Asja Vološina. Překlad Marcela Magdová. Dramaturgie a úprava Marina Feltlová. Režie Tomáš Soldán.
Účinkuje Tereza Dočkalová.
Nastudovala Ostrava, prosinec 2021. Premiéra 5. 4. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama. Repríza 3. 6. 2025 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.
2. místo v sekci Drama na Prix Bohemia Radio 2023.
Pozn. Hra jako diptych. Jako monolog a jako drama, které je v pauzách toho monologu.. V obou verzích hlasem Terezy Dočkalové. Premiéra 5. dubna (Máma) a 6. dubna (Tělo to ví, zrcadlová verze) na Vltavě.
Hra byla ve stejném obsazení nastudována také jevištně (Divadlo Pod Palmovkou, premiéra 6. a 7. 6. 2024.). Tereza Dočkalová v roce 2025 získala za roli Olji Cenu Thálie za nejlepší ženský výkon.
Pozn.: Když byly Olje čtyři roky, zemřela jí matka. Během posledního půlroku života stihla napsat dceři dvacet čtyři dopisů, tak aby Olja měla ke každým narozeninám jeden až do svých osmadvaceti let. Tolik bylo matce, když odešla ze světa, a přesně tolik je dnes Olje. Zbývá otevřít ten poslední dopis? Monodrama současné ruské dramatičky se dotýká věčných otázek mateřství, smrti, boje s vnitřními strachy, hledání lásky a vlastního místa na světě.
Lit.: Soldán, Tomáš: Když jsme natáčeli Mámu… In Facebook, 5. 6. 2025 (status). – Cit.: Když jsme natáčeli Mámu a chystali se dotočit hádku ruských sousedů od vedle, byl únor 2022. Ruští sousedé se od té doby neuklidnili a dál za zdí křičí. Poslechněte si tu hru, doznívá v ní oslava narozenin, na kterých není moc co slavit. (…)
Lit.: Feltlová, Marina – Fleyberková, Klára: Asja Vološina: Máma. Zpověď ruské dívky, která rozechvěje i ty nejotrlejší nátury. In web ČRo 3 Vltava, 5. duben 2022 (článek). – Cit.: Monodrama současné ruské dramatičky se dotýká věčných otázek mateřství, smrti, boje s vnitřními strachy, hledání lásky a vlastního místa na světě. Bolestný příběh o dívčím dospívání a rané dospělosti uslyšíte v podání vynikající Terezy Dočkalové.
Olja slaví osmadvacáté narozeniny. Na rozdíl od všech předchozích jsou tyto něčím výjimečné – neradostné, znepokojující, bolestné. Musí totiž otevřít poslední dopis od mámy. Ta zemřela, když byly Olje čtyři roky, věděla, že umírá na rakovinu, a proto během posledního půl roku života napsala dceři ke každým narozeninám jeden dopis, až do jejích osmadvaceti let. Právě tolik bylo mámě, když odešla ze světa…
Taková je výchozí situace monodramatu Máma Asji Vološiny (1985), která patří k nejvýraznějším ruským dramatikům současnosti. Vystudovala dramaturgii a tvůrčí psaní na Petrohradské divadelní akademii, kde se tři roky věnovala také divadelní vědě. Zároveň absolvovala Institut žurnalistiky a literární tvorby v Moskvě. Její hry se uvádějí v Rusku i v zahraničí, některé byly přeloženy do francouzštiny, polštiny, němčiny, španělštiny, objevily se na různých tuzemských i zahraničních festivalech a laboratořích. Text Máma se v roce 2016 dostal na short list prestižního moskevského festivalu Ljubimovka.
Zpověď ústřední hrdinky Olji, líčící své životní peripetie, nevydařené lásky, nenaplněné touhy i bolestné stavy deprese, nutně vyvolává otázky a spekulace, zda (či do jaké míry) se jedná o autobiografii. Asja Vološina na to celkem pochopitelně nedává jasnou odpověď: „Některé hry tvoří bolest, skládají se z různých jejích částí. Některé jsou poháněny vlastním syžetem, jsou samostatnější, mají jinou podstatu. Co se týče Mámy, když už mě otázky na autobiografičnost začaly trochu nudit, začala jsem odpovídat tak i tak. Jednou: ‚Ano, všechno kromě smrti mé matky je z mého života,‘ a podruhé: ‚Ne, všechno je vymyšlené, úkolem bylo vytvořit fikci, která bude vypadat autentičtěji než pravda.‘ Proč? Protože mi to připadá nedůležité. Když se nějaká skutečnost dostane do magnetického pole světa umění, jako by ztratila své dřívější spojení s realitou. Přestává být skutečností života, odděluje se od něj a nabývá nových spojitostí.“
Mnohé její hry přinášejí velmi barvitý obraz současné ruské společnosti, pokřivených hodnot a narušených vztahů.
Právě v tom spočívá síla a uhrančivost textů Asji Vološiny. Na čtenáře, diváky či posluchače působí naprosto autenticky a uvěřitelně, dotýkají se jeho dávných, zapomenutých či vytěsněných vzpomínek, brnkají na struny jeho podvědomí, vytahují na denní světlo pocity zasuté kdesi v hlubinách srdce. A to všechno bez ohledu na to, zda zvolená látka, příběh či postava vycházejí z reálného předobrazu, nebo jsou zcela smyšlené. Mnohé její hry přinášejí velmi barvitý obraz současné ruské společnosti, pokřivených hodnot a narušených vztahů. Bravurně pracuje s jazykem a dialogy, umí skvěle odlišit zástupce různých generací i sociálních vrstev, její postavy se vyjadřují přirozeně a věrohodně. Neméně důležitým rysem jejích textů je, že Vološina dokáže líčit i ty nejtemnější zážitky, trapnosti a beznaděje s takovým nadhledem, humorem a ironií, že smích a mrazení v zádech jdou ruku v ruce.
O tom, že se Asja Vološina nebojí jít s kůží na trh, že otevřenost a upřímnost jsou jejími velkými devizami, svědčí i skutečnost, že hned po přepadení Ukrajiny ruskými vojenskými silami veřejně oznámila svoje rozhodnutí vzdát se ruského občanství, zároveň spolu s mnoha dalšími ruskými dramatiky podepsala petici odsuzující tuto válku. „Milovala jsem svou zemi do 24. února 2022 a snažila jsem se sebe i ji omlouvat. Ale dnešní Rusko je zemí vrahů. Žádné odstíny už nejsou,“ napsala na svém facebookovém profilu.
V rozhlasové inscenaci monodramatu Máma uslyšíme dvojnásobnou držitelku Ceny Thálie Terezu Dočkalovou, která díky precizní a citlivé režii Tomáše Soldána s postavou Olji natolik souzní, že její zpověď rozechvěje i ty nejotrlejší nátury.
Jako paralela k této hře vznikla i hudebně-akustická kompozice Tomáše Vtípila a Tomáše Soldána pod názvem Tělo to ví. Výsledný tvar tohoto nevšedního pořadu působí dojmem, jako by tvůrčí duo spolu s herečkou Terezou Dočkalovou navzájem komunikovalo mimo čas a prostor, na základě neviditelných vibrací a signálů, které se spojují kdesi na mimoplanetární úrovni a následně prostupují našim tělem i duší. Přívalovou vlnou vjemů a emocí se posluchači mohou nechat unášet v pořadu Radioateliér.