Oto Schmidt. Improvizace na syntezátor Milan Vidlák. Zvuk Zdeněk Janoušek. Záznam a střih Jana Kuchovská. Asistentka režie Zuzana Slavíková. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Eva Řehořová.
Osoby a obsazení: Jožka Kotek (Otakar Dadák), Franta Strnad (Bohumil Slezáček), Ondřej Předka (Josef Karlík), Viktor Kotek (Zdeněk Dvořák), Irena Kotková (Lenka Filipová – Kudelová), paní Sosnová (Helena Kružíková), ředitel (Maxmilián Hornyš), kluk (Petr Gazdík), Vacek (Jiří Sedláček).
Nastudovalo Brno. Natočeno 16. – 24. 1. 1986 (studio 7, 14:00 – 18:00 h.; 56 min.). Premiéra 24. 4. 1986 (Praha, 19:15 h.) v cyklu Člověk naší doby.
Lit.: Svačina, Jan: Četli jsme o rozhlase. In Rozhlas 24/1986 (2. 6. 1986), s. 2 (přetisk recenze z Tvorby).
Lit.: Svačina, Jan: {Španělskou zemi mám tak rád}. In Tvorba 9/1986 (recenze). – Cit.: Jedinou dubnovou premiérou volného cyklu rozhlasových her Člověk naší doby bylo uvedení hry, kterou její autor Oto Schmidt nazval Španělskou zemi mám tak rád. Vedle her o našich současnících se ve zmíněném cyklu objevují i dramata hrdinů, kteří „naši dobu“ v nedávné minulosti aktivně připravovali. Ačkoli se Schmidtova hra odehrává v současnosti, ožívají v ní oba zmíněné typy hrdinů. Konfrontace jejich odlišných, generačně podmíněných názorů se měla stát vlastním dramatickým i ideovým jádrem hry. Podobný autorský záměr je jistě zajímavý a sympatický. Oto Schmidtovi se ho však tentokrát nepodařilo naplnit. Naopak: je paradoxem, že právě způsob, jakým ho realizoval, poškodil vyznění hry.
Do středu posluchačovy pozornosti staví autor trojici přátel, bývalých interbrigadistů. Hlavní dějovou linií hry se stávají peripetie kolem příprav jejich plánované cesty na místa někdejších bojů ve Španělsku. Paralelně s ní se odvíjí druhá dějová linie. Tou je soukromé drama Viktora, syna jednoho z trojlístku přátel, který je okolnostmi postaven do situace, kdy musí volit mezi svědomím a kariérou. Budeme-li hodnotit každou z obou dějových linií samostatně a pomineme-li přitom jistou schematičnost druhé z nich, těžko bychom vůči nim mohli mít závažnější výhrady. Podstatně kritičtější ovšem musíme být ve způsobu, jakým je Schmidt ve hře propojil do jednoho celku. Všude tam, kde se střetávají — od čítankově prezentovaného generačního názorového rozporu otce idealisty s pragmaticky uvažujícím synem, až po jeho stejně čítankové smírné rozřešení v závěru — to ve hře skřípe. Nad požadavkem umělecké pravdivosti a životnosti v těchto místech vítězí chladná racionalita a hra se stává pouhou popisnou ilustrací didaktických tezí.
Dramata zabývající se hlubšími příčinami a konkrétními podobami dnešních generečních rozporů budou vždy vítaným obohacením skladby rozhlasového dramatického vysílání, je jen třeba si přát, aby jejich autoři šli jak při rozehrání dramatického střetu, tak při jeho řešení hlouběji než tentokrát Oto Schmidt.
