Ivan Němec
Rozhlasové hry začal psát Milan Uhde v první polovině 60. let 20. století a do roku 1969, kdy mohl tvořit ještě pod svým jménem, jich vzniklo pět. Za nejúspěšnější je právem považováno monodrama Výběrčí, nesoucí znaky absurdního dramatu, které v dramaturgii Karla Tachovského natočil roku 1966 režisér Jiří Horčička. Fantasmagorický monolog, jenž pronikl také do zahraničí a prošel i několika divadelními scénami, musel na své reprízy čekat až do listopadového převratu, kdy se jméno Milana Uhdeho mohlo zase objevit. Zatím poslední reprízu Výběrčího nabídla Vltava (26. 2. 2019) v rámci projektu Kánon 100, který shromažďuje nejdůležitější umělecká díla vytvořená během stoleté existence našeho samostatného státu.
Uhdeho hra, o níž bylo již nemálo napsáno (srov. např. stať P. Hniličky, TR 9/2019, s. 11), bývá tradičně charakterizována podtitulem „groteskní monodrama o možné podobě moderního ďábla“. Oním ďáblem je „úředník“ – výběrčí poplatků za plyn a elektřinu, z jehož jednání a chování po několika větách pochopíme, že postava je obrazem brutální manipulace a zneužívání moci, které se dopouští na partnerské dvojici, jejichž byt navštívil. Tento protřelý zaměstnanec vše řídící „hlavní správy“, jejíž všemocnost si osvojil, se chová jako dokonale vyškolená améba. Jeho mnohotvárný a pestře proměnlivý vztah k obyvatelům kontrolovaného bytu má jediný cíl: krutostí i laskavostí, úsměvem i hrubostí potlačit jejich osobnost i svobodu.
Hlavní postavu v detailně promyšlené režii Jiřího Horčičky vytvořil Rudolf Hrušínský. Jeho Výběrčí, jemuž Uhde vložil do úst obecnou češtinu, je chvílemi úsměvně ukecaný, trochu rozšafný, někdy patetický, ale záhy také tvrdý, zlý a vyhrožující. Když si užívá milostné dobrodružství se ženou, která kvůli jeho násilí v bytě osaměla, dokáže zamilovaně tokat a uvzdychaně slibovat, aby za okamžik otočil a stal se protivným, vyhrožujícím, surovým a obhrouble uřvaným, nechutným chlápkem. Obdivuhodný výkon Hrušínského, jehož Výběrčí mluví s přítomnými, leč neviděnými a mlčícími postavami tak, že je vidíme a slyšíme, představuje velkou hereckou školu. Podrobnou analýzu by si zasloužilo i citlivé, nenápadné, ale vysoce účinné režijní mistrovství Horčičkovo.
Z Uhdeho interpretačně bohaté a vynalézavě komponované hry, jejíž základní téma se jeví jako zdánlivě jednoduché a vtipně nadsazené, prosakuje ještě řada dalších motivů, které zdaleka nejsou typické jen pro období, kdy drama vzniklo. Postava Výběrčího si např. sebelítostivě stěžuje, že hlavní správa ověřuje jeho práci tím, že na něho nasazuje kontravýběrčí, kteří ho tajně kontrolují. Z monologu se vynořuje i kritika demagogické byrokracie a nesmyslných předpisů na všechno možné.
Hra, udivující také tím, že autor před více než padesáti lety viděl tak daleko do budoucna, navozuje i otázku: Jde skutečně o absurdní monodrama, anebo je jeho absurdnost jen zdánlivá? Copak podobní mocipáni mají místo jen v černé komediální nadsázce?