Karel Hvížďala. Esej v autorské interpretaci. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2011. Premiéra 9. 6. 2011 (15 min.).
9. 6. 2011
Vyhlazení paměti (2011)
Vilém Faltýnek. Příběh lidické rodiny Kubíkových, která do Lidic nikdy úplně nezapadla, a ti, kteří přežili zničení obce, emigrovali z Československa v roce 1949. Redaktor Michal Lázňovský.
Natočeno v roce 2011. Premiéra 8. 6. 2011 (60 min.). Repríza 12. 2. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma; 10. 6. 2012 (ČRo 6, 20:10 h) v cyklu Téma.
K poslechu zde.
Lit.: Faltýnek, Vilém: Vyhlazení paměti. In web ČRo, červen 2011 (článek). – Cit.: O Lidicích víme zdánlivě všechno, protože jsme o nich celá desetiletí slýchali. A přesto se stále a stále objevují nová svědectví, jednotlivé a mnohdy spletité příběhy konkrétních lidí. Z mozaiky lidických osudů bychom tentokrát chtěli vyzdvihnout také pozoruhodný a zapomenutý příběh rodiny Kubíkových.
František Kubík byl intelektuál, redaktor ČTK, živil se hlavou a perem, a takových mužů bylo v Lidicích minimum, vedle faráře Štemberky snad už jen místní učitel Petřík. Ani rodina paní Kubíkové – rozené Müllerové – nepatřila k typickým. Její bratři dosáhli vzdělání a Lidice brzy opustili. František Kubík, který se do Lidic přiženil, navíc pocházel z Německa. Narodil se v roce 1905 v Berlíně, kde vyrostl v české rodině, a do Československa odešel až ve 20. letech. V Lidicích se navíc příliš nezdržoval, dojížděl denně do Prahy do ČTK. Jeho hlas býval slyšet i z rozhlasového vysílání. Nedostatečný kontakt s životem vesnice a poměrně vysoký životní standard, to vše umocněno německým původem, postavení rodiny Kubíkových v době mezi krizí a okupací také nepomáhalo.
Je paradoxem, že František Kubík, který byl podle nových indicií s největší pravděpodobností jako jediný z Lidic zapojen do protifašistického odboje, býval ve vesnici považován za podezřelého, nedůvěryhodného a div ne kolaboranta. Tato podezření zcela nezmizela ani poté, co byl František Kubík popraven spolu s lidickými muži.
Jeho žena Anna i dcera Eva téměř zázrakem přežily. Anna Kubíková se po válce podruhé provdala a se svým manželem Jaroslavem Zbíralem v roce 1948 emigrovala z Československa. Tím se příběh Kubíkových ještě jednou zkomplikoval, protože lidické památky se mezitím chopila komunistická propaganda. Rodinná historie Kubíkových se na půl století zakonzervovala a teprve dnes ji díky dceři Františka Kubíka, paní Evě Kubíkové, můžeme začít poodkrývat. V pořadu jsou využity unikátní zvukové dokumenty, které pořídila v 80. letech 20. století paní Jaroslava Zbíralová a laskavě je poskytla autorovi ke zveřejnění.
Po osudu redaktora Františka Kubíka a jeho blízkých pátrá Vilém Faltýnek v dokumentu Vyhlazení paměti, jehož premiéru vysíláme v rámci pravidelného Radiodokumentu na Českém rozhlase 3 – Vltava.
Lit.: Hanáčková, Andrea: Paměť díky rozhlasu nevyhlazena. In Týdeník Rozhlas 28/2011 (recenze). – Cit.: Jméno Lidic je v posledních měsících skloňováno především v souvislosti s novým filmem Petra Nikolaeva. Silný osobní příběh, jehož je lidická tragédie úběžníkem, našel i rozhlasový dokumentarista Vilém Faltýnek v osudech rodiny Františka Kubíka, pozapomenutého a komunistickým režimem záměrně diskreditovaného redaktora ČTK.
Faltýnkův dokument Vyhlazení paměti (premiéra 8. června na ČRo 3) přehledně a srozumitelně provází posluchače množstvím historických událostí, jmen, svědectví a vzpomínek. Začíná širokou explikací poklidného života v předválečných Lidicích a daří se mu ve zvuku vytvářet obrazy – lokaci dědiny provede pohledem z přistávajícího letadla, působivé je vyprávění Evy Kubíkové o husách na rybníku i o společném poslechu rozhlasového přijímače u nich na dvoře. Fokus se postupně zužuje na osud pětičlenné rodiny a především jejího živitele, Františka Kubíka. Z dobových materiálů, erudovaných poznámek vojenského historika Eduarda Stehlíka, vzpomínek manželky a dcery vyrůstá portrét muže, který přežil gestapácké zatýkání Schmoranzovy skupiny v ČTK a velmi pravděpodobně byl spolupracovníkem odboje. V osudnou noc však zahynul spolu s ostatními lidickými muži u zdi Horákova statku v Lidicích.
K této noci se dokument blíží zvolna, ale neodvratně. Když reportér požádá Evu Kubíkovou, aby o přepadení Lidic vyprávěla, nejprve s úsměvem, pak ale stále naléhavěji rozhovor odkládá. „Přijďte jindy, já teď nemůžu,“ říká. Po chvíli začíná nejpůsobivější část dokumentu, v níž jednoduše, po větách, v hudebním podkladu zaznívají spíše imprese lidické tragédie vnímané malou holčičkou. Mluví ve zdrobnělinách „náš dvoreček“, „moje hezký teplý šatičky, co mně ráno máma oblíkla“ a v obrazech „ty velký černý boty mě vzaly za bradu a koukaly se na mě“. Emotivní okamžik později ještě prohlubuje historikův popis toho, jak ve skutečnosti probíhaly separace dětí a jejich výběr na německou převýchovu. Až zarazí, kolik náhod, detailů a někdy lidsky velmi pochopitelných věcí, jako je strach ze špíny a vší, rozhodovalo o bytí a nebytí, mimo jiné taky lidických dětí. Eva právě takto přežila. Stejně mrazivá je zmínka její matky Anny Kubíkové o tom, jak jí ostatní přeživší lidické matky záviděly, že se jí jedno ze tří dětí vrátilo. „Já jsem chtěla pryč od těch matek lidickejch,“ říká a zdůvodňuje tak touhu odejít po válce ze země.
Faltýnkův dokument je výsledkem pečlivé investigace – autor našel množství unikátních záběrů z rodinného archivu, dohledal svědky, pátral v interních časopisech ČTK, každý fakt doložil a podrobil ho zkoumání. Výborně dokument vyvážil rytmicky, faktografie se střídá s vyprávěním, autor vstupuje jen vysvětlujícími poznámkami. Zvláštní náladu dodává dokumentu cimbálová hudba, střídaná s dobovým jazzem a tíživými smyčci. Vysvětlení přichází až v závěru – pravnuk lidického kapelníka Max si tento nástroj v sedmi letech zamiloval a hraje na něj v newyorských klubech. Překvapivý pohled mladého Američana na lidickou tragedii po téměř osmdesáti letech dává závěru pořadu nadčasovou a nadnárodní dimenzi.
Akademie – Jak se dělá Má vlast (2011)
Co předcházelo zahajovacímu koncertu Pražského jara 2011, na kterém Symfonický orchestr Pražské konzervatoře zahrál Smetanovu Mou vlast pod taktovkou Jiřího Bělohlávka? Nahrávky ze zkoušek v Poličce v březnu 2011 konfrontujeme s nahrávkou ze Smetanovy síně Obecního domu z 12. května. Připravil a uvádí Petr Kadlec.
Natočeno 2011. Premiéra 8. 6. 2011 (105 min.).
Historický klub – Anežský klášter v Praze (2011)
Tisíc příběhů – S historickým mečem z Března do Japonska a zpátky (2009)
Vlak dojel přesně 1/10 (2011)
Heinrich Böll. Četba na pokračování. Válečné drama nositele Nobelovy ceny za literaturu. Překlad Rudolf Toman. Připravil Ivan Němec. Režie Hana Mikolášková.
Čte Petr Jeništa.
Připravilo Brno v roce 2011. Premiéra prvního dílu 8. 6. 2011 (30 min.).
Lit.: anonym: Vlak dojel přesně. In web ČRo, červen 2011 (anotace). – Cit.: Druhá světová válka se stala pro Heinricha Bölla rozhodujícím zážitkem, který ovlivnil jeho vztah ke světu i lidem. Bylo mu dvaadvacet let, když jako frontový voják musel vstoupit do válečného pekla, které skončilo jeho zraněním a zajetím.
S nelidskostí války se Heinrich Böll ve své tvorbě vyrovnával po celý život, a to i v dílech, v nichž válečné bojiště nebylo hlavním tématem. Blízkost hrůzné smrti pociťuje i mladičký voják Andreas, hrdina jeho první rozsáhlejší prózy Vlak dojel přesně, který je posedlý myšlenkou, že jeho odchod ze života se nezadržitelně blíží. Před svou smrtí zůstává zcela bezbranný a trápí se touhou po životě, jehož krásu si teprve začal uvědomovat. Böllova próza je krutým obrazem šíleného zoufalství mladého člověka, jenž touží po prvním doteku lásky, zatímco ho válečné soukolí neúprosně drtí.
Všechno lítá (2011)
Rudolf Křesťan. Fejeton v autorské interpretaci. O polštářových bitvách a taky o flashmobingu. Režie Dimitrij Dudík.
Natočeno 2011. Premiéra 8. 6. 2011 (15 min.).
Národy a nacionalismus (2011)
Julien Benda. Esej francouzského filozofa z roku 1933. Z vlastního překladu připravil Miroslav Stuchl. Režie Vlado Rusko.
Účinkuje Jan Vlasák.
Natočeno 2011. Premiéra 7. 6. 2011 (15 min.).
Knihy a osudy 1/5 (2011)
Julius Firt. Četba na pokračování. Vybrané kapitoly ze vzpomínkové knihy významného nakladatele, politika a dlouholetého ředitele československého vysílání Svobodné Evropy v Mnichově. Připravila Hana Soukupová. Režie Luboš Koníř.
Čte Rudolf Kvíz.
Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2011. Premiéra 6. – 10. 6. 2011 (25 min.). Repríza 1. dílu 26. 5. 2016 (ČRo Plus, 23:33 h) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: Julius Firt byl český kulturní pracovník a politik. Od roku 1930 ředitel nakladatelství František Borový, 1936 – 39 ředitel koncernu Lidové noviny. 1939 emigroval, 1940 – 45 pracoval na exilovém ministerstvu zahraničí. 1945 – 48 generální ředitel Melantrichu a člen předsednictva ústředního výboru národně socialistické strany, v roce 1948 opět v exilu, 1951 – 55 zástupce šéfredaktora Svobodné Evropy, 1955 – 65 ředitel Svobodné Evropy v Mnichově. Autor vzpomínek Knihy a osudy.
Rok pod Horou Boha štěstí 1/7 (2011)
Eva Límanová. Listování dosud nevydaným deníkem. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Petr Mančal.
Účinkuje Lucie Trmíková.
Natočeno 2011. Premiéra 6. – 12. 6. 2011 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 7 x 15 min.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 18. – 24. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Lit.: anonym: Eva Límanová: Rok pod Horou Boha štěstí (7 částí). In web ČRo 3 Vltava, červen 2011 (článek). – Cit.: Rok pod Horou Boha štěstí vznikl původně jako soubor dopisů, které spisovatelka, herečka Eva Límanová psala své přítelkyni, Jaroslavě Blažkové do Kanady v době, kdy se synem a manželem pobývali v Japonsku. Japanolog Antonín Líman zde rok přednášel na pozvání Hirošimské univerzity. Rukopis je jakousi konzervou života na japonské vesnici, která dnes už neexistuje, protože se stala součástí tzv.Velké Hirošimy se vším, co k městu patří.
Před několika lety přijeli Eva Límanová se synem a s mužem do Japonska, kde japanolog Antonín Líman na pozvání Hirošimské university rok přednášel. Ubytovali se v malé vesničce Midorii, vzdálené pouhých 10 km od epicentra výbuchu atomové bomby na konci Druhé světové války. Rukopis Rok pod horou Boha štěstí je sbírkou dopisů, které Eva Límanová psala do Kanady své přítelkyni, slovenské spisovatelce Jaroslavě Blažkové. Ta dopisy pečlivě schovávala a posléze povzbuzovala jejich autorku, aby je zpracovala do knižní podoby.
Autorka -bývalá redaktorka Hlasu Ameriky, spisovatelka a herečka Eva Límanová (rozená Passerová) studovala na gymnáziu v Martině, odkud byla z kádrových důvodů vyloučena. Později pracovala jako pomocná dělnice, ošetřovatelka a laborantka. Zároveň se věnovala psaní, které ji přivedlo k filmu, kde vytvořila klíčové role ve dvou stěžejních dílech české kinematografie: nastávající maminku v Jirešově debutu Křik a plavovlásku Lenku ve Vávrově adaptaci Hrubínovy novely Zlatá reneta.
Přispívala do rozhlasového pořadu Mikrofórum a vydala knihu povídek Holka k smíchu. Roku 1967 emigrovala do kanadského Toronta kde pokračovala v literární činnosti, publikovala v českých zahraničních časopisech, podílela se na vydávání literárně – kulturního časopisu Západ a pro Multilingual televizi produkovala a moderovala československé vysílání. V roce 1984 se odstěhovala do Washingtonu kde pracovala 15 let jako redaktorka rozhlasové stanice Hlas Ameriky a vysílala pod svým rodným jménem Eva Passerová.