Připravil Pavel Klusák. Použité verše Pavel Kohout a Michal Sedloň, přednáší Bio Masha. Dramaturgie Alena Zemančíková.
Natočeno 2018. Premiéra 19. – 23. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.). Repríza 30. 9. – 4. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:30 h).
Obsah: 1. Košile modré, srdce rudá aneb Spolu, radostně, kam? Repríza 20. 2. 2018 (ČRo 3 Vltava, 1.30 hodin). – 2. Elegance Kubáňských kozáků aneb Ve sféře vlivu Sovětů. – 3. Nad Rudým právem zamyslíš se v snění aneb Dobrá píseň českých literátů. – 4. Prosté děvče v kombinéze aneb Na lidovou notu. – 5. Jde Frantík kolem zahrádky aneb Staré ozvěny a nové pohledy.
Pozn.: Cyklus vznikl ve spolupráci s archivem vydavatelství Supraphon a Přemysla Ruta. Na vzniku se podílelo rešeršní oddělení Českého rozhlasu. Scénář a realizace: Pavel Klusák.
Lit.: Klusák, Pavel: Vášeň a zrada: Budovatelská píseň v poúnorovém Československu. In web ČRo 3 Vltava, 20. únor 2018 (článek). – Cit.: „Teď, když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela!“ hřměly sbory píseň se slovy básníka Františka Halase hned po válce. Co všechno připravilo situaci pro obsazení veřejného prostoru ideologickou kulturou, která naplno přišla s Únorem 1948? Jaká tu byla role sovětského vlivu? Co s kauzami Kohout, Kundera, Trefulka? Jaký byl osud hlavních skladatelů té doby? A v čem je včerejší dezinformační válka podobná dnešku? Pětidílný cyklus Pavla Klusáka nazvaný Vášeň a zrada: Budovatelská píseň v poúnorovém Československu uvádíme v rubrice Kontexty jako připomínku 70. výročí únorového puče v roce 1948.
V pěti dílech Kontextů, zarámovaných heslem Vášeň a zrada, zpřítomňujeme krátké, ale nezaměnitelné období československé kultury. Po Únoru 1948 oficiální kultura vytyčila zásadní místo ve veřejném životě budovatelské a masové písni. Z různých úhlů nahlížíme podobu kulturní propagandy, která by se ovšem nemohla uskutečnit bez důvěry a nadšení obyčejných lidí.
Nástup budovatelské písně je velkým třeskem dechových orchestrů, řinčivých činelů a sborů, sborů, sborů: jako by tu byl lidský hlas skutečně určen k hlasování a kolektivní vokály posluchače zas a znova ujišťovaly posluchače, že poslouchá názor většiny, často navíc v pochodovém rytmu. Předcházela mu ovšem „undergroundovější“ historie české dělnické písně a popěvků odbojných „sociálů“.
Lítost žádat na tyranu?
Ten již dávno ztratil cit:
na něj jenom účinkuje
puma, prach a dynamit!
… praví anarchistický text na lidovou melodii Když jsem já ty koně pásal. Že motiv nutného boje neskončil s „únorovým vítězstvím“, ale naopak mocně bujel v ideologickém pěstování obavy z fiktivního nepřítele, připomíná i vltavský cyklus.
Sýpky nepostačí zcela, kolik zrna bude v nich: však nám říká země celá – mistři sklizní kolchozních!
Žánr kolchozního muzikálu, který spojoval budování, lidské příběhy, kolektivizaci a ideje, k nám mohutně doputoval v roce 1949, kdy na MFF v Karlových Varech získal hlavní cenu sovětský hudební film Kubáňští kozáci. Sovětský vliv a modely socialistického realismu, se uplatňovaly stejně silově jako chaoticky: v dílech skladatelů, jako byl pozdější ředitel Národního divadla Jiří Pauer, vznikaly podivuhodně zmutované útvary. Nátlak na zřizování amatérských souborů umělecké činnosti nesl ovoce: těsně před Únorem jich bylo na 200, v roce 1950 už bylo kolektivistické zpívání záležitostí všech – přes 10 000 souborů mělo na čtvrt milionu členů. Existuje dnes česká rodina, kde by někdo z předků netančil a nezpíval v tehdejší vlně nadšení… a propagandy?
Seriál Vášeň a zrada si všímá řady momentů z tehdejší „podivné popkultury“. Tématu mládí („mladý je každý komunista,“ zpívá se na Nezvalovy verše), humorné (pseudo)kritiky tehdejších častušek, postupného tání a prostupování uvědomělé písně s přirozenějšími formami pop-music. Instituce oslovovaly „obyčejného člověka“ ke vstupu do autorské kultury, zároveň tu byli skladatelé s širším než jen „budovatelským“ záběrem – Václav Dobiáš, Jan Seidel, Radim Drejsl, Ludvík Podéšť a další. Poslední, pátý díl je věnovaný ozvěnám a dozvukům budovatelské písně u nás: jak kritickým, tak těm bez odstupu.
Náš cyklus epochu ideologizované kultury nesoudí: dnešní optikou zkouší rozeznat, co se tehdy stalo a zda něco z toho rezonuje Českem a Slovenskem dodnes.
Tak, jak mi pusa narostla,
povím to, soudruzi, zkrátka.
Řečnit, to není starost má,
starám se o prasátka.
(…)
Opatřuji je, s láskou dbám
o jejich vzrůst a zdraví.
vždyť vím, že na stůl přijde vám
šunka i bůček, ovar z hlavy.
Šlichtu jim liji v koryta
s přáním, ať hezky přibývají,
ať je jich dost, ať dosyta
se vepřového dělník nají.
Soudruhu, který den co den,
překráčíš normy s celou směnou,
vidím tě, jak jsi spokojen,
utřeš svou bradou zamaštěnou
a řekneš mámě: No tak vida.
Zas jednou dobré pochutnání.
A naše vláda řád mi přidá.
A za tu lásku, za uznání
jsem tolik šťastna, soudruzi,
sotva si mohu přáti víc…
…vynadejte mi za slzy,
já srdcem to umím jen říct!
Michal Sedloň: Krmička vepřů (úryvek)