Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Rozhlasový portrét uměleckého ředitele činohry Národního divadla připravila Marie Poláková. Spolupracovaly Markéta Jahodová a Ivana Možná. Dramaturg Tomáš Černý.

Natočeno 2016. Premiéra 17. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 9:10 – 10:10 h) v cyklu Víkendová příloha stanice Vltava.

Ota Nutz a Jiří Vejvoda. Hovory o lidech, věcech a událostech poslouchané s odstupem dvaceti let. Hostem byla spisovatelka Iva Pekárková.

Natočeno 1995. Obnovená premiéra 17. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 6:30 h.).

120 minut hudby a rozhovorů s rodáky, architekty, divadelníky a milovníky Strašnic. O Solidaritě, Divadlu X10, místním géniu loci i sousedských setkáních. Z divadelní kavárny a okolí moderují Jaroslava Haladová a Kateřina Rathouská. Hudba Tomáš Vtípil.

Hovoří historička Barbora Špičáková, kulturní manažer David Kašpar, dokumentarista Josef Císařovský, ředitelka Divadla X10 Lenka Kolihová Havlíková a další.

Natočeno 2016. Premiéra 16. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: Haladová, Jaroslava – Rathouská, Kateřina: Na strašnické vlně: 120 minut hudby a rozhovorů s rodáky, architekty, divadelníky a milovníky pražských Strašnic. In web ČRo 3 Vltava, září 2016 (článek + pořad k poslechu + ukázky k poslechu). – Cit.:  V pátek 16. září večer jste se díky vltavskému vysílání mohli přenést do jedné z pražských čtvrtí, která sice nezáří ze stránek turistických průvodců, ale na kulturní mapě má své místo jisté. Svůj vysílací stan jsme na dvě hodiny rozbili v kavárně Strašnického divadla.

Během přenosu se u mikrofonu vystřídaly téměř dvě desítky hostů, řeč byla o geniu loci, o dobrém bydlení i o programu Divadla X10, souboru, který ve Strašnickém divadle sídlí. Vysílalo se z kavárny, chodníku před budovou i z temného sklepa. Živě zahrál multiinstrumentalista Tomáš Vtípil.

Strašnické divadlo je součástí sídliště Solidarita, unikátního celku, který vznikl na konci 40. let a byl inspirován skandinávskými vzory. O Solidaritě promluvila historička umění a autorka knihy Sídliště Solidarita Barbora Špičáková.

Úpravy prostoru před divadlem popsal a o vlastní zkušenost z renovace jednoho ze sídlištních řadových domků se podělil architekt Pavel Machar. Své aktivity představili zástupci neziskových organizací, které se snaží zlepšovat život ve Strašnicích, o životě ve Strašnicích mluvil kulturní manažer David Kašpar, na dětství v padesátých letech zavzpomínal dokumentarista Josef Císařovský. Divadlo X10 představila jeho ředitelka Lenka Kolihová Havlíková, o konkrétních počinech, projektech a inscenacích promluvili podrobněji někteří režiséři, scénografové a herci.

Řeč byla také o proměně kavárny. Zásluhy na revitalizaci mají především výtvarnice Jana Hauskrechtová a Toy Box.

Ovoce nejenom na českém stole, ale i v literatuře, výtvarném umění a každodenním životě. Učitelé jako obrozenci i „ovocnáři“. Hovoří historička všedního dne Pavla Vošahlíková. Připravila Eliška Závodná.

Natočeno 2016. Premiéra 16. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.).

Hodina plná zajímavého povídání, písniček a soutěží. Před dvěma sty lety nejezdili po silnicích žádná nákladní auta se dřevem, ale lidé přepravovali dřevo po vodě. Třeba po Schwarzenberském plavebním kanále na Šumavě. Plavci k němu chodili v brzkých ranních hodinách a až do večera je čekala těžká práce. Jak takové plavení dřeva vypadalo nám vysvětlí plavební ředitel Hynek Hladík. Uvádí Romana Lehmannová.

Natočeno 2016. Premiéra 14. 9. 2016 (ČRo 2 Praha, 19:00 h) v rámci cyklu Klub Rádia Junior.

Zákulisí a historii světoznámého newyorského divadla, otevřeného 16. září 1966, přibližuje Petr Veber.

Natočeno 2016. Premiéra 14. 9. 2016 (ČRo 3 Vltava, 20:00 – 21:45 h).

28. díl z cyklu Historie českého zločinu. Vypadalo to, jako by se na Moravu sjeli všichni lupiči a násilníci z dalekého okolí, ale desítky loupeží a přepadení měl na svědomí jen jeden. Jmenoval se Martin Lecián a v polovině 20. let minulého století se stal nejznámějším moravských zločincem. Poslyšte příběh jeho dopadení, který pro vás napsala Tereza Vojtová. Scénář Tereza Vojtová a Miloš Vaněček. Režie Vít Vencl. Zvuk Petr Šplíchal.

Účinkují Petr Jeništa, Martin Zahálka, Ladislav Hampl, Tomáš Turek, Jaroslav Vlach, Tomáš Karger, Petr Křiváček, Petr Borovec, Lenka Zbranková.

Natočeno 2016. Premiéra 14. 9. 2016 (ČRo 2 Praha, 18:30 h.)  v cyklu Historie českého zločinu. Repríza 7. 3. 2018 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

Lit.: Vojtová, Tereza, Vaněček, Miloš – Taud, Rostislav: Postrach Moravy. In web ČRo 2 Praha, 14. 9. 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Arséne Lupin? Fantomas? Jánošík? Skutečnost je drsnější. Rvačky, přepadení, krádeže, vražda… To všechno i během jedné noci. Uherské Hradiště, Hranice, Kojetín… Jako by byl na několika místech najednou. Často ho přistihli, ale vždycky unikl. Nechvalně populární Martin Lecián.

Od května 1925 do dubna 1927 na Moravě prokazatelně uskutečnil 72 krádeží. Jeho kousky plnily noviny. Muži oceňovali jeho nepolapitelnost a dámy šarmantní zjev. Obyčejní lidé v něm viděli Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával. Přitom to byl obyčejný zloděj: okradl kohokoli a neváhal střílet.

Kradl už ve škole. Ve 14 skončil v polepšovně. V 27 už měl za sebou 4 roky vězení za krádeže, dezerci, podvody a násilí. S jeho sérií krádeží z Přerova z října 1926 si místní četníci nevěděli rady. Stihli je jen registrovat. Lecián pořád unikal.

Neuvěřitelný útěk

Když už ho zatkli, zjistili, že má tuberkulózu. Jenže on pak utekl i z vojenské nemocnice v Olomouci. Jen v pyžamu s okovy na nohou pak v mrazu šlapal 15 km až do Kostkovic. A hned druhý den zahájil největší šňůru krádeží: Kroměříž, Bučovice, Uherské Hradiště, Košice, Brno, Olomouc…

Většinou taky střílel. Byl ale mizerný střelec a trefil se jen zblízka. První jeho obětí se stal 8. března 1927 strážmistr Antonín Stuchlý na předměstí Uherského Ostrohu. Ani to ho nezastavilo. Navíc měl podporu přerovského a olomouckého podsvětí.

Hospodské šifry

Se společníky se scházel v tamních hospodách. Kdo si chtěl k jeho stolu přisednout, musel se ohlásit heslem „Jedna růže červená“, jinak neváhal střílet. Systém značek na spodních stranách pivních tácků ho varoval před nebezpečím. O kumpány neměl nouzi.

Mezi ty nejznámější patřil Szekely, později kamarád z polepšovny Eman Dedek. Lecián se stal fantomem. Lidé ho viděli všude, v každém zlodějíčkovi nebo kočce na střeše. A on zatím otevřeně vyhrožoval zastřelením přerovských strážníků Binka a Staňka.

Neuvěřitelně dlouhý proces

Zatkli ho v hospodě 24. dubna 1927. Až potom, co v Kunovicích na nádraží zastřelil strážmistra Šilhavého. Na zdi cely teď dali ostnatý drát a dveře pobili plechem, aby zase neutekl. Vyslýchali ho několik dní. Během soudního procesu se z fantoma stal zakřiknutý chlapík, který už hrůzu nenaháněl.

Na otázky neodpovídal nebo všechno popřel. Soudní líčení trvalo přes čtyři měsíce (tehdy to bylo nevídané). Byly vyslechnuty stovky svědků a zmapovány desítky trestných činů. A rozsudek? Provaz! Jenže Lecián měl ještě jeden plán.

Budu mít dost času v pekle

Při jeho posledním pokusu o útěk bylo vystřeleno kolem stovky nábojů. S komplicem se vzdali až po douhodinové přestřelce. Jeho poslední obětí se stal strážný Ferencz Kiss. Den před popravou si Lecián poručil labužnický oběd a vůbec nespal. „Budu mít dost času v pekle,“ řekl. Popravili ho 6. října 1927 v 6:00.

„Když zkoumáš cenzuru, je to velká výzva, protože nikdy nebudeš mít hotovo. Vždycky tam bude nějaká mezera, která nepůjde zaplnit na základě dostupných materiálů.“ Rozhovor připravila Veronika Ruppert.

Hovoří Lukáš Skupa.

Natočeno 2016. Premiéra 8. 9. 2016 (ČRo Radio Wave, 13:00 h.).

Lit.: Ruppert, Veronika: Filmová cenzura a zlatá šedesátá: Vadí – nevadí Lukáše Skupy. In web ČRo Radio Wave, září 2016 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Jak se v 60. letech cenzuroval český film, vysvětluje kniha Lukáše Skupy Vadí – nevadí. Na příkladu Filmového studia Barrandov rekonstruuje tehdejší cenzurní systém. Filmy ze „zlaté éry“ české kinematografie, která bývá tradičně posuzovaná z hlediska estetického přínosu konkrétních režisérů nebo filmů, ukazuje z jiného pohledu.

Vzpomínky na šedesátky jako na zlatou éru tvůrčí svobody podle Lukáše Skupy nejsou úplně na místě. „Cenzura tu stále byla, ale filmaři, které známe jako největší hvězdy šedesátých let, přicházeli do přímého kontaktu s cenzory jen velmi málo. A to je podle mého názoru příčinou toho, proč všichni vzpomínají na šedesátá léta jako na zlatou dobu, kdy bylo všechno hrozně fajn.“ S cenzory místo nich jednali lidé na vyšších úrovních, jako například ředitel barrandovského studia nebo ředitel státního filmu.

„Cenzura za sebou zametala stopy a spousta jejích aktivit byla skrývaná. Dávali si velký pozor, co kde napíšou a co komu řeknou. Rozhodnutí třeba probíhala tak, že někdo někomu něco řekl ústně nebo po telefonu. Když zkoumáš cenzuru, je to velká výzva, protože nikdy nebudeš mít hotovo. Vždycky tam bude nějaká mezera, která nepůjde zaplnit na základě dostupných materiálů.“ Ačkoliv jsou šedesátá léta vnímaná jako doba uvolnění, podle Lukáše Skupy to rozhodně neznamená, že by v té době cenzura úplně zmizela. Oficiálně byla sice v roce 1968 zrušená, ale po pár měsících byla znovu obnovená. (more…)