Miroslav Balaštík. Úvaha literárního kritika a publicisty. Dramaturgie Alena Blažejovská.
Připravil ČRo Brno v roce 2021. Premiéra 30. 1. 2021 v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.; 6 min.).
Lit.: Balaštík, Miroslav: Miroslav Balaštík: Spisovatel je ten, kdo umí pracovat s mezerou. In web ČRo Brno, 1. únor 2021 (článek). – Cit.: (…) Když bych měl říci, co mne po dvaceti letech redaktorské práce a stovkách, možná i tisících přečtených rukopisech, stále překvapuje a naplňuje lítostí, byl by to fakt, kolik lidí je schopno věnovat stovky či tisíce hodin svého života, aby napsali literárně mizernou knihu. Psaní románu vyžaduje zhruba stejnou přípravu, práci a soustředění jako slepit v prázdné lahvi ze sirek plachetnici. Jenže zatímco ten, kdo miluje Makarskou riviéru a má doma flašku od rakije, se do něčeho takového nepustí, ten kdo jednou prolistoval čítanku, usedá k psaní románu zcela samozřejmě. Jistě, je to dáno tím, že ve svém nitru cítí nutkavý přetlak, má pocit, že něco mimořádného zažil nebo chce ostatním něco zásadního sdělit. Jenže přesně to je důvod, proč po stovkách hodin usilovné, osamělé práce, zůstanou ve flašce nakonec jen polámané třísky a přinejlepším cosi, co připomene vor. Ani sebedramatičtější životní zkušenost totiž pro literaturu neznamená nic.
Pamatuji si na rukopis, který jsem kdysi s těžkým srdcem odmítal. Ne proto, že by byl něčím zvláštní, ale proto, že byl prvním z řady podobných. V průvodním dopise autorka psala, že byla řadu let týraná svým opilým manželem a poté, co konečně našla sílu se s ním rozejít, napsala román, aby ukázala ženám s podobným osudem, že cesta ven existuje. Přiložený text pak byl detailním vylíčením hrdinčina života s patologickým násilníkem. Byly zde popsány scény týrání, prostor koupelny, kde se vše odehrávalo, charaktery i výrazy tváře, a rovněž to, co při tom hrdinka prožívala. Strach, fyzickou i duševní bolest, sebezpytování a nalhávání si, že její bývalá velká láska taková v jádru není, a když bude ona hodná a trpělivá, tak se ten hajzl polepší.
Bylo mi autorky lidsky velmi líto, její vyprávění však bylo tak příšerně jednotvárné a literárně primitivní, jako by se za to všechno chtěla pomstít čtenáři. Až jsem se občas přistihoval, že místo soucitu s nebohou hrdinkou sympatizuji s jejím tyranem. (…)