„Když cestujete po zemi, vidíte, jak se vykresluje příběh krajiny a kultury. Je potom mnohem zajímavější a snazší porozumět, v čem se nacházíte,“ vysvětluje Viktorka výhody pěší chůze. Letadlem necestuje nejen kvůli ekologické stopě, ale také v touze po dobrodružství: „Kdyby se stala nepříjemná situace a já mohla odletět, tak kde je to dobrodružství?“
První cestu pěšky podnikla ze Zlína přes Karpatský oblouk do rumunského Banátu, další vedla z Rumunska přes Srbsko, Bulharsko, Makedonii a Řecko do Istanbulu. Na třetí přešla Kavkaz od Černého ke Kaspickému moři. Jak ji cesty změnily? „Jsem v zásadě stejná, ale lépe znám svoje hranice a vím, jak se chovám v krizových situacích nebo když už nemůžu.“
Nepohodlí tady a teď
Být sama se sebou znamená vyčistit si hlavu: „Na začátku si s sebou nesu svět zvenku, přemýšlím nad každodenními věcmi. Ale potom se hlava postupně vyčistí a nakonec nemyslíte vůbec, a to je nádherné.“ Také se naučila zvládat strasti: „Když je člověk unavený nebo má strach, nejhorší je si představovat, co bude. Když se naučíte vydržet v nepohodlí v rámci lusknutí prstu, teď, překonáte v podstatě cokoli.“
Cestování o samotě v přírodě mění také smysly, člověk se stává vnímavějším. „Když přijdu do města z hor, občas jsem hlukoplachá, připadám si jak divoká srna. Pobyt v přírodě je pro člověka přirozený, neexistuje nic zásadního, s čím se musí poprat, návrat do civilizace je náročnější,“ sdílí Viktorka svou zkušenost.
Opilci a vlastní hloupost
A v čem vidí opravdové nebezpečí? „Největší nebezpečí nejsou zvířata, ale lidi. Opilí lidi, kteří tráví čas v horách několik měsíců bez ženy. Záleží na povaze lidí, většina těch, které jsem potkala, byla dobrosrdečna.“ Proto na cestách nepoužívá stan. Aby zůstala nenápadná, spí pod jednoduchým přístřeškem. „A druhé nebezpečí je vlastní hloupost,“ uzavírá cestovatelka.
Andrzej Pilipiuk. Kompletní audiokniha.