Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Měl jsem si udělat maturitu na strojní průmyslovce, poté skončit někde na dobře placeném místě, jako třeba mistr v Blanických strojírnách. Pocházím z Vlašimi a tam byla za komunistů tato velká zbrojní továrna. Bezpochyby bych to neměl daleko do práce,“ dodává vedoucí výzkumného projektu Underground v regionech.

Osobní kontakt s historií

Jeho cesta k historii byla klikatá a jako historik na počátku milénia těžko hledal práci. Z administrativní práce na Generálním ředitelství cel se dostal do Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kde se konečně začal věnovat soudobým dějinám. Tehdy ho výzkum zavedl k osobnostem zahraničního odboje za druhé světové války, po roce 1948 perzekuovaných komunisty.

„Měl jsem štěstí, že jsem si s mnoha veterány mohl osobně povídat,“ podotýká a dodává „Mohu říct, že všichni z nich jsou bez nadsázky životními vzory. Byli to chlapi, kteří nikdy ničeho nelitovali a jejich morální integrita je dodnes pro mě nikým nepřekonaná.“

Boj s větrnými mlýny

Současným zaměřením Kudrny je ovšem boj podzemní kultury s normalizačním režimem. Důležitost tohoto období bývá poslední dobou zpochybňována. „Vnímám to velice špatně,“ říká očitý svědek závěru undergroundového hnutí na konci 80. let.

„Zejména s ohledem na to, že se to děje na mé alma mater. Nevadí mi, když se každá generace vymezuje vůči té předchozí. To je v pořádku. Co mi ale vadí, je bagatelizace. Ohýbání faktů anebo přímo falšování dějin. A to se teď skutečně děje.“

„Pokud se z prací domácích i zahraničních historiků dozvídáme, že tady existoval konsenzus nebo nějaká společenská smlouva undergroundu s režimem, tak mám pocit, že je tu popisována společnost, která neexistovala. Spíš než jako výzva mi to však poslední dobou připadá jako bojovat s větrnými mlýny,“ uzavírá držitel řady významných ocenění.

Poslechněte si celé Hovory s docentem Ladislavem Kudrnou. Dozvíte se také o naprosto zapomenuté historii českých vojáků v cizineckých legiích ve Francii nebo o jejich působení v Indočíně za války, během které si Vietnam vydobyl nezávislost.

Velký příběh má nevýhodu, že kdekdo se ho už snažil popsat, kdekdo o něm něco natočil, a především: všichni vědí, jak to dopadlo. Slovenský publicista Ján Bábik přesvědčuje, že je stále co objevovat. Třeba na osobnosti slovenského hrdiny Jozefa Gabčíka (1912-1942).

Několik nacistů otrávil yperitem

Začít můžeme u píseme „z“ v jeho jménu. Gabčík byl po otci slovenské národnosti, jeho maminka Marie byla Češka a on sám byl v křestním listu zapsán jako Josef; tak se podepisoval a tak signoval i poslední vůli. Ono „z“ je nyní jakýmsi dodatečným respektem k jeho slovenské národnosti.

Gabčík se nestal hrdinou až okamžikem atentátu. Svůj postoj k nacistům dal najevo v létě 1939, už v samostatném Slovenském státu. Tehdy pracoval jako skladník ve Skalce u Trenčína ve skladu bojových chemických látek.

Když do skladu přišli němečtí vojáci, odmítl vydat klíče. Následně uvolnil kohoutky na zásobnících s yperitem; jedovatý plyn několik nacistických vojáků zabil a způsobil škodu za 50 tisíc tehdejších marek. Po tomto činu se Gabčík rozhodl pro útěk za hranice, odkud mohl proti nacistům bojovat lépe.

Gabčíkovu rodinu nevydali

Samotný průběh atentátu byl mnohokrát popsán včetně nešťastného selhání Gabčíkova samopalu stengun, nepříliš spolehlivé zbraně. V roce 1992 natáčel dokumentarista Jan Kaplan film o atentátu a oslovil zpravodajského důstojníka Petera Wilkinsona, který oba atentátníky několik týdnů školil.

Wilkinson řekl památnou větu: „Čert ví, kdo jim stengun dal. Sám bych nesvolil, aby byl parašutistům přidělen. Měl jsem s tou zbraní většinou katastrofální zkušenosti. Jsem si jist, že šlo o nějaký soukromý podnik ze strany Čechů, nebo jim ho dalo nějaké anglické hovado.“

Neméně zajímavou kapitolou je i osud Gabčíkových rodičů. Tisův režim sice vydal nacistům do koncentráků 60 tisíc slovenských Židů, ale v případě Gabčíkových rodičů se postavil nacistům na odpor a rodinu Němcům nevydal. Gabčíkův otec tak mohl v roce 1945 převzít od prezidenta Beneše vysoké státní vyznamenání; Gabčíkova sestra převzala Řád Bílého lva v roce 1968 od Ludvíka Svobody.

Pořad Portréty připomíná statečného Jozefa Gabčíka u příležitosti 77. výročí uskutečnění atentátu.