Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Zdeňka Bezděková. Podle stejnojmenné knihy  pro rozhlas zdramatizovala Drahomíra Měsková. Hudba Vadim Petrov, řídí autor. Dramaturg Ivan Hubač. Zvukový technik Blanka Veselá. Natáčecí technik Jana Fišerová. Režie Karel Weinlich.

Osoby a obsazení: Leni (Miriam Chytilová), mutti (Klára Jerneková), babička (Irena  Kačírková), Raul (David Schneider),  Otto Kühle (Antonín Hardt), učitelka Schwarzová (Jorga Kotrbová), učitel Baum (Ladislav Mrkvička), Anne Lore, spolužačka (Zuzana Schulzová), Toni, kamarádka (Ivana Šormová), spolužačky (Vlasta Pemlová, Zuzana Davidová), americký voják (Jan Řeřicha), americký důstojník (Jan Pohan).

Natočeno 14. – 25. 2. 1983 (R-2, R-34; 45 min.). Premiéra 11. 6. 1983 (Praha, 13:45 – 14:32 h.). Repríza 5. 5. 1984 (Praha, 13:45 h.); 8. 6. 1985 (Praha, 13:45 h.); 26. 8. 1989 (Praha, 13:30 – 14:17 h.).

Alfred Döblin. Rozhlasová hra. Autorská dramatizace románu o životě drobného zlodějíčka a atmosféře Berlína v době Výmarské republiky.  Překlad Magdalena Štulcová. Dramaturg Hynek Pekárek. Hudba Michal Rataj. Režie Thomas Zelinski.

Osoby a obsazení: Franc Biberkopf (Petr Lněnička), Meck (Matěj Hádek), Příběh Franze Biberkopfa (Igor Chmela), žena (Lada Jelínková), hostinský, číšník, doktor (Miroslav Hruška), Reinhold (Michal Pavlata), Pums (Leoš Noha), Cilly (Jitka Rotreklová), Eva (Lucie Polišenská), Herbert (Martin Finger), Micka (Šárka Vaculíková), Karl (Jiří Ployhar), soudce (Oldřich Vlach), strážmistr (Zdeněk Hess), Lina (Lenka Hušková), Smrt (Oldřich Kaiser), řečník (Lukáš Hlavica) a další.

Natočeno 2012. Premiéra 1. 12. 2012 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:05 h.; 60 min.). Repríza 3. 2. 2015 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.); 1. 10. 2019 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.

Pozn.: Hra Berlin Alexanderplatz (Berlín, Alexandrovo náměstí) vznikla podle slavného stejnojmenného románu německého spisovatele Alfreda Döblina. Franz Biberkopf se snaží začít nový život po čtyřech letech strávených ve vězení, ale ve velkoměstě to není nic snadného a Franz se znovu a znovu ocitá na scestí. Je naprosto zmaten v moderní džungli blikajících neonových světel, v anonymním davu i v nástrahách podsvětí. Berlin Alexanderplatz nastiňuje pikantní, poutavou a rozmanitou mozaiku lidského snažení. Postavy jsou někdy zvrácené, někdy laskavé, někdy jemně lidské a někdy drsné a nestydaté.

Vše se odehrává v reáliích Alexandrova náměstí a jeho okolí v ponurém přelomu dvacátých a třicátých let. Hrdina Franz Biberkopf se roku 1927 ocitá před branami tegelské věznice, kde si odseděl čtyři roky, protože zabil svou přítelkyni Idu. Nyní chce začít řádný život, ale je špatná doba a nouze o práci. Prostý a důvěřivý Franz hledá něhu i lásku, je však stále znovu zrazován, mrzačen a téměř zabit. To je živná půda pro projevy temné stránky jeho bytosti, jako jsou sklony ke vzteku a násilnostem, alkohol a touha po otupení smyslů. Alfred Döblin (1878-1957) vydal svůj román roku 1927. Okamžitě se dočkal za své dílo světového uznání. Posléze z něj vytvořil i rozhlasovou hru a podílel se na scénáři k filmu o osudech Franze a jeho přátel, jež popisuje především druhá část knihy. Scénář natočil v roce 1931 Phel Jutzi. V roce 1980 vznikl stejnojmenný čtrnáctidílný seriál, režie Rainer Werner Fassbinder. (anotace)

Lit.: Pekárek, Hynek: Alfred Döblin: Příběh Franze Biberkopfa. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2012 (článek). – Cit.: V románu, v němž stvořil svérázného hrdinu, proletáře a drobného kriminálníka Franze, vykreslil autor metodou literární koláže působivý obraz pulsující metropole v čase krátce před nástupem nacistů k moci. Román vyšel v roce 1929 a již rok poté ho Döblin přepracoval pro rozhlas. V Českém rozhlase scénář nastudoval v tomto roce hostující režisér Thomas Zielinski. V titulní roli uslyšíte Petra Lněničku.

Román Berlín, Alexandrovo náměstí představuje v německé i evropské literatuře typ takzvaného městského románu. Vedle příběhu smolařského Franze, který se protlouká životem a potlouká berlínskými ulicemi, zachytil Alfred Döblin působivě rušné velkoměsto s jeho mnohými technickými projevy i společenskými událostmi. Po vzoru výtvarných expresionistů, kteří si osvojili metodu koláže a někdy do svých obrazů zakomponovali skutečné předměty materiálního světa (např. nalepené knoflíky, útržek jízdenky, útržky textilních látek apod.), postupuje podobně v kompozici svého románu. Střídá v něm vyprávěcí osoby, sám často vstupuje do děje jako vypravěč, a Franzův příběh rozbíjí na drobné epizody citacemi denního tisku, úryvky úředních vyhlášek nebo novinových článků. Na stránkách jeho románu znějí dobové šlágry a kameloti vykřikují titulky z večerníků. Tak buduje dojem dokumentárnosti románu, ten ještě posiluje přesně odposlouchanou berlínštinou a kriminálním argotem.

Román vyšel v roce 1929 a již rok poté ho Döblin přepracoval do podoby rozhlasového scénáře. V tehdejším říšském rozhlase ho nastudoval režisér Max Bing, který do hlavní role obsadil herce Heinricha Georga (v roce 1931 si zahrál Franze i ve filmovém zpra cování). Premiéra byla ohlášena na 30. září 1930, ale nebyla odvysílána. Dva týdny před ní se v Německu konaly volby, v nichž Hitlerova NSDAP získala silný mandát v říšském sněmu. Vliv nacistů pronikal do všech sfér veřejného života a rozhlas jako tehdy nejvýznamnější elektronické médium byl v popředí jejich zájmu. Čtyři hodiny před ohlášenou premiérou, bylo vysílání nové Döblinovy rozhlasové hry odvoláno. Původní verze se však zachovala zapsaná na dvaceti kovových matricích a v archivu přežila válku.

V Českém rozhlase toto významné dílo z historie rozhlasové hry podle původního scénáře nastudoval v tomto roce hostující režisér Thomas Zielinski. V titulní roli uslyšíte Petra Lněničku.

Lit.: Rataj, Michal: Příběh Franze Biberkopfa. In Týdeník Rozhlas 48/2012, s. 8 (článek).

Ingmar Bergman. Rozhlasová hra. Herečka Marianne je šťastně provdaná za dirigenta Markuse, přesto se zamiluje do režiséra Davida. Chvíli si všichni myslí, že o nic nejde, než nad svými city ztratí kontrolu. Rozhlasová adaptace filmového scénáře. Překlad Zbyněk Černík. Rozhlasová úprava a dramaturgie Renáta Venclová. Režie Hana Kofránková.

Osoby a obsazení: Marianne (Dana Černá), Bergman (Jiří Ornest), Markus (Lukáš Hlavica), Goldbert (Ivan Řezáč), Petra Holstová (Marie Štípková), Anna Bergová (Helena Dvořáková), Margareta (Apolena Veldová), Johan (Jiří Klem), Eva (Taťjana Medvecká), David (Ivan Trojan) a Isabelle (Julie Baboráková).

Natočeno 2012. Premiéra 27. 11. 2012 (ČRo 3 Vltava, 21:30 – 22:45 h.). Repríza 27. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h).

Lit.: Venclová, Renata: Za nevěru se u Bergmana platí draze. In Týdeník Rozhlas 48/2012, s. 9 (článek). – Cit.: V roce 1982 završil Ingmar Bergman své impozantní filmové dílo rodinnou freskou Fanny a Alexandr, v níž nechal ožít mnohé dětské vzpomínky a fantazie. Snímek Fanny a Alexandr ohlásil velký švédský mág jako rozloučení s filmovou režií, což naštěstí naprosto neznamenalo, že by tím chtěl svou tvůrčí dráhu definitivně uzavřít.

Bergman se od svých začátků pohyboval mezi literaturou, divadlem a filmem. V mládí ho okouzlilo divadlo, o první režii se pokusil během vysokoškolských studií a brzy začal psát vlastní divadelní hry. Od her se dostal k psaní filmových scénářů a posléze k filmové režii, a přestože je dnes vnímán především jako jeden z nejvýznamnějších filmových tvůrců 20. století, divadlo ani psaní nikdy neopustil. Uprázdněný prostor, který se Bergmanovi s koncem filmování otevřel, vyplnil několika kratšími snímky pro televizi, čím dál větší radost ale nacházel při psaní. Dokladem této znovuobjevené radosti z tvorby, je i několik filmových scénářů, s jejichž realizací už Bergman sám nepočítal. Patří k nim také partitura pro obrazové médium Nevěra (2000, česky 2004), volně inspirovaná epizodou z jeho soukromí.
Do vyprávění Nevěry, jejíž rozhlasová adaptace zazní v premiéře v úterý 27. listopadu ve 21.30 na Vltavě, nás švédský režisér uvádí takříkajíc osobně, jako by nám chtěl nabídnout, abychom z bezprostřední blízkosti sledovali vznik celého příběhu a sdíleli zaujetí jeho tvůrce. Nespíš také proto Bergman tentokrát propůjčil autobiografické postavě stárnoucího režiséra i své jméno a už se neukrývá za pseudonymem, jako například v televizním filmu Po zkoušce z roku 1983. Na začátku jsme tedy v Bergmanově pracovně, on sám sedí za psacím stolem a nechá svou představivost, aby si částečně ze vzpomínek, částečně z vlastní fantazie stvořila hlavní hrdinku budoucího příběhu. Neurčitý a konkrétním lidským osudem zatím nespoutaný fantóm na sebe podle Bergmanova přání vezme podobu herečky Marianne Voglerové, kterou režisér kdysi (nejspíš i velmi důvěrně) znal. Od ní si Bergman nechává zpětně vyprávět příběh její nevěry a rozpadu kdysi idylického manželství.
Čtyřicetiletá Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta Markuse, mají spolu devítiletou dceru Isabelle. Markusův nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabelle a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou večer, když při podobné návštěvě chybí Markus, Marianne a David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si společnou cestu do Paříže, zatímco Markus bude na turné za oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen za příjemné intermezzo, které pro nikoho nebude mít vážné následky.
Přes atraktivní rámec, který scénáři Nevěry dodává přítomnost Bergmana jako literární postavy (jeho neustálá oscilace mezi tvůrcem příběhu a pouhým posluchačem), je naše hlavní pozornost upřena na vypravěčku Marianne. To ona se před námi zpovídá ze svého života a bez uhýbání a vytáček znovu prochází cestou, na niž ji zavedla vášeň, i když dobře cítí, že ústí v beznaději, ztroskotání a neodčinitelné vině. Kdo z nás by se odvážil ji soudit?

Lit.: Venclová, Renata: Premiéra Nevěry uzavře cyklus věnovaný Ingmaru Bergmanovi. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2012 (článek). – Cit.: Po celý listopad patřil úterní Klub rozhlasové hry na Vltavě cyklu inscenací natočených podle textů režiséra Ingmara Bergmana. Dnes ho uzavře premiéra adaptace původně filmového scénáře Nevěra z roku 2005, v němž Bergman ukazuje, jak ničivou sílu může mít na životy všech zúčastněných mimomanželský poměr. Inscenaci režisérky Hany Kofránkové s Danou Černou v hlavní roli vysíláme v útrý 27. prosince od 21.30.

Do vyprávění Nevěry nás švédský režisér uvádí takříkajíc osobně, jako by nám chtěl nabídnout, abychom z bezprostřední blízkosti sledovali vznik celého příběhu a sdíleli zaujetí jeho tvůrce. Nespíš také proto Bergman tentokrát propůjčil autobiografické postavě stárnoucího režiséra i své jméno a už se neukrývá za pseudonymem, jako například v televizním filmu Po zkoušce z roku 1983. Na začátku jsme tedy v Bergmanově pracovně, on sám sedí za psacím stolem a nechá svou představivost, aby si částečně ze vzpomínek, částečně z vlastní fantazie stvořila hlavní hrdinku budoucího příběhu. Neurčitý a konkrétním lidským osudem zatím nespoutaný fantóm na sebe podle Bergmanova přání vezme podobu herečky Marianne Voglerové, kterou režisér kdysi (nejspíš i velmi důvěrně) znal. Od ní si Bergman nechává zpětně vyprávět příběh její nevěry a rozpadu kdysi idylického manželství.

Čtyřicetiletá Marianne je šťastně vdaná za úspěšného dirigenta Markuse, mají spolu devítiletou dceru Isabelle. Markusův nejlepší kamarád David rodinu často navštěvuje, i pro Isabelle a Marianne je David nejmilejším rodinným přítelem. Jednou večer, když při podobné návštěvě chybí Markus, Marianne a David zjistí, že se navzájem velmi přitahují. Naplánují si společnou cestu do Paříže, zatímco Markus bude na turné za oceánem. Jejich vztah ale pokračuje i po návratu do Švédska. A ukáže se, že se velmi zmýlili, když svou nevěru považovali jen za příjemné intermezzo, které pro nikoho nebude mít vážné následky.

Přes atraktivní rámec, který scénáři Nevěry dodává přítomnost Bergmana jako literární postavy (jeho neustálá oscilace mezi tvůrcem příběhu a pouhým posluchačem), je naše hlavní pozornost upřena na vypravěčku Marianne. To ona se před námi zpovídá ze svého života a bez uhýbání a vytáček znovu prochází cestou, na niž ji zavedla vášeň, i když dobře cítí, že ústí v beznaději, ztroskotání a neodčinitelné vině. Kdo z nás by se odvážil ji soudit?

Janusz Glowacki. Rozhlasová hra. Zvukový design Petr Šplíchal. Mistr zvuku Radek Veselý. Produkce Jana Knappová. Hudba Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Dimitrij Dudík.

Osoby a obsazení: Věra (Miroslava Pleštilová), Káťa (Pavla Beretová), Táňa (Lucie Černíková), Kolja (Michal Zelenka), generál (Ladislav Frej), bábuška (Miriam Kantorková), Jurij (Jiří Štěpnička), Míša (David Novotný), Ivan Pavlovič (Pavel Soukup), John Freeman (Zdeněk Maryška), Kosťa (Kryštof Hádek), policista (Jiří Knot), moderátorka (Hana Kofránková), hlas režiséra (Lukáš Hlavica) a moderátor (Aleš Cibulka).

Natočeno 2012. Premiéra 10. 11. 2012 (ČRo 3 Vltava).

Pozn.: Hra Čtvrtá sestra úspěšného polského dramatika Januzse Glowackého obdivuhodně balancuje na hraně mezi vypjatou komediální nadsázkou a syrovou, místy značně brutální realitou. Do současné Moskvy zasadil autor příběh tří sester Věry, Káti a Táni, dcer vysloužilého generála, který utápí čas i peníze ve vodce a vzpomínkách na minulost. Věra je bývalá učitelka, Káťa pracuje v cirkuse, kde krade tygrovi maso pro rodinu, a Táňu právě vyhodili z taneční
akademie. A všechny tři věří, že je potká štěstí, všechny čekají na lásku.   (…)  Výborně napsaná tragikomedie je plná napětí a nečekaných dějových zvratů, postavy se představují skrze svižné, vtipné, vypointované dialogy. Autor s obdivuhodnou samozřejmostí propojuje nadsazené, groteskní situace s mrazivými obrazy prázdnoty, opuštěnosti a beznaděje, včetně neskrývaných odkazů na klasiky ruské literatury.  (anotace)

V roce 2001 získala Čtvrtá sestra cenu za nejlepší hru na mezinárodním festivalu v Dubrovníku.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Do Moskvy? Do Brooklynu! In Týdeník Rozhlas 45/2012 (článek). – Cit.: „Tři sestry jsou tragédií tří ženských, které si nejsou schopné zajít na nádraží koupit lístky do Moskvy,“ vtipkují už desetiletí herečtí a režijní doyeni předních českých divadelních scén – a hrubozrnně se tak vyrovnávají se staletou silou Čechovova dramatu. Něco podobného provedl také polský dramatik Janusz Glowacki ve svém textu Čtvrtá sestra. Jako až nemístně vtipný Bůh splním Čechovovým sestrám jejich přání a skutečně je pošle do Moskvy. Jenže do Moskvy současné, plné mafiánů, alkoholiků, nostalgických šlágrů, komunistických pohrobků – a široké ruské duše. Muži v Moskvě za sex platí pár drobnými a někdy dostanou i zadarmo, a tak je pro Věru, Táňu i Káťu stále složitější najít si muže, který by je zaopatřil a postaral se i o otce – pijana (který – narozdíl od Čechovových Tří sester – ještě nezemřel). Řešením je pro ně prozatímní kompromis, a tak rády vezmou zavděk místním populistickým politikem nebo začínajícím mafiánem. Jenže Moskva je Moskva: její obyvatelé tu stále ještě řeší, jak žít – a stále ještě nevědí, jak.

Glowackého hra přesně odhaluje problémy postkomunistických zemí: stále silnější resentiment k době, kterou sice všichni pronadávali, ale byli mladí, nesnášenlivost k emigrantům (hlavně těm úspěšným) a neschopnost boje proti mafiánským organizacím, prorůstajícím společností. Politik dává zahraničnímu reportérovi svalnatá prohlášení, v nichž ho žádá, aby přestal „naříkat, že v Rusku není svobodný tisk a televize, ale zašel do kostela, klekl si a poděkoval Bohu, že jsme nepodporovali Talibánce. Protože kdybychom to byli udělali, tak by teď neměl narážky na naši demokracii, ale ryl by lopatkou v zemi, aby našel kousky svého zadku“. Těžko nalézt lepší opis (nejen) ruské zahraniční politiky. Ovšem ani Amerika nevychází z této polské komedie nejlépe; americký režisér slzopudných doku-shows, s nimiž vyhrává světové soutěže, netrpí sentimentem vůči něžné dívčí duši o nic více než ruský mafián.

Režijně hru Čtvrtá sestra zpracoval Dimitrij Dudík. Není to poprvé, co režíruje Glowackého text; poprvé to bylo v roce 1998, kdy nastudoval (jako jednu z prvních svých inscenací) hru Fortinbras se opil s Borisem Rösnerem v titulní roli (o hře jsme psali v TR 26/2012). Sám o dvojím setkání s textem Janusze Glowackého říká: „Ať člověk chce, nebo ne, neubrání se srovnání. V obou textech si autor bere na paškál jedny z nejlepších her světové dramatiky. A oba se liší se již v samotném principu: Fortinbras se opil, což je parafráze na Shakespearův hamletovský příběh, je vzhledem ke své předloze hra paralelní, simultánní, odehrává se ve stejném času, mohla by se hrát na vedlejším jevišti a postavy by klidně mohly plynule přecházet ze scény na scénu a z příběhu do příběhu.

Čtvrtá sestra je ku Třem sestrám Antona Pavloviče Čechova hrou pokračovací. Tyto sestry již v Moskvě, po které Čechovovy hrdinky tak bolestně toužily, žijí, a zase pro změnu touží po životě v Brooklynu. Ač hra začíná jako v podstatě realistická, v jejím průběhu se příběh nenápadně přerodí do vpravdě postmoderního úletu.

Ale jedno mají obě hry společné. Nezaměnitelný autorův rukopis, černočerný humor a provokativní apelativnost.“

Černý humor a satirický pohled na současnost jsou typické jak pro Glowackého, tak pro Dudíka. Text, v němž se ruští baletní mistři stávají moskevskými mafiány, matky kupčí s vrahy svého syna a generál se dá koupit za flašku Johnieho Walkera, nechává režisér doprovodit nostalgickými sovětskými šlágry Večery pod Moskvou či píseň Aly Pugačevy Miliony šarlatových růží; naznačuje tak nejen provázanost bývalého a současného režimu (nejen) v Rusku, ale i cukrkandlovost nátěru, který překrývá syrový, brutální obraz všedního dne. (…)

Jerzy Glowacki se narodil v roce 1938, píše divadelní hry, eseje, filmové scénáře, přednáší na Kolumbijské univerzitě. Na kontě má také 10 rozhlasových her a scénář k polské komedii Plavba. Jeho nejslavnějším dramatickým textem se stala tragikomedieAntigona v New Yorku (1992). Je držitelem mnoha ocenění a stipendií, publikuje v New York Times a je také členem amerického PEN klubu. U nás dosud příliš známý není, byť hra Fortinbras se opil zaznamenala v kulturních kruzích značný úspěch (kromě překladu rozhlasového vznikl ještě překlad brněnského dramatika Romana Sikory pro internetový časopis Yorick). V letošním roce Glowackému vyšla v brněnském nakladatelství Větrné mlýny kniha Good night, Džerzy, jejíž hlavní postavou je Jerzy Kosiński, slavný americký spisovatel polského původu, jehož mezinárodní věhlas skončil obrovským skandálem a nakonec sebevraždou.

Lit.: Kamberský, Jakub: Čtvrtá sestra, o vykořeněnosti světa. In týdeník rozhlas 49/2012 (recenze). – Cit.: Jméno polského dramatika Janusze Glowackého není posluchačům Vltavy zcela neznámé. V roce 1998 nastudoval režisér Dimitrij Dudík Glowackého parafrázi na Shakespearova Hamleta Fortinbras se opil s nezapomenutelným Borisem Rösnerem. A letos stejný režisér nastudoval mnohem kontroverznější, bolestně aktuální text Čtvrtá sestra. Hra měla na Vltavě premiéru v sobotu 10. listopadu v cyklu Rozhlasové jeviště. Autor se nechal volně inspirovat Čechovovými Třemi sestrami, které se marně snaží dostat do Moskvy. Glowacki jim to umožňuje, ovšem tři dívky společně s otcem a dalšími postavami zasazuje do současné Moskvy, do současného Ruska zmítaného jako celý svět na jedné straně globalizací a na straně druhé celkovým morálním úpadkem.
Všechny postavy jsou pod vlivem depresí, alkoholu nebo „pro jistotu“ obojího. Všechny sestry hledají lásku a bohatství. Sentimentální Táňa (Lucie Černíková), čerstvě vyhozená z baletní školy, věří, že si pro ni přijede princ na bílém koni, stejně jako v její oblíbené Pretty Woman, aby nakonec hledala štěstí u mafiána Kosti (Kryštof Hádek). Znuděná Káťa (Pavla Beretová), pracující v cirkuse, zase hledá lásku u amerického režiséra Johna Freemana (Zdeněk Maryška). A konečně bývalá učitelka, naivní Věra (Miroslava Pleštilová), doufá, že se její politický aktivista Jurij (Jiří Štěpnička) rozvede a stane se řádným otcem jejich dítěte. Vedle těchto ústředních postav se ještě setkáváme se dvěma gangsterskými poplety (David Novotný, Pavel Soukup), s otcem tří sester, vysloužilým generálem (Ladislav Frej) ve vleku alkoholu a vzpomínek na staré časy, s rádoby nenápadným posluhovačem Koljou (Michal Zelenka) a prohnanou bábuškou (Miriam Kantorková). Absurdní postavy musí zákonitě prožívat i absurdní situace. O ty u Glowackého rozhodně není nouze. A dá se říct, že autor nikoho nešetřil. Uchyluje se ke grotesknímu humoru, který se mnohdy zvrhává v humor černý a vyloženě cynický. Díky brilantním dialogům a dějovým
střihům lze označit Čtvrtou sestru za výtečnou hru. Nesmějeme se pouze naivitě či bolestem postav hry, vysmíváme se v podstatě i sami sobě. Toto poselství autorova textu podporuje i nápaditá režie.
Dimitrij Dudík obsadil herce zvučných jmen, ale i hlasů – s výjimkou Lucie Černíkové, u které šlo sice o teprve druhou rozhlasovou roli, ale obstála skvěle. Její postavě veškerý sentiment, ale i odhodlanost ulovit toho pravého věříme. Také Pavla Beretová po dosud nemnoha rolích dokazuje, že si s rozhlasovým mikrofonem začíná rozumět. Jiří Štěpnička hraje svého Jurije se vší zapáleností pro věc. Potěší i menší role generála – pijana, kouzelně ztvárněná Ladislavem Frejem, který by si podle mého zasloužil větší role. V poslední době je obsazován poměrně často, bohužel nemá dostatek prostoru, aby svůj naturel uplatnil naplno.