zhmotnily emoce, které jsem předtím nedokázal vyčíst. Silně ve mně rezonoval například popis, kdy se lidické ženy vracejí do Československa a vítá je posádková hudba. Ony stále nevědí, že muži jsou mrtví a děti ztracené nebo zavražděné. Jedna z nich pozoruje tu připravenou slávu a řekne: „To se muselo stát něco strašného, že nás takhle vítají.“ Tenhle okamžik radosti, kterou náhle srazí žal, mnou otřásl. Když jsem se nořil do dalších pramenů, oslovil mě ještě jeden aspekt – téma oběti. Lidické ženy jsou jednoznačné oběti, ale přesto – nebo právě proto – později dělají rozhodnutí, která nám můžou připadat sporná. Jejich jedinečná zkušenost jim dává zvláštní citlivost, ale také přecitlivělost vůči řadě věcí.

Jaké jsou „hlavní příběhy“ lidických žen po návratu? Hledání dětí? Vyrovnávání se s přeživšími lidickými muži? Pokus o obnovení ztraceného domova?

Mám pocit, že se zpronevěřím všem dramaturgickým pravidlům, ale přiznám se, že si sám nejsem jistý, co je oním hlavním příběhem. Od začátku jsem to cítil tak, že hlavním hrdinou – nebo spíše hrdinkou – je samotná obec, ono ženské společenství. Výše uvedené linie se tu navzájem proplétají v podobě jednotlivých osudů. Samozřejmě linka ztráty dětí je nesmírně trýznivá a snad každého se musí emocionálně dotknout. Jiným způsobem oslovuje vztah lidických žen k přeživším mužům – celkem přežili tři a ani jeden nebyl do poválečného kolektivu přijat. Že se jedná o mimořádně živou událost, dokládají i spory, které se vedou o osazení pamětní desky dvou z nich – letců RAF – na pietním území. Vidím v nich potvrzení, že se tu střetávají různé postoje, že ani současným obyvatelům Lidic není jejich historie lhostejná a že i pro ně jde o komplikované rozhodnutí.

Váš text se po formální a jazykové stránce jeví jako antické drama, zároveň v něm zpracováváte množství dobových dokumentů a historických detailů. Jak spolu šly dohromady antické hledisko věčnosti a řeč historických dokumentů?

Když mě poprvé napadlo věnovat se lidickým ženám, začal jsem si chystaný tvar pojmenovávat jako „tragédii po tragédii“ a určitým předobrazem mi byly Eurípidovy Trójanky. Společné mají to, že jak příběh lidických žen, tak Trójanek se odehrává poté, co skončí ta velká událost. Zdá se, že je vše uzavřeno. Vyhlazení Lidic i pád Tróje. Ale pro přeživší ženy nic neskončilo, ony následky války trpí dál a budou se s nimi vyrovnávat celý život. Konkrétní forma vznikala dost intuitivně, teprve v průběhu psaní. Nicméně od začátku jsem věděl, že nechci usilovat o realismus. Zdálo se mi, že očištěná, stylizovaná forma lépe míří k jádru věci. A během zpracovávání pramenů jsem překvapivě zjistil, že například jazyk ze čtyřicátých let se v mnohém blíží mluvě, kterou jsem nakonec zvolil. Díky tomu bylo možné použít i nějaké téměř přesné citace, aniž by z poetiky celého textu vystupovaly, například projev Anny Hroníkové na první lidické tryzně.

Vztahujete se ke skutečným událostem a osudům reálně existujících postav? Jak moc pracujete s autorskou licencí? A do jaké míry jste cítil povinnost dostát historické pravdě?

Musím přiznat, že při zpracovávání tohoto tématu jsem cítil obrovskou zodpovědnost. A velká dilemata. Je samozřejmě zásadní rozdíl vytvářet nějaký vlastní fikční svět a vstupovat do reálné historie, která může být stále živá. I z toho důvodu jsem se snažil si příliš nevymýšlet. Do určité míry to nebylo třeba, poválečná historie Lidic je sama o sobě silná, vrstevnatá a bohatá na příběhy. Na druhou stranu dramatický tvar není historická studie a musí fungovat ve svém žánru, takže jsem třeba několik osudů různých lidických žen spojil do jedné postavy. Pozměnil jsem i většinu původních jmen. Nerad bych, aby rozhlasová hra někoho zranila. Ale také jsem si zakázal zamlčovat události ze života obce, které na ni vrhají nějaký stín. Nejde tu v žádném případě o nedostatečnou úctu, ale o pokus obsáhnout komplexnost celého tématu.

Při zpracování podobné látky se samozřejmě nabízí konzultovat text s odborníky z řad historiků. Koho jste využil vy?

Na začátku jsem oslovil svoji divadelní kolegyni Magdalénu Škerenčákovou, která mi výrazným způsobem pomohla s rešeršemi. Následně jsem požádal o konzultaci Nicolle Šťastnou z Památníku Lidice, poskytla mi zajímavé informace a upozornila na místa, kde naše verze není historicky zcela přesná. Výsledné rozhodnutí – jestli například zachovat dějovou zkratku nebo korigovat vyznění postavy vyznívající odlišně od jejího předobrazu – už zůstalo na mně.