A předevčírem či kdy se měsíc chystal být úplňkem či čerstvě napečeným lívancem, i když už lezl nahoru, jsem si v autě musel sklopit clonu proto, že dělníci rubali pravobřežní vozovku, aby se skvělým sportovcům 6. května dobře běžel maraton.
Den předtím mě přivezla z nemocnice dcera a – čekaje na ni – jsem ze všech těch pylů a jiných neustále dostával podněty ke kýchání či utírání nudlí. Byl jsem v tom času už zaopatřen proti všem možným alergiím a proto pln naděje, že vše dobře dopadne.
Ne, ne, nebojte: předchozí slova se nedají přenášet ani rozhlasem. A mám s tím v posledních měsících až moc bohatou zkušenost – dvakrát mě to zahnalo do motolské pneumologie. Pár hodin potom, co přišla zpráva od Martiny Formanové, že Miloš poodešel.
Mě osobně se to dotklo jinak, než lidí kolem něho – znali jsme se několik desetiletí a byli jsme každý odjinud. I minulostí svých rodin. Ale oba jsme hráli docela dobře mariáš (i pauzírovaný) a scházeli jsme se u rodičů současného šéfa Galerie Kodl Martina.
Během té doby jsem se dostal jako asistent a pak pomocný režisér k Martinu Fričovi (na film Hvězda zvaná pelyněk), a jako takový jsem byl snad třikrát nasazen jako asistent k Milošovi vlastně díky Ivanu Passerovi, který za války (když matka mé ženy byla internována ve svatobořickém lágru coby manželka pilota válčícího v britských službách) chodil s mou ženou někde u Kolína do obecné školy. (more…)