Lucie Bechynková a Bára Krčmová jako fanynky zločinu vyprávějí zákulisí a detaily těch nejzásadnějších světových případů. Nechybí ani speciály s příběhy z Česka, od fanoušků a přátel. True crime podcast.
Natočeno 2020-2026. Webová premiéra 1. dílu 2. 2. 2020 (Evropa 2, 23 min.), 300. dílu 24. 3. 2024 (Spotify – YouTube), 420. dílu (Tina Nash & Jennifer Dulos) 18. 1. 2026 (YouTube – PodBean – Spotify atd.). K poslechu zde.
Pozn.: V každém dílu mají moderátorky připravené zajímavé krimi kauzy, duchařské historky a nevyřešené záhady – a to nejen z Česka, ale také ze zahraničí. Pokud milujete napínavé příběhy a strašlivé zločiny, tento podcast je pro vás jako stvořený. (anotace)
Pozn. 2: Od 201. dílu nahrávají podcast v novém zvukovém studiu. Ve 300. dílu oznámila Lucie Bechynková své těhotenství.
Lit.: Hroudová, Anna: Posluchačem true crime podcastu: výzkum publika pořadu Opravdové zločiny. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, 2022 (diplomová práce).
Lit.: Horký, Petr: Fascinace zločinem. Proč nás přitahují příběhy o skutečných vraždách. In Respekt 30/2022 (článek). – Cit.: Já vás varuju. Nic tak hrozného tu nikdy nebylo,“ upozorňuje posluchače podcastu Opravdové zločiny jeho spolutvůrkyně Barbora Krčmová ještě předtím, než začne popisovat vraždu, k níž došlo v Praze krátce po sametové revoluci. Varování ještě zopakuje s tím, že jde o malé dítě a je to „extrém“ a „humpl“. A pak už se pustí do vyprávění.
Mladí rodiče měli nemocné miminko – nešlo o nic vážného, přesto se rozhodli svěřit půlroční Barborku do péče Nemocnice na Bulovce. Domů se ale nikdy nevrátila. Na dětském oddělení pracoval jako sanitář Jaroslav Oplištil, v minulosti trestaný za pohlavní zneužívání dětí, který se z vězení dostal díky amnestii právě na jaře roku 1990. Našel si práci v nemocnici, která o jeho minulosti nevěděla. Dítě ukradl a odnesl ho na ubytovnu, kde ho znásilnil a zabil. Za svůj čin byl odsouzen k pětadvaceti letům a následné ústavní léčbě.
„Teď je mu přes šedesát let, je v psychiatrické léčebně v Kosmonosech a změnil si příjmení na Nývlt,“ uzavírá příběh Krčmová. A po jeho odvyprávění s kolegyní Lucií Bechynkovou rozebírají, jak mohlo k něčemu takovému vůbec dojít. Poukazují na selhání nemocnice, vciťují se do role rodičů a zamýšlejí se i nad tím, zda je možné pedofilnímu chování předejít. Poté se mladé autorky s posluchači rozloučí pravidelným pozdravem „zůstaňte na svobodě a naživu“ – a s tím, že další díl se v digitálním éteru objeví zase za týden.
Popisovaná epizoda je jedním ze starších dílů jejich veleúspěšného pořadu, který momentálně boduje na českém internetu. Opravdové zločiny jsou podle žebříčků vůbec nejposlouchanějším podcastem – tedy čistě zvukovým mluveným pořadem na pokračování, který mohou lidé poslouchat na YouTube, přes streamovací služby, jako je Spotify, nebo speciální platformy. Jejich pozici na konci června stvrdilo vítězství v anketě Podcast roku, kde Opravdové zločiny suverénně získaly nejvíc hlasů. Popularita pořadu ukazuje, že tuzemské posluchače příběhy o masových vrazích, násilnostech nebo nevysvětlených zmizeních neodolatelně přitahují.
A nejen české. Podcasty o zločinech v posledních letech dominují žebříčkům popularity na celém Západě, odkud k nám také dorazily, velký rozkvět zažívají i dokumenty a seriály o skutečných zločinech. Důvody nejnovějšího rozmachu můžeme hledat i v rozvoji technologií a růstu streamovacích služeb, které při hledání lákavého obsahu vsadily na tradičně nejoblíbenější žánr krimi. Zároveň podle odborníků není fascinace zločinem rozhodně ničím novým a současná úspěšná vlna kriminálních podcastů a televizních pořadů je jen jejím nejnovějším projevem. Přitom připomínají, že nejde jen o zábavu poskytující únik z všední reality, ale také o naplnění mnohem hlubších psychických potřeb.
S kamarádem u piva
„Ráda v sobě vyvolávám pocit úzkosti a strachu,“ říká Barbora Krčmová v odpovědi na otázku, co ji baví na příbězích zahrnujících často násilnou smrt: Když si ve zpravodajství na webu čte o otřesných případech, které pak v podcastu odvypráví, zažívá prý zvláštní směs emocí. „Člověk si říká, co strašného se to na světě děje, současně mám příjemný pocit, že je mi z toho úzko, i když vím, že je hrozné to takhle říct,“ popisuje. Její kolegyně Lucie Bechynková to má podobně: „Člověk u toho vypne od všedních starostí, ale reálně bych mrtvolu najít nechtěla. My se rády bojíme, ovšem z bezpečí domova.“
Seznámily se v práci (obě působí jako moderátorky v rozhlasové stanici Evropa 2) a brzy zjistily, že je pojí právě záliba ve zločinech a tajemnu. Krčmová chodila k Bechynkové domů na promítání hororů a často pak rozebíraly vraždy a další zločiny. Bechynková v té době poslouchala veleúspěšný americký podcast My Favourite Murder (Moje oblíbená vražda), ve kterém si komičky Karen Kilgariff a Georgia Hardstark každý týden povídají o skutečných vraždách – a prokládají to historkami ze života a vtipnými hláškami. Kombinace drsných, emocionálně náročných příběhů podaných v odlehčeném duchu Bechynkovou nadchla a připomněla jí, jak sama s kamarádkou Krčmovou mluví o vraždách. (…)
Lit.: Horký, Petr: Lidem se líbí, když si o vraždách odlehčeně povídají dvě kamarádky. S autorkami nejposlouchanějšího českého podcastu Opravdové zločiny o jejich stylu, fascinaci temnotou i nalezené opatrnosti. In web Respekt.cz, 28. 7. 2022 (rozhovor) – Cit.: Kdo ještě nikdy neposlouchal podcast Opravdové zločiny, může být jeho stylem trochu zaskočený. Dvě moderátorky si v jednu chvíli zcela vážným tónem vyprávějí o vraždě malého dítěte, ale o pár minut později už rozpustile vtipkují o partnerské žárlivosti a hlasitě se u toho smějí. Kombinace děsivých historek o skutečných zločinech a odlehčeného povídání je v každém případě mimořádně populární – podcast Opravdové zločiny je momentálně nejposlouchanějším dílem jak v žebříčcích Spotify, tak mezi Apple podcasty. „ My to říkáme jako kamarádka kamarádce. Já si myslím, že je to právě to díky tomu odlehčení stravitelnější,“ popisuje styl podcastu jeho spoluautorka Bára Krčmová. A její kolegyně Lucie Bechynková dodává, že tenhle jejich styl vznikl přirozeně. „Bára chodila ke mně domů na filmové večery koukat na horory, obě nás to téma bavilo, často jsme si o zločinech povídaly. Tak jsme si řekly, pojďme to zkusit nahrávat.“ Výsledek, který před dvěma lety začal jako volnočasová zábava, momentálně poslouchá kolem čtvrt milionu lidí – a autorky z něj plánují udělat své hlavní povolání. Velký úspěch jejich pořadu odráží celosvětový zájem o žánr true crime – podcasty o zločinech bodují po celém světě. Otázkou, co lidi na těchto temných příbězích tak přitahuje, se zaobírá hlavní téma v aktuálním Respektu. Následující rozhovor je jeho doplněním a pozvánkou ke koupi.
Lucie, v jedné z posledních epizod podcastu Opravdové zločiny vyprávíte příběh čtyřletého děvčete jménem Sharon, které v USA kdysi dávno beze stopy zmizelo, ale jeho tělo se teď po 64 letech povedlo policii identifikovat a vraždu vyřešit. Proč jste si zrovna tenhle příběh chtěla vyprávět?
Lucie: Jako vždycky jsem hledala na internetu informace o různých zločinech. Sleduju spoustu zahraničních portálů, CNN, BBC, informace pak dohledávám třeba i na menších portálech. Narazila na příběh, že rozlouskli více než šedesát let starou vraždu a říkala jsem si, že tohle by k nám mohlo patřit. Ale je to strašně smutný příběh.
Čím konkrétně vás zaujal víc než jiné, že jste si řekla, že by mohl být zajímavý pro podcast?
Lucie: V podcastu máme široké spektrum zločinů, kromě vražd třeba i nevyřešené krádeže ve velkých galeriích. Nikdy mě nenapadlo, že by k nám něco nepatřilo. Pole zločinu je široké a já se snažím střídat témata. Musíme dát taky prostor lidem pro nádech, abychom je úplně nezničily. Mít každý díl o týraných dětech by pro ně bylo náročné.
Co si z příběhu Sharon posluchač odnese dnes?
Lucie: Já se trošku bojím, že si z toho něco odnesu, až budu mít vlastní dítě. Doma jsme se každopádně přítelem bavili, že naše budoucí dítě bude nejspíš nosit airtag nebo čip ukazující jeho polohu. Neumím si představit, že ho pustím samo do školy. Zrovna Sharon mi ale dala naději. Poslední dobou máme hodně případů vyřešených po desetiletích. Když se rodina dočká aspoň vysvětlení, je to pro ni zásadní úleva.
Báro, vy jste si v té samé epizodě vybrala k odvyprávění příběh Američanky Cindy James, kterou dlouho terorizoval neznámý agresor. Ona to bez úspěchu hlásila policii a pak se našla mrtvá s rukama spoutanýma za zády.
Bára: Narazila jsem na něj náhodou. Sleduji zahraniční instagramové účty, kde se dávají updaty a novinky, co se týče zločinu. Na jednom z nich byla právě fotka Cindy James. Ten příběh byl v něčem jiný, než co jsme dosud dělaly. Začalo to jako stalking, kdy jí někdo vyhrožoval zabitím, posílal jí výhružné dopisy – a dopadlo to, jak to dopadlo. Nejvíc mě na tom rozčílilo, že to policie to uzavřela jako sebevraždu, což prostě nesedí. To mě vyprovokovalo, abych to zpracovala.
Čím přesně tenhle příběh prošel vaším filtrem, že je dost zajímavý pro podcast?
Bára: Jednak tím, že si nevzpomínám, že bych něco podobného dřív zpracovávala. A pak taky to, že ta žena byla terorizovaná neznámou osobou několik let a nikdo jí nevěřil. Je to věc, která se může stát nám všem, ať už ženám nebo chlapům. Někdo vás sleduje, pomalu se to vyhrocuje a je důležité to řešit hned na začátku. Ona to řešila, ale nikdo jí bohužel nepomohl. Chtěla jsem tím mimo jiné říci, že když to nastane, tak radši se odstěhovat pryč, než to nechat zajít až takhle daleko.
Jsou tyhle dva případy pro váš podcast typické?
Bára: Zrovna ten můj byl v jádru stejný jako všechny ostatní. Hrála tam asi roli mužská ješitnost, rozvod, zlomené srdce. Jiné tam bylo stalkování, nečinnost policie – a že se to nevyšetřilo.
Lucie: Můj příběh holčičky byl bohužel typický. Příběhů dětí, které zmizí a najdou se po desítkách let, jsou spousty.
Vaše vyprávění je specifické v tom, že je nepodáváte jako detektivku. Nesnažíte se popsat, jak policie věc vyšetřila, spíš z pohledu jakéhosi vševědoucího vypravěče popíšete, co se stalo. Není tam tajemství a napětí, kdo je vrah. Co je tedy ta odměna, kterou posluchač dostane?
Lucie: On ten příběh dostane taky, ale v jiné formě. Nás poslouchají hlavně – asi z 80 procent – ženy a baví je právě ta forma. Že to není dokument. Třeba Kriminálka, která vypráví o zločinech detektivně, má obrovskou výhodu, že má záznamy z místa činu a rozhovory s policisty. My ji posloucháme a baví nás to, ale náš styl je jiný. Říkáme to odlehčeně jako kamarádka kamarádce; dopředu se ani nedomlouváme, o kom bude která z nás mluvit, abychom se nepřipravily o tu emoci a překvapení. Posluchač svůj příběh dostane, ale třeba v líp stravitelné verzi. Kriminálka je hodně brutální, ale právě ta naše light verze příběhu možná lidi baví.
Proč vůbec myslíte, že lidi baví poslouchat často velmi děsivé příběhy o vraždách, zmizení dětí, znásilněních?
Lucie: Já myslím, že lidi se rádi bojí. A taky je to baví proto, že se to reálně děje. Hodně nám píšou holky, že když se jim něco špatného děje, třeba se rozcházejí či rozvádějí, že když vidí, že je na tom někdo hůř, tak jim to pomůže. Že když nejste svázaní ve sklepě a nikdo vás nemučí, je to vlastně dobré.
Takže svou roli hraje i škodolibost?
Lucie: Cizí neštěstí vždy potěší. Problémy, které máte, ve srovnání s oběťmi zločinu vlastně nejsou tak špatné.
Vy se netajíte tím, že vás tyto příběhy fascinují. Kdy to začalo?
Bára: Máma mě od osmi let brala do kina na horory. Můj první byl 3:15 zemřeš. Taky jsme spolu sledovaly pořady o nadpřirozených jevech a hrozně nás to bavilo. S mamčou jsme byly na to takové parťačky. Když jsem byla starší, kupovala jsem si pak časopisy o zločinu. Hrozně ráda jsem se bála, tak bych to popsala. Ráda v sobě vyvolávám pocit úzkosti a strachu. Dělá mi to dobře, uvolním se u toho. Když čtu příběh, který připravuji do podcastu, vyvolává to u mě emoce, že si člověk říká, co hrozného se to děje na tom světě. A současně mám takový příjemný pocit, že je mi z toho ouzko, i když vím, že je hrozné to tak říct. Stejně tak hrozně ráda vyhledávám místa, kde se staly nějaké tragédie. Když jsem byla v Mnichově, kde vystříleli Mc Donald’s, tak jsem se do té restaurace jela podívat, abych stála přímo na místě. Až pojedu do Paříže, pojedu se podívat do Bataclanu, abych byla na místě, kde se stala ta tragédie. To temno mě vždycky pohltí a hrozně mě to fascinuje.
Lucie: U mě to na začátku bylo možná totéž, co říká Bára, bavilo mě to. Člověk vypne od všedních starostí. Ale reálně bychom mrtvolu najít nechtěly. My jsme hrdinky, až když už je po všem. Ale motivace už není jen přinášet strašidelné příběhy. Teď máme zpětnou vazbu od lidí, která je často strašně pozitivní. Jedna holka nám třeba napsala, že díky nám dokázala opustit partnera, který jí bil, protože jsme měly díl s Bílým kruhem bezpečí. Nebo na naši besedu s posluchači přišla paní, že se u nás naučila jíst, ačkoli předtím trpěla příjmem potravy. Říkala nám, že jsme jí zachránily život. Když teď zpracovávám příběh, tak se těším, že mě to bude bavit, ale zároveň už to beru i tak, že to zlepšuje lidem život.
Co vás vlastně inspirovalo k podcastu?
Lucie: Úplně na začátku byl americký podcast, který jsem poslouchala. Dvě kamarádky si v něm vyprávějí o vraždách a já si říkala Jéžiš, to by mě strašně bavilo. V té době byla i silná éra dokumentů na Netflixu, já to všem vyprávěla, ale nikoho to nezajímalo. Bára v té době chodila ke mně domů na filmové večery koukat na horory, obě nás to téma bavilo, často jsme si o zločinech povídaly. Tak jsme si řekly, pojďme to zkusit nahrávat. Jsme rozhlasové moderátorky, tak to pro nás nebyla složitá práce, kterou bychom se musely učit. Navíc v podcastu jedeme na první dobrou, nestříháme; vše tam necháme, přeřeknutí i smích. Řekly jsme si, že takový podcast tu není a že se to třeba chytí. Pak jsme měly prvních dvě stě posluchačů a byly jsme nadšené. Bez reklamy, bez ničeho, to nás povzbudilo. A následně začal covid a nás bavilo a taky motivovalo něco dělat během lockdownů. Teď už si život bez podcastu neumíme představit.
Bylo tedy důležité, že jste předtím byly kamarádky?
Lucie: Ano. My jsme opravdu si chodily povídat o zločinu, jako když děti chodí do zájmového kroužku. Kdybychom s Bárou nebyly kamarádky, tak bychom podest nezačaly dělat. Chcete to dělat s někým, koho máte rád.
Ve vašem nesestříhaném podcastu je třeba minuta smíchu, kdy se jedna z vás neudrží po vtipné narážce té druhé. Drsné příběhy vražd prokládáte vztahovými anekdotami a historkami se svého života, někdy hodnotíte i fyzický vzhled vrahů. Někomu tohle vadí a přijde mu to jako zlehčování tragédie, ale většina fanoušků vás právě proto poslouchá. Jak k tomu přistupujete vy samy?
Bára: Já si myslím, že je to díky tomu odlehčení víc stravitelné. Snažíme se o formu, jako byste seděl s kamarádem u piva a říkal mu nějaký příběh. To je podle mě vždy nejlepší cesta. Co se týče komentářů, tak míra hejtů oproti podpoře fanoušků je strašně malá. Bylo by ostatně divné, kdybychom nikomu nevadily a všichni nás jen milovali. Když někdo píše, že ho štvou naše kecy a že se mu nelíbí náš styl, je to s největší pravděpodobností nový posluchač. Když jsme začínaly, hodně lidí se ozývalo, jestli to nepřeháníme, že je to za hranou. Ale pak přišli na to, že se jim to líbí. Fanoušci už teď vědí, co od nás čekat.
Lucie: Když chce někdo vážné vyprávění alá dokument, může jít jinam, třeba si poslechnout zmíněnou Kriminálku. Pro náš styl je taky zásadní, že si skoro nic neříkáme dopředu. Napíšeme si jen navzájem jméno vraha nebo oběti, jejíž příběh budeme zpracovávat, abychom nezpracovávaly stejný příběh. Jinak si neříkáme nic, aby byly reakce té druhé spontánní.
Kolik lidí vás poslouchá?
Lucie: S některým dílem se dostaneme třeba na čtvrt milionu lidí. V žebříčcích Apple Podcasts a Spotify býváme už druhým rokem první, nejhůř druzí. Na konci roku nám ze Spotify napsali, že jsme nejposlouchanější podcast v Česku.
Než jste začaly dělat podcast, byly jste dobrými vypravěčkami a teď jste tenhle um zhodnotily? Člověk asi pozná, že když třeba říká nějakou historku, ostatní se zatajeným dechem poslouchají.
Bára: Já studovala herectví, takže jsem byla na tohle určitě zvyklá. Hrála jsem i v divadle, takže tyhle postupy využívám vlastně permanentně.
Často se objevují scény, že vy vyprávíte příběh a Lucie to „zabije“ nějakou vtipnou hláškou. Máte nějak rozdělené role?
Bára: Fakt, že jsme každá jiná, je možná ten důvod, proč to funguje. Někomu třeba vadí, že mi Lucka skáče do řeči, ale pak někdo napíše, že se mu právě tohle líbí. Někdo může mít radši Lucku, někdo mě. Kdybychom byly obě stejné, tak by to tak nefungovalo.
Jaký díl vás samotné nejvíc šokoval nebo ho nemůžete dostat z hlavy pro jeho brutálnost?
Bára: Nejtěžší byl případ Jaroslava Oplištila. Byl v roce 1990 propuštěn na amnestii Václava Havla, ukradl malé dítě na Bulovce, znásilnil ho a zabil. U toho jsem si hned v několika věcech říkala, jak se to mohlo stát? Tehdy jsem dělala sérii o vrazích propuštěných na amnestii a říkala si, jak mohli násilníky a vrahy propustit a oni pak mohli pracovat v nemocnici, navíc s dětmi? Tenhle případ mě ranil nejvíc, protože šlo o dítě. Děti jsou nejhorší. Sama nemám děti, ale mám mladšího brášku a vždy si to vztahuji na něho.
Lucie: Já pořád čekám, až se vyřeší případ Stephena Averyho, jehož případ zpracoval seriál Netflixu Making of a Murderer. On je přesvědčený, že je neprávem odsouzený a snaží se o obnovení procesu. Ten člověk sedí už asi 15 let, jeho rodiče stárnou, on také. Až vyleze, bude mít zničený život. Hrozně bych chtěla mít v našem podcastu díl, kdy už bude na svobodě.
Změnil podcast vaše chování ohledně větší opatrnosti v běžném životě?
Bára: Jsem mnohem víc opatrná. Než nasednu do taxíku, vždy volám příteli a dělám, že čeká na druhé straně. Řeknu mu třeba, že jsem v bílé oktávce a jsem tam za deset minut, aby řidič věděl, že tam na mě někdo čeká, i když nečeká. Když večer venčím psa, chodím jen tam, kde jsou lampy. Je to někdy až paranoia, ale říkám si, že lepší než to podcenit. Někdy je člověk na špatném místě, ale spoustě věcí se dá předejít. Třeba hlídat si pití na párty, nechodit s cizími chlapy opilá domů, to jsou základy.
Máte pocit, že se pod vlivem podcastu celkově víc bojíte?
Bára: Nemám pocit, že bych se víc bála. Na začátku jsem byla v šoku, jak je svět prohnilý a čeho jsou lidé schopní. Pak jsem si ale řekla, že kdybych se měla všeho bát, nikdy bych se nikam nepodívala. Třeba se toužím se podívat do Kolumbie, protože mě lákají příběhy drogových kartelů, chci si udělat výlet do Medellínu a Bogoty. Rodiče to děsí, já jim říkám, že budu opatrná a nebudu chodit tam, kde je to nebezpečné. Je dobré si být si vědomý, že zlo tu je, ale nesesouvat se kvůli tomu.
Lucie: Já teď byla na dovolené a byla tam paní, která se s manželem pořád hádala. Měla jsem pocit, že mě pohledem prosí o pomoc. Řekla jsem si, že je doma určitě bitá, reálně jsem se zaměřila na to, jestli potřebuje pomoc, a pořád ji pozorovala. P“od vlivem podcastu je vám každý trochu podezřelý. Jsme celkově ostražitější, ale zatím asi ještě ne šílené. (…)
Lit.: anonym: Beef s Opravdové zločiny. In web Serial Killers, únor 2023 (vyjádření k podcastu OZ). – Cit.: Autorky podcastu Opravdové zločiny se dopustily plagiátorství. Lucie Bechynková a Barbora Krčmová se zato přesto dodnes ani neomluvily!
Naše vyjádření
V tomto vyjádření vás seznámíme s naší velmi negativní zkušenosti s Opravdové zločiny. Tento známý podcast totiž před časem BEZ NAŠEHO VĚDOMÍ, SVOLENÍ a dokonce BEZ UVEDENÍ ODKAZU doslovně převzal MINIMÁLNĚ jeden z našich článků a prezentoval jej jako VÝSLEDEK SVÉ PRÁCE a přípravy!
Za více než 13 let fungování webu jsme se samozřejmě s plagiáty potýkali mnohokrát. Někdy se to vyřešilo v poklidu, jindy trochu vyhroceně, ale vždy se nám nakonec podařilo bez humbuku dohodnout. Plagiátoři svou chybu uznali, texty smazali, omluvili se a my naší práci ochránili. Bohužel, tentokrát to vyústilo v toto vyjádření.
Konkrétně šlo o článek o německém sériovém vrahovi jménem Fritz Honka, který dotyčné prakticky slovo od slova přečetly v dílu č. 65 svého podcastu. Po desítkách tisíc zhlédnutí/poslechů jsme se o této záležitosti dozvěděli, načež jsme je rozhořčeni kontaktovali. Jenže dotyčné poté nejen, že odmítly závadný podcast odstranit (zařídili jsme to my), ale ozvaly se nám až když jim YT pohrozil. Ani pak z jejich strany nedošlo k sebereflexi a prachobyčejné omluvě. Pouze nám „velkoryse“ nabídly zmínění zdroje v následujícím dílu, s dovětkem, že nic špatného neudělaly a podmínkou, že hlášení stáhneme zpět. To jsme vzhledem k okolnostem (pro upřesnění: chycení „při činu“ + desítky tisíc lidí, který závadný obsah slyšelo/vidělo + práce navíc a stres, s tím spojené + jejich podmínka) považovali za neadekvátní až urážlivé. Poté napsaly, že celou věc předávají právnímu zástupci, který se nám nikdy neozval, načež zvolily strategii mlčení.
Měli jsme tedy tři možnosti řešení. 1. nechat to být, zanadávat si a dusit to v sobě, 2. soudit se, 3. vyzvat je veřejně k omluvě a dát lidem vědět, jaké jsou jejich praktiky. Neděláme si totiž iluze, že jsme jedinými „vykradenými“ autory.
Vzhledem k tomu, že si své práce vážíme a efektivita soudní cesty se nám zdála malá, zvolili jsme třetí variantu. Chceme totiž, aby si toto již nikdy nedovolily a pokud tímto způsobem připravily více epizod, vyzýváme je, aby je smazaly nebo předělaly.
Víme, že máme řadu společných sledujících, a že můžeme dostat hate od jejich „skalních“. Jenže, co byste dělali na našem místě vy? Nechali si to líbit? Vážili byste si pak sebe, své práce a vůbec vás to neštvalo? Měli byste chuť trávit X hodin při přípravě článku, kdybyste věděli, že jej stejně nějaký „vyčůránek“ pod svým jménem přečte, bude vydávat za svoji práci, dělat si na tom „fame“ a obohacovat se? Možná by vám to část elánu do tvorby nového obsahu vzalo, tak jako nám. Tedy tyto praktiky bohužel ve výsledku nejvíc odnášíte vy – čtenáři.
Proto toto vyjádření. Pro klid naší duše. Protože už to trvá dlouho. Protože nás to vnitřně brzdí. Protože možná nejsme jediní, koho OZ poškodily. A také z důvodu „generální prevence“.
Co očekáváme od Vás? Můžete nám samozřejmě vyjádřit podporu, můžete vyjádřit nesouhlas přímo jim, ale nemusíte dělat vůbec nic. Důležité pro nás je, že to víte a my můžeme s klidnější duší dál pracovat.
A zde důkazy:
Hlášení na YT týkající se porušení autorských práv + zmiňované video (předčítání začíná poté, co se dámy vypovídají, tedy někde ve třetí minutě. A abychom p. Bechynkové nekřivdili, náš první odstavec vynechala a druhý čte až od půlky. Pak už to netřeba více komentovat. S drobnými přeřeknutími náš článek zvládne přečíst až do úplného konce – stačí porovnat s textem ZDE)