Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

„Byl to šok a zemí to pohnulo a hýbe,“ říká polský politolog a publicista Maciej Ruczaj, který žije už od mládí v Praze. „V našich geografických šířkách to není zrovna způsob, jakým politici odcházejí z toho světa. Násilná smrt není vepsána ani v historii země, jak to najdete například ve Francii,“ dodává.

Ruczaj ale připomíná, že až dosud vyšetřování nepotvrdilo, že by mělo jít o čin s politickým podtextem, ale o útok psychicky nemocného, který opravdu toužil vzbudit pozornost. Terčem pak prý neměl být jen gdaňský primátor, ale vybíral mezi řadou dalších.

Poláci jsou agresivnější

„Polský politický styl je velmi konfrontační a svým způsobem předznamenal a předčil vývoj ve zbytku Evropy. Co jsme ještě před lety považovali za opravdu brutální mediální výměnu názorů mezi dvěma znepřátelenými tábory, se dnes stal už pouhý průměr,“ popisuje.

Ve srovnání s Českem je pak prý už do samotné polské mentality vepsána větší míra agresivity, což ale neomlouvá skutečnost, že aktuální úroveň politického sporu je velmi silná. Sociologové varují před uzavíráním bublin už delší dobu (nejen u Poláků). „Vzniká tak až kmenová společnost oddělených skupin, která mezi sebou ztrácí jakékoli překlenovací mosty.“ Do takto rozdělených skupin pak podle politologa Ruczaje vstupuje ještě politický konflikt. Důvodů je prý řada, vyjmenovává alespoň tři hlavní.

Dva nesmiřitelné tábory

„Poláci jsou už řadu let rozděleni do dvou hlavních poltických táborů. Zajímavé ale je, že se přitom mění politici, kteří je zaštiťují. Pak jsou tady média, která mají sklon nebýt pouhými pozorovateli, ale přímými účastníky poltického boje. Takže podle toho, jaké noviny čtete, takový názor máte. Dokonce ale obě skupiny žijí naprosto odlišnými fakty. A když už dostanou stejná fakta, tak je zcela jinak interpretují. Třetím faktorem je logika polského stranického systému,“ říká politolog.

V posledních 15 letech se na scéně pohybují dvě hlavní velké a zavedené poltické strany Občanská platforma a Právo a spravedlnost. „Dřív byly obě strany paradoxně velmi blízko, ale po volbách byly nuceny driftovat stále dál a dál, až dnes obsazují zcela opačné póly. A když si k tomu všemu ještě přidáte systém financování politických stran, který je nepříznivý k nějakým úplně jiným a novým projektům, tak najdete systém, který podporuje rozdělenou společnost.“

Máme i politické fightery

Navíc prý téměř každá mediální debata rozdíly ještě víc prohlubuje a neštítí se ani používání velmi silných slov a nálepek. „Dnes už obě strany barikád mají i své zástupce, kteří mají za úkol jakýkoli konflikt stupňovat. Jsou to takoví ‚fighteři‘ nebo boxeři, kteří toho nemají moc co říct, ale dávají rány. Něco jako v NHL, kde jsou bitkaři, kteří toho s hokejkou moc neumějí, ale rozdávají rány.“

Dokázal zemi alespoň na chvíli smířit pohřeb Pawla Adamowicze? „Konfrontační hlasy na obou stranách bohužel ani na okamžik neutichly. Ale jestli něco Poláky doopravdy spojí, tak je to památka zemřelých a úcta k mysteriu smrti… To je jistá naděje těch, kteří volali, aby se tato tragédie stala důvodem k zamyšlení, co že se to s Poláky stalo. Těch hlasů bylo hodně a já jen doufám, že budou slyšet,“ dodává Maciej Ruczaj.

Víc si poslechněte v audiozáznamu rozhovoru Interview Plus Jana Bumby.

Podle filozofa Miloslava Bednáře je brexit třeba jednoznačně podpořit: „To, že se tradičně nejdemokratičtější země Evropské unie rozhodne ji kvůli naprostému nedostatku demokratických zásad opustit, je zřejmým znamením, že tato nadnárodní říše v podstatě končí.“

„Není to dohoda mezi rovnoprávnými stranami, ale v podstatě diktát, kterým si Evropská unie vynucuje, aby část Velké Británie podléhala jejímu zákonodárství,“ popisuje důsledky současné podoby irské pojistky, která má zamezit vzniku pevné hranice v Irsku.

Zcela zřejmě jde o úsilí potrestat Velkou Británii za to, že si dovolila vystoupit z Evropské unie. Prostor pro dohodu by byl, kdyby na straně Unie byla dobrá vůle. Miloslav Bednář

Britský parlament by měl podle Bednáře trvat na tom, že brexit se týká celého státu, a aby šlo o „skutečné osvobození od přeregulovaného nadnárodního útvaru a nadvlády byrokracie, která z Velké Británie činila něco jako vazalský stát.“

Za optimální řešení Bednář považuje brexit podle článku 50 Lisabonské smlouvy. „90 procent států světa spolu obchoduje podle pravidel Světové obchodní organizace, velice jim to svědčí a netouží po vstupu do Evropské unie, protože je to přeregulovaný útvar, který škodí ekonomickým zájmům,“ tvrdí.

Životní zájem Irska

Podnikatel a bývalý politik Pavel Bratinka považuje irské požadavky za legitimní a odmítá Bednářova slova o diktátu. „Vy máte tyto požadavky, my máme tyto požadavky. Já pán, ty pán. Anglie není pánem Evropské unie a my nejsme povinni vyjít vstříc jejím zájmům,“ reaguje.

„Irové mají hrůzu z toho, že se opět obnoví pevná hranice a povede to k masakrům, ke kterým to v minulosti vedlo. Problém je, že v okamžiku, kdy hranice nebude existovat a nebude tam kontrola zboží, tak je suverenita Evropské unie pokud jde o celní režim zničena,“ upozorňuje někdejší náměstek ministra zahraničních věcí a ministr bez portfeje.

Jakmile by vnitroirská hranice byla hranicí mezi celními uniemi, nebo dokonce zónami volného obchodu, tak tam musí být kontrola zboží. Nejde udělat kontrolu bez viditelné hranice. Pavel Bratinka

Bratinka je skeptický k tomu, že by se britský parlament, který je rozdělen na několik názorových proudů, shodl na nějakém řešení. Lidé prý sice rozhodli o brexitu, ale nikoli o tom, zda „vystoupit z Evropské unie o metr, nebo o kilometr. To musí rozhodnout parlament, který toho zřejmě není schopen,“ soudí.

Pokud by se Británie držela pouze pravidel Světové obchodní organizace, znamenalo by to pro ni podle Bratinky velké problémy v souvislosti s prodejem finančních, pojišťovacích nebo dopravních služeb. „To je poškození ekonomických zájmů našich i jejich. Ale mohou si to zvolit, my i oni to nějak přežijeme,“ uzavírá.

Emil Viklický zavzpomíná na začátky v orchestru Karla Velebného, na své (ne)inspirace folklórem a skládání filmové hudby. A zcela jistě se dostane na Viklického a Dvořákovu „Humoresku“ ve Spojených státech amerických.

„Já mám rád zahrádkaření a kuchyň, ale když mám přidělat poličku, tak to dělá moje žena.“ Z nabídky uvádět Receptář prima nápadů byl zpočátku rozpačitý. „Navrhl mě Václav Postránecký. První díly jsem lehce našlapoval. Pak jsem si řekl: Podepsal jsi smlouvu, tak jeď, chlapče. A začal to dělat po svém. Nedávno mě jedna paní zastavila na ulici a pochválila.“

Pověstná vesta

Oldřich Navrátil je pověstný svojí zelenou rybářskou vestou. Je to image? „V žádném případě, na to si nepotrpím. Má ale dvanáct kapes, a mám tam celou domácnost. Jsem rybář, ale k řece chodím hlavně pro pohodičku. Jednou si mi ledňáček sedl na špičku udice, to byla nádhera.“

Otužilec

Oldřich Navrátil se pravidelně otužuje. Sám. Společně s otužilci byl jen dvakrát na Třebíčsku, odkud pochází. A nedopadlo to dobře. „Po koupání v místním rybníku mi naskákaly boláky. Pak se zjistilo, že voda byla zkažená. Plaval tam nějaký chcíplý pes. A podruhé jsem nohou v říčce Jihlávce rozbil led, a bylo to na tři stehy.“

Proč se rozhodl nejít do politiky? V čem právě hraje, a co chystá? Proč nechodí do kina a do divadla?

„To je výborný nápad. Ať se dozví, jak se kde žije,“ zaujal nápad žáků umělecké školy Miloslava Stibora v Olomouci prodavačku v místní pekárně paní Dagmar.

„My bychom se studenty udělali jen takový záběr, jak tady komunikujete,“ říká mladý učitel Juraj Sosna, který s klubkem studentů fotografuje dvě mladé dívky na ulici. Původně chtěl svým studentům jen ukázat různé techniky, jak se takové dokumentární snímky v terénu dělají. Nakonec se dohodli, že zmapují život obyvatel Chomoutova a dají studentskému projektu hlubší smysl. (more…)

Životní příběh zlínského sokola a gymnasty Ladislava Váchy popisuje v novém cyklu Českého rozhlasu Zlín Rodáci známí neznámí redaktorka Saskia Mišová společně s historičkou Muzea Jihovýchodní Moravy ve Zlíně Yvonou Činčovou.

Ladislav Vácha byl účastníkem olympiády už v roce 1920. V Paříži 1924 získal dvě bronzové medaile. O čtyři roky později v Amsterodamu získal dvě stříbra a jedno zlato.

„“Povaha veselá, samorostlá, ale nikoli lehkomyslná. Je miláčkem sokolského publika. Je silný, smělý a všestranně nadaný,“ to zní jedna z charakteristik muže, kterého po olympiádě vítal ve Zlíně i samotný Tomáš Baťa.  Byl jako z gumy, doslova se vznášel. I to se říkalo o Ladislavu Váchovi.

Ten ukončil svoji sportovní kariéru ve 30 letech a pracoval jako železniční zřízenec. Pomáhal ale rozvíjet Sokol ve Zlíně. Jako náčelník sokolské jednoty ve Zlíně se věnoval výchově mladých gymnastů.

V březnu 1943 byl kvůli podezření z účasti v odboji zatčen a uvězněn, o tři měsíce později na následky mučení gestapem zemřel.

Vedle základní školy v obci Vrčeň na jižním Plzeňsku měla vyrůst další budova, ale stavbu zatím pozastavili archeologové. V závěru minulého roku tady totiž objevili původní barokní kostelní zeď, keramiku, kovové ozdoby a především dva hroby pravděpodobně místních obyvatel. „Máme zdokumentovány celkem tři hrobové úrovně, celkem tedy 21 ostatků z pohřbů v anatomické poloze,“ vysvětlil archeolog z blovického muzea Jiří Bouda. „Jednotlivé hroby byly zahlubovány postupně a velice často narušily ten předchozí hrob, který byl poškozen, antropologický materiál byl možná odebrán, přenesen někam do kostnice, nebo uložen volně do terénu. Tyto ostatky dnes nacházíme ve formě takzvaných izolátů,“ dodal. (more…)