Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pavel Hanuš. Původní rozhlasová hra. Dramaturg Josef Hlavnička.

Natočeno 1989 (?).

Pozn.: Autor fabuluje události světové politické a ekonomické scény se satirickou vervou i úsměvným nadhledem. (anotace)

Text in Literární měsíčník Roč. 19, č. 6 (1990), s. 63-74 dvousl.

Zdeňka Psůtková. Dramatický osud ženy, překonání osobního neštěstí a pocitu životní bezvýchodnosti činorodou pomocí druhým. Hudební spolupráce Jiří Váchal. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Jan Lorman.

Natočeno 1990. Premiéra 9. 5. 1990 (Praha, 10.50 – 11.45 h.).

František Švantner a Dobroslav Chrobák. Příběhy z období Slovenského národního povstání. Podle povídky Sedlák a Monolog. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Libor Kondělka.

Natočeno 1989. Premiéra 30. 8. 1989 (Praha, 19.15 – 20.26 h.) v cyklu Matka.

Eva Mobergová. Rozhlasová hra o stárnoucím otci rodiny – člověku zklamaném a unaveném vlastním životem i pocitem marnosti. Překlad Zbyněk Černík. Dramaturg Josef Hlavnička. Hudba František Mixa. Režie Lída Engelová.

Natočeno 1989. Premiéra 13. 4. 1989 (Vltava, 20.00 – 20.42 h.).

Štefan Šmihla. Původní rozhlasová hra z prostředí našeho fotbalu. Překlad Olga Všelichová a Dušan Všelicha. Stereofonní scénář Ladislav Hyža a Libuše Podlešáková. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Ladislav Hyža j. h.

Osoby a obsazení: reportér (Stanislav Sigmund), hlasy (Zdeněk Ornest a Miroslav Moravec), číslo devět (Martin Stropnický), trenér (Milan Neděla), rozhodčí (Jiří Ornest), funkcionář (Rudolf Jelínek), matka (Zdenka Hadrbolcová), kamarád (Pavel Kříž), dívka (Simona Stašová), fanoušci (Ladislav Potměšil a Bohumil Pastorek), redaktor (Milan Mach), profesor (Zdeněk Řehoř), lanař (Karel Pospíšil), hlas z ampliónu (Vladimír Čech II.).

Natočeno 1987. Premiéra  7. 1. 1988 (Vltava, 20.00 – 20.50 h.). Repríza 4. 10. 1988 (Vltava, 13:00 h.); 3. 4. 1990 (Vltava, 13:00 h.).

Lit.: Jh (= Hlavnička, Josef: Štefan Šmihla: ČÍSLO DEVĚT. In Rozhlas 2/1988 (27. 12. 1987), s. 4 (rozhovor s autorem). – Cit.: I když pravidelně uvádíme slovenské rozhlasové hry v původním nastudování vždycky jednou za měsíc, čas od času některou z nich natočíme v českém překladu v Praze, většinou v autentickém výkladu slovenského režiséra původního uvedení. Tentokrát jsme zvolili hru Štefana Šmihly Číslo devět. A bylo z čeho vybírat. Tento významný autor střední generace napsal rozhlasových her několik a všechny pozoruhodné, v minulých letech jsme v premiérovém znění odvysílali Jsou také temné sny, stereofonní l — EM a rovněž stereo Tento den. Pro Číslo devět v české verzi jsme se rozhodli hlavně díky zajímavému námětu hry, jaký v našem repertoáru zatím chybí. Štefan Šmihla byl prosincovému natáčení své hry přítomen, proč ho tedy nepožádat, aby se blíž našim posluchačům představil sám.
Buďte tak laskav, povězte nám pár údajů o sobě.
Pokusím se. aspoň telegraficky. Narodil jsem se roku 1940 v Bratislavě, vystudoval jsem divadelní fakultu AMU v Praze, od roku 1961 žijí a působím v Banské Bystrici.
Jaký je váš vztah k rozhlasu a co jste až dosud pro něj napsal?
Vztah k rozhlasu? Ten nejužší, od roku 1977 jsem dramaturgem rozhlasového studia v Banské Bystrici. Napsal jsem zatím čtyři původní hry, a to: Jsou také temné sny (1980), I — EM (1982), Tento den (1984), Číslo devět (1986). Některé byly přeložené a uvedené i v zahraničí (Maďarsko, Norsko, Rumunsko, Polsko). Potěšilo mě, když o moji poslední hru projevila zájem Praha a rozhodla se ji přeložit a uvést.
Číslo devět je hra o fotbalu, o lidech kolem fotbalu, o problémech, které se ve fotbalovém dění vyskytují. Byla napsána ještě v době, kdy nebylo zvykem tak otevřeně hovořit o tom, co je v tomto sportu u nás nedobrého a co způsobilo pokles jeho úrovně. — Na co tedy chcete svou hrou zvlášť upozornit? Fotbal byl pro mne — počítám po lehké atletice — jedním z nejpřitažllvějších a nejpůsobivějších sportů. Ve hře se pokouším položit otázku, proč už tomu tak není. Proč už dávno nepřináší svým příznivcům radost ze hry jako takové, ale jen odráží mnohé problémy dnešní zneurotizované společnosti, problémy nemalé a zdá se i zákonité.
Pro vaše hry je charakteristická jejich dotvořenost, přesnost a hloubka výpovědi, ale také dořešenost formální, dramatická i rozhlasová.
Pokusil jsem se dát hře formu jakési stereofonní koláže, prostřednictvím monologických výpovědí poukázat nebo alespoň naznačit to, co fotbal v současnosti předznamenává a co ho bolí.
Slovenskou i českou verzi hry nastudoval autorův kolega z banskobystrického studia, vedoucí režisér Ladislav Hyža. Co vy byste nám řekl o sobě?
Bude to asi nejtěžší úloha, kterou v Praze mám, ale prosím… Po absolvování VŠMU jsem nastoupil jako režisér do Banské Bystrice a zůstal jsem práci i místu věrný až dosud, tedy 24 let. Za ten čas jsem režíroval víc než půl druhé stovky rozhlasových her a za své osobní úspěchy považuji např. adaptace a režie Hemingwayových románů Sbohem, armádo a Komu zvoní hrana, Rasputinovo Žij a pamatuj. Za nejcennější zkušenost však považuji posledních pět let, kdy jsem spolupracoval s bohužel už zesnulým zasloužilým umělcem Ctiborem Filčíkem, velkým hercem a člověkem. Práce na hrách Hymnus života (podle Leonida Grossmanna), Otec Grigorij či Lovcova poslední smrt, při níž jsem se setkal se Ctiborem Filčíkem, patří k tomu nejkrásnějšímu, co jsem v rozhlase zažil. — Kromě domácího studia jsem pracoval v Bratislavě, Krakově, Hradci Králové a teď v Praze.
Jak se vám tady pracovalo?
Výborně. Avšak bez mučení se přiznám, že když jsem si sedl v Banské Bystrici do pražského rychlíku, cítil jsem respekt a trochu i obavu. Přece jen mě čeká neznámé prostředí, jiní herci, jiný styl práce, jiná technika… Ale už pří prvních kontaktech s realizačním štábem — a později i s herci — se všechny mé obavy rozptýlily. Díky mým spolupracovníkům ve studiu, na slovo vzatým odborníkům, jsem rychle »zdomácněl« a zapomněl, že nejsem doma. Když bylo třeba, pomohli, poradili, a za to jsem jim velice vděčný. A jaký je výsledek naší společné práce? To ať posoudí posluchač, a nechci žádnou shovívavost.

Karol Jančošek. Původní rozhlasová hra. V prázdninovém příběhu od Černého moře se šťastně ukončí citový vztah dvou starších lidí i dramatická episoda z doby SNP. Rozhlasová úprava autor. Překlad Josef Hlavnička. Hudební spolupráce Hana Brothánková. Režie Jana Bezdíčková.

Osoby a obsazení: Irma Lipčíková (Gabriela Vránová), Jozef Kravec (Josef Vinklář), Zuzka Kravcová, jeho dcera (Simona Stašová), Vincent Matúš (Eduard Cupák), Elena, jeho žena (Jana Dítětová), Miki Jesenský (Jan Vlasák). Nikolo, průvodce (Miroslav Středa).

Natočeno 1987. Premiéra 19. 8. 1987 (Praha, 19.15 – 20.05 h.).

Lit.: jh: Trest bez paragrafu. In Rozhlas 34/1987 (10. 8. 1987), s. 4 (článek). – Cit.: V tomto roce se našim posluchačům představuje slovenský dramatik Karel Jančošek podruhé. Na jaře jsme uvedli jeho komedii Co peněz ten věnec stál, nyní bude mít premiéru hra Trest bez paragrafu.

O autorovi, jeho bohaté a cílevědomé dramaturgické činnosti v košickém rozhlase i o četných hrách pro televizi, rozhlas i jeviště jsme se již v našem týdeníku zmínili na jaře. Proto tentokrát pouze představíme jeho novou práci. Nejedná se o kriminální příběh, jak by mohl napovídat titul. Děj se odehrává v letní pohodě na bulharském černomořském pobřeží v zájezdové skupině čedokářů a tvoří jej dva motivy. První je milostný příběh dvou starších lidí. Dlouholetý vztah však oba neberou stejně odpovědně a důsledně, zvláště muž nemá v tomto směru čisté svědomí, a na obzoru je rozchod. Jako katalyzátor zde působí druhý motiv, vlastně historický, který se ve hře zpřítomňuje. Je jím osud učitele Matúše, člověka zatíženého vinou z bojů za Slovenského národního povstání. Vinou ne tak tragickou, za jakou ji považuje on, a v podstatě dávno odčiněnou čtyřicetiletou obětavou prací pro dobro druhých. Jeho morálním soudcem se stává člověk, který sám na své jednání zdaleka nemá tak přísná měřítka, což se ostatně často stává. A to je vlastní téma hry, které oba motivy jaksi zastřešuje — myšlenka, že každý, kdo chce přísně soudit druhého, by měl podle stejných zásad posuzovat také sám sebe.

V Jančoškově hře tedy zazní velmi neobvykle a osobitě ozvuk události spojených se Slovenským národním povstáním, k nimž autoři jinak přistupují většinou v duchu zafixovaných dějových i ideových schémat.

Karol Jančošek. Původní rozhlasová tragikomedie se odehrává na vesnici našich dnů. Překlad Vladimír Reis. Hudební spolupráce Josef Plechatý. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Alena Adamcová.

Osoby a obsazení: autor (Milan Neděla), Jiří (Miloš Hlavica), Alice (Eva Klepáčová), Ivetka (Veronika Žilková), otec (Vlastimil Brodský), Marta (Simona Stašová), Mařka (Miriam Kantorková), Katka (Libuše Štědrá), žena (Bohumila Dolejšová).

Natočeno 1987. Premiéra 18. 3. 1987 (Praha, 19.15 – 20.03 h.).

Lit.: jh (= Hlavnička, Josef): Co peněz ten věnec stál! In Rozhlas 12/1987 (9. 3. 1987), s. 4 (článek).

Lit.: Tomáš, Jiří: Oslabené satirické ostří. In Rudé právo, 26. 3. 1987, s. 5 (recenze).

Muriel Sparková. Drama filmové hvězdy a matka zobrazuje charakteristické jevy filmového světa. Rozhlasová úprava Anna Smetanová. Překlad Jarmila Samcová. Dramaturg Josef Hlavnička.

Natočeno 1987. Premiéra 8. 1. 1988 (Praha, 19.15 – 20.15 h.).

Blanka Křiklánová. Epizoda z hornického prostředí o prvních krocích mladého děvčete na typicky „mužském“ pracovišti. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Libor Kondělka.

Natočeno 1986. Premiéra 27. 11. 1986 (Praha, 19.15 – 20.00 h.) v cyklu Člověk naší doby.