Jiří Lederer. Četba na pokračování. Uvádí Pavel Kohn.
Čte autor.
Nastudovalo Rádio Svobodná Evropa (RFE) v roce 1983 (?).
Pozn.: Ukázka v pořadu Archiv Plus – Kronikář normalizace.
23. 6. 2018
Natura – Bílé Karpaty (2018)
Bílé Karpaty – horské pásmo lemující naši jihovýchodní hranici se Slovenskem, jsou evropskou biosférickou rezervací UNESCO. Najdete zde tisíce hektarů jedinečných květnatých luk s roztroušenými dřevinami a největším podílem vzácných orchidejí ve střední Evropě. Moderuje Markéta Ševčíková.
Natočeno 2018. Premiéra 23. 6. 2018 (ČRo Plus, 21:05 h.).
Historie Plus – Středověké cesty v českých zemích (2018)
Historie Plus dnes popíše, jak vypadaly středověké cesty v českých zemích. A také to, jak je dnes možné zkoumat, kudy vedla takzvaná libická stezka anebo také co znamená slovo „újezd“. Na procházku po zemských stezkách vás vezme Vít Pohanka.
Natočeno 2018. Premiéra 23. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:33 h.). Repríza 17. 8. 2019 (ČRo Plus, 20:33 h.); 1. 4. 2020 (ČRo Plus, 12:33 h.); 4. 8. 2022 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument; 11. 7. 2024 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Radiodokument pod názvem Putování po starých stezkách.
Pozn.: Putování po starých stezkách České země odedávna protínaly historické cesty. „Zemské stezky“ se jim začalo říkat až v 19. století, i když to není jazykově ani historicky odůvodněné. Dokument o putování po starých cestách zjišťuje, co o nich historici a archeologové skutečně vědí a co jsou jen romantické představy, které se neobvykle hluboko zaryly do národního povědomí. S autorem Vítem Pohankou projdeme z Čáslavi na Brněnsko krajinou, kudy vedla cesta, které dali obrozenečtí historici název „Libická“. (anotace)
Lit.: Pohanka, Vít: Zemské stezky. Romantické představy versus fakta. In web ČRo Plus, 17. srpen 2019 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Často se říká, že jezdíme stejnými místy, kudy putovali naši předkové před mnoha a mnoha staletími ani si to neuvědomujeme.
Příklad? Na malém kopečku jen kousek od Žďáru nad Sázavou je vesnička Stržanov. Její kořeny sahají do středověku. Původ jejího názvu není tak úplně jistý, ale zřejmě se neodvodil od slova „strž“, jak by se nabízelo, žádná tady není. Starobylá osada mohla třeba patřit nějakému Stražanovi. Ale mohla tady být něco, čemu se říkalo „Stráž“ a od toho se odvinout Strážanov, později Stržanov.
Protože právě v těchto místech, na historickém pomezí Čech a Moravy údajně kdysi vedla Libická stezka, spojující Čáslavský a Brněnský hrad, na kterou mnohem později navázala císařská a na ni pak dnešní rušná státní silnice první třídy. Tak se to aspoň traduje a důvodem je asi to, o že o tom V Dějinách kláštera a města Žďáru na Moravě už v roce 1903 psal lékař a místní amatérský historik Bedřich Drož:
„O Libické stezce děje se nejstarší zmínka v listině asi z roku 1144 pocházející. Praví se tam o Libickém újezdě a o stezce zemské a její stráži: ‘v lese, který leží mezi župou Čáslavskou a Brněnskou, v jehož částce přebývají lidé, kteří jmenují se stráž, jejichž povinnost byla hlídati jistou cestu, aby nikdo bez zvláštního povolení knížete po ní nechodil, vcházeje do země České nebo z ní vycházeje, tak aby, oddáni jsouce této službě, od žádného knížete nebyli potahováni k stavění hradův aneb k hotovosti zemské.“
Podle doktora Bedřich Drože nebylo pochyb o tom, že Libická stezka vedla hned vedle Žďárského kláštera, který cisterciáčtí mniši právě kvůli tomu postavili v tomhle místě.
Nová archeologická naleziště
Jenže dnešní historici a archeologové upozorňují, že to mohlo být složitějí. Na projektu Moravské křižovatky se podílí techničtí odborníci z Centra dopravního výzkumu a mají k dispozici i leteckou scanovací techniku. S její pomocí zjišťují, že předci například ve středověku nejezdili a nechodili po nějaké jasně dané dobře projeté cestě, jak si dnes představujeme.
Hledali si prostě v terénu nejsnadněší místo postupu a to mohlo záležet i na tom, jestli nesli náklad na zádech, jeli samostatně na koni nebo něco převáželi povozem. Přesnější je proto mluvit o „svazcích“ stezek, vysvětluje Jan Martínek ze zmíněného olomouckého Centra pro dopravní výzkum:
„Ty mohly vést v pruzích širokých až půl kilometru, na některých místech se sbíhaly a na jiných úsecích zase rozbíhaly a vytvářely další svazky. Je to prostě taková složitá síť cestiček a někdy se to i těžko vytyčuje.“
Problematické jsou i dnes běžně zažité názvy jako Haberská stezka, Zlatá nebo Jantarová, Trstěnická a Polská. Takové názvy jim totiž dali historikové až mnohem později – většinou v 19. století – a často je k tomu vedla spíš představivost a náhoda, spíš než skutečné znalosti doložené hodnověrnými archeologickými důkazy.
Přesto je ale skutečností, že i dnešní hlavní silniční tahy zhruba odpovídají hlavním dopravním tahům z dávných věků a na některých místech je to za pomoci nejmodernější techniky snadno prokazatelné, říká Jan Martínek:
„Dobrý příklad najdete třeba od Mohelnice směrem na západ na Moravskou Třebovou. Tam je docela nebezpečný svažitý úsek, kterému se říká „Mohelničák“. Když reliéf zmapujete pomocí laserového scanningu, vidíte nejdřív dnešní silnici R 35, která je nejpřímější. Pod ní jsou ale velmi dobře viditelné serpentiny dnes už zaniklé císařské silnice z dob habsburské monarchie. Ještě hlouběji prosvítají svazky prvotních úvozových cest, které jednoznačně souvisí s tímto hlavním dopravním tahem.“
A k čemu takové mapování historických stezek slouží? Kromě obecného rozšiřování znalostí o životě našich předků pomáhá najít nová archeologická naleziště. Lidé při putování ztráceli předměty denní potřeby, někdy i zbraně, hlavně na náročných úsecích, kde bylo potřeba překonávat nějaké terénní překážky. Původ takových předmětů rozšiřuje také poznání historiků o kulturních, ekonomických a civilizačních kontaktech v různých dějinných obdobích.
Hovory Plus – Zdeněk Freisleben (2018)
Hostem Hovorů dnes je Zdeněk Freisleben, který už deset let vede Památník národního písemnictví. Řeč bude o budoucnosti této instituce, kterou čeká stěhování do Petschkovy vily v Bubenči. Ale také o tom, jak těžké je opouštět historické prostory Strahovského kláštera s exkluzivním výhledem na Prahu. Ptát se bude Vlastimil Ježek.
Natočeno 2018. Premiéra 22. 6. 2018 (ČRo Plus, 22:05 h).
Jiří Lederer – třikrát vězněný novinář, který byl kronikářem normalizace (2018)
Archiv Plus dnes připomene významného českého novináře a jednu z klíčových postav české žurnalistiky roku 1968 Jiřího Lederera, který zemřel před 35 lety. Jeho úmrtí tehdy zaznamenala nejen exilová média, ale nekrology přinesly i přední deníky v Rakousku, Francii a Spolkové republice Německo. U nás zůstává tato osobnost téměř zapomenuta. David Hertl prošel archiv rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa a objevil tam řadu zajímavých nahrávek s Ledererovým hlasem – například jeho vzpomínky na nastupující normalizaci po roce 1969.
Ze záznamu hovoří Jiří Lederer, Aleš Lederer, Jiří Ruml a další.
Natočeno 2018. Premiéra 22. 6. 2018 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus. Repríza 19. 8. 2022 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus; 9. 10. 2026 (ČRo Plus, 20:05 h.) v cyklu Archiv Plus.
Lit.: Hertl, David: Jiří Lederer – třikrát vězněný novinář, který byl kronikářem normalizace. In web ČRo Plus, 22. červen 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Disident, novinář, spisovatel a několikanásobný vězeň komunistického režimu – to byl Jiří Lederer, jedna z klíčových osobností české žurnalistiky roku 1968. Byl ale také kronikářem normalizace a později v exilu i nepřehlédnutelnou osobností exilové publicistiky.
(more…)Interview Plus – Vojtěch Pikal (2018)
„Úlohou prezidenta je dohlédnout na to, aby vláda získala důvěru Sněmovny. Ne podle osobních preferencí vybírat kandidáty,“ říká Vojtěch Pikal z Pirátské strany. Moderuje Michael Rozsypal.
Natočeno 2018. Premiéra 22. 6. 2018 (ČRo Plus, 11:34 h).
Příběhy Staré dámy (2018)
Tomáš Macek. Kompletní audiokniha. Režie Hynek Pekárek.
Čte Pavel Soukup a Vasil Fridrich.
Natočeno 2018. Vydal OneHotBook, červen 2018 (2 CD MP3, katalogové č. AK200; EAN 8594169482002; délka nahrávky 17 hodin 2 minuty).
Pozn.: „Velocipéd už není hračkou, ale motorem člověka!“ Tour de France představuje více než 100 let dechberoucích dramat, komických situací i tragických nehod, má své hrdiny i poražené. Tohle podivuhodné divadlo nepřestává fascinovat, v kulisách francouzské přírody ji každoročně sleduje tisíce lidí, nejen fanoušků cyklistiky a hltačů kilometrů. Nechte si vyprávět stovky strhujících historek a příběhů, poznejte barvitou mozaiku lidí, kteří šlápli do pedálů a objeli celou Francii a pro které tahle „stará dáma“ nikdy neztratí svůj půvab. Chybět nebude ani stopa, kterou na ní zanechali čeští sportovci, jejichž vzpomínky autor zaznamenal.
Tomáš Macek (* 1968)
Pandořina skříňka 1/2 (2018)
Eva Tvrdá. Povídky slezské autorky z knihy Pandořina skříňka. Připravila Eva Lenartová. Režie Simona Nyitrayová. Technická spolupráce Vojtěch Dluhý.
Účinkuje Alena Sasínová-Polarczyk.
Připravil Český rozhlas Ostrava v roce 2018 (2 x 29 min.). Premiéra 17., 24. 6. 2018 v cyklu Rozhlasové listování (ČRo Ostrava).
Díly: 1. Úsměv na rozloučenou, Křivka života; 2. Značka na schodech, Jiná doba.
V povídkách vystupují potomci hrdinů románu Dědictví.
Příběhy slavných – Alfred Hitchcock 1/5 (2018)
Tomáš Hořava. Mistr hororového napětí, který nedostal Oscara za režii. Dramaturgie Helena Herbrychová. Hudební spolupráce Jiří Litoš. Režie Irena Žantovská.
Účinkují Lenka Skopalová, Jaromír Meduna.
Připravil Český rozhlas v roce 2018 (5 x 6 min.). Premiéra 18.-22. 6. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 155 (ČRo 2 Praha).
Lit.: Kuchyňová, Zdeňka: Hlavní hrdinku neváhal zabít v půlce filmu. Příběhy slavných: Sir Alfred Hitchcock. In web ČRo 22. 6. 2018 (anotace). – Cit.: Když se ho ptali, čím chce být, neřekl policajtem ani kosmonautem, ale inženýrem. Doma ho vzali za slovo. Prováděl technické odhady pro podmořské elektrokabely. Věc filmové režii vzdálená. Při práci studoval kurzy umění na Univerzity of London. Hltal novinky o filmu a četl odborné časopisy. Tam našel inzerát, že filmové studio Paramount otevírá v Londýně filiálku a nabírá zaměstnance. Poslal jim grafické návrhy mezititulků k filmu. A přijali ho.
Někdy postavy v jeho filmech ví méně než divák. Příkladem je Vertigo z roku 1958. Divákovi prozradil o jedné z postav klíčovou informaci. Všichni ho od toho zrazovali už ve fázi scénáře. Diváci však s napětím sledovali postavu bývalého policisty Fergusona, jak se zachová a jak to dopadne.
Vertigo ale nevzbudilo takový ohlas, jaký očekával. Mělo „jen“ dvě nominace na Oscara. Teprve později se zařadilo mezi nejslavnější filmy všech dob. A to díky slavnému záběru dolly zoom. Hitchcock chtěl efektně vyjádřit závrať, kterou trpí Ferguson. Byl to jeho pohled do hloubi věže kostela.
Slavné Psycho vzniklo už v Hollywoodu, kam odešel, když mu byl britský filmový svět malý. I v Psychu si hrál s diváckým očekáváním. Postavu, kterou diváci považovali za hlavní hrdinku, zavraždil v polovině filmu. Právě nečekanost vraždy se Hitchcockovi líbila už na knižní předloze.
Příběh vycházel ze skutečného případu. Filmoví producenti ho nechtěli financovat. A tak se točilo v levných kulisách, černobíle, jako béčkový film. Zaplatil ho z části sám výměnou za 60% podíl na zisku.
Od začátku tajil podrobnosti zápletky. Nechal například skoupit všechny knižní výtisky Psycha. Šlo o to, aby překvapení s vraždou hrdinky neprasklo před premiérou. Film měl fenomenální úspěch. Diváci se báli, byli šokovaní, puritáni mluvili o nevkusu. Hitchcock nesmírně zbohatl.
Jeden z nejslavnějších filmů Ptáci chystal tři roky a udal tón hororům o mstící se přírodě. Ale ani za něj se Hitchcock nedočkal Oscara za režii. Jeden z nejslavnějších režisérů 2. poloviny 20. století dostal „jen“ Oscara za nejlepší film – Rebecca (1940). Známější je spíš jako Mrtvá a živá. Byl to jeho první film, který natočil v Hollywoodu.
Jeho žena Alma Reville pracovala ve stejném filmového studiu, a stala se jeho asistentkou i scenáristkou. Vzali se v roce 1926 a vydrželi spolu přes 50 let. Hitchcock prý za svůj úspěch vděčil čtyřem lidem – dramaturgovi, scenáristovi, matce jeho dcery Patricie a kuchařce, která dovede dělat zázraky v kuchyni – a všichni se jmenují Alma Reville.
Příběhy slavných – Louis Pasteur 1/5 (2018)
Radek Brož. Jeden z nejvýznačnějších vědců 19. století. Objevitel vakcín proti sněti slezinné a vzteklině. Dramaturgie Helena Herbrychová. Hudební spolupráce Jiří Litoš. Režie Markéta Jahodová.
Účinkují Ladislav Frej, Radek Valenta, Jaromír Meduna.
Připravil Český rozhlas v roce 2018 (5 x 6 min.). Premiéra 11.-15. 6. 2018 v cyklu Příběhy slavných č. 154 (ČRo 2 Praha).
Lit.: Kuchyňová, Zdeňka: Muž, který porazil vzteklinu. Příběhy slavných: Louis Pasteur. In web ČRo 15. 6. 2018 (anotace). – Cit.: Pasteur znamená pastýř. Jeho předci byli zemědělci, mlynáři a koželuhové. Díky němu pijeme pasterované mléko a umíme vyléčit vzteklinu. Louis Pasteur dřív než pro vědu zahořel pro umění. Lidé se na něj obraceli, aby je namaloval. Když se jedna sousedka dozvěděla, že se dá na chemii, řekla vyčítavě: „Není škoda takového geniálního malíře?“
Po maturitě se hlásil na prestižní École normale supérieure. Skončil 15. z 22. To bylo zklamání. Nedal se na školu zapsat a příští rok skončil čtvrtý. Dnes tam má pamětní desku.
V revolučním roce 1848 se postavil na stranu přívrženců republiky. Na konci května opustil rozbouřenou Paříž, aby se postaral o umírající matku. A to ho zachránilo. 3000 vzbouřenců bylo popraveno a dalších 15 000 odeslano do zámořských kolonií.
V roce 1854 začal pracovat na univerzitě v Lille, kde se mu podařilo potvrdit, že alkoholové kvašení je způsobené kvasinkami. Ve výzkumech pro lihovarnictví pak pokračoval v Paříži. Dokázal, že octovatění vína a kysání piva je způsobeno bakteriemi, které se zničí ohřátím.
Vyřešil i problém kysnoucího mléka. Přišel na to, že se při ohřátí nápoje na 63 stupňů Celsia jeho chuť nezmění, ale nežádoucí mikroorganizmy jsou zničeny. Této metodě se dnes podle něj říká pasterace.
Když musel vzhledem k chatrnému zdraví přestat přenášet, přiřkli mu doživotní důchod 1000 franků měsíčně. Místo aby si dopřál klidu, učinil své největší objevy. V té době zemřela na tyfus jeho devítiletá dcera Jeanne. Přišel s odvážným tvrzením, že nemoci jsou vyvolávány mikroorganismy.
Než si svoji domněnku potvrdil, trvalo to 20 let. Během té doby ho potkaly další nepříznivé události. V den, kdy měl přednášet v Akademii, dostal první záchvat mrtvice. Bylo mu 46 let. Navzdory mrtvici pokračoval Pasteur ve výzkumu.
Byl požádán, aby zachránil před smrtí chlapce, kterého pokousal vzteklý pes. Vzpomněl si na Jeanne, Cécile a Camille, tři ze svých pěti dětí, o které ho připravila nakažlivá choroba, a s experimentální léčbou souhlasil.
Připravil 12 injekcí obsahujících kousek míchy z králíka uhynulého na vzteklinu. Jeho pacient byl prvním člověkem na světě, který nákazu vzteklinou přežil. Tím se Louis Pasteur poněkolikáté a definitivně zapsal do dějin.