Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Stendhal. Přeložil Miloslav Jirda. Dramatizace Rudolf Ráž. Zvuk Ivo Fišer. Záznam a střih Hana Jírová. Hudební spolupráce Hana Brochová. Asistentka režie Věra Havlatová. Režie Miroslava Valová.

Osoby a obsazení: Fabrizzio (Alfred Strejček), Gina (Věra Galatíková), Mosca (Martin Růžek), Klélie (Jana Preissová), Conti (Josef Patočka), Kníže (Čestmír Řanda), Rassi (Antonín Hardt), Cecchina (Daniela Hlaváčová), Raversiová (Karolína Slunéčková), Marietta (Jana Drbohlavová), Giletti (Alois Švehlík), herec (Artur Šviha), hlas (Milan Mach), Fontana, generál (Vladimír Pospíšil), Grillo (Jaroslav Kepka), Barbone (Jan Teplý), Rudolf Straka, strážmistr (Vladimír Lebeda), Riveli (Mieczyslav Piotrowski), Blanchet (Rudolf Straka). Spoluúčinkoval Činoherní sbor Českého rozhlasu.

Natočeno 19. 3. – 16. 4. 1976 (1. díl) a 27. 3. – 10. 4. 1976 (2. díl) (studio R31). Premiéra 1. dílu 20. 1. 1977 (Vltava, 11:00 h.), 2. dílu 27. 1. 1977 (Vltava, 11:00 h). Repríza 1. dílu 8. 7. 1992 (Praha, 20:00 h.); 6. 7. 2003 (Vltava, 10:30 h.); 17. 3. 2012 (Vltava, 14:00 h.); 5. 12. 2016 (ČRo 2 Praha, 9:40 h.; 60 min.); 22. 1. 2023 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál. Repríza 2. dílu 15. 7. 1992 (Praha, 20:00 h); 13. 7. 2003 (Vltava, 10:28 h.); 24. 3. 2012 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.); 29. 1. 2023 (ČRo 3 Vltava, 11:00 h.) v cyklu Radioseriál.

Pozn.: Ve svém románu nás autor zavádí do malého feudálního státečku v severní Itálii na poátku 19. století. Kolem dvora je napjaté ovzduší intrik a podvodů, v němž vládnoucí i opoziční strana střídavě ničí své oběti. A do tohoto království vstupuje hrdina románu, sedmnáctiletý Fabricio del Dango, mladý muž obdivující Napoleona. Fabricio zabíjí v sebeobraně potulného komedianta a je za tuto vraždu odsouzen k dvanácti letům vězení v mestské citadele. Zde se Fabricio setkává s dcerou velitele pevnosti generála Cantiho, s Klélií. S počáteční lítostí z vězení se vyvine nehynoucí láska. Fabricio prchá za pomoci své tety z vězení, ale svoboda se pro něj stává utrpením. Využívá tedy první možnosti a vrací se opět do pevnosti. Poměry se však v Parmě po smrti knížete uklidňují a Fabricio je omilostněn. Stává se biskupem v Parmě, jeho láska však končí tragicky. Klélie se provdá za hraběte Crestentiho, miluje však stále Fabricia. Tajně se s ním schází. Po smrti svého syna předčasně umírá a tím končí celé dílo. (anotace)

Alternativní název: Kartouza parmská.

Lit.: Tomáš, Jiří – Široká paleta rozhlasových dramat. In Rudé právo, 3. 5. 1977, s. 5 (článek)

Josef Kajetán Tyl. Národní hra se zpěvy. Rozhlasová úprava původní inscenace Národního divadla v Praze. Hudba Miroslav Ponc, řídí autor. Divadelní režie František Salzer. Rozhlasová režie Josef Bezdíček.

Osoby a obsazení: Kalafuna, vesnický muzikant (Stanislav Neumann), jeho žena Kordula (Jiřina Šejbalová), Švanda, mladý dudák (Josef Mixa), Dorotka, Trnkova dcera (Jarmila Krulišová), Rosava, Polednice (Vlasta Fabianová), Lesana, panovnice nad lesními pannami (Marie Vášová), Pantaleon Vocilka, bývalý student na cestách (Ladislav Pešek), Šavlička, voják na dovolené (Zdeněk Štěpánek), Trnka, hajný (Jaroslav Vojta), král Alenoros (Karel Höger), Zulika, smutná princezna, jeho dcera (Blanka Waleská), Alamír, hrdina, její ženich (Miroslav Doležal), Tomáš, starý dudák (František Roland), Nalejváček, hospodský (Theodor Strejcius), Koděra, rychtář (František Velebný), Mikuli, hospodský (Emil Bolek), Matěj, dvořenín (Václav Švorc).

Natočeno 1950. Premiéra 25. 12. 1950 (Praha, 20:00 h.; 117 min.). Repríza 10. 7. 1951 (Čs. okruh R, 20:00 – 22:00 h.).

Alena Wagnerová. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 199? (57:10 min.).

Jiří Kratochvil. Rozhlasová groteska. Zvukový mistr Josef Daněk. Dramaturg Tomáš Sedláček. Režie Petr Dufek.

Osoby a obsazení: učitel (Igor Bareš), učitelka (Věra Zástěrová), adept (Luboš Ondráček).

Nastudovalo Brno v roce 1997. Repríza 25. 3. 2014 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.; 28 min.).

Lit.: Hložková, Hana: Jiří Kratochvil: Nahoru a dolů + Učitelé jazyků. In web ČRo 3 Vltava, březen 2014 (článek). – Cit.:  Dvě mikrohry Jiřího Kratochvila, které nabízíme v repríze, byly natočeny v devadesátých letech v brněnském studiu Českého rozhlasu režisérem Petrem Dufkem. Přestože je každá z nich napsána v odlišném žánru, obě spojuje autorův smysl pro bizarnost a fantastično. Tématem Nahoru a dolů je hororový příběh o jedné neobyčejné cestě výtahem, ve hře Učitelé jazyků je groteskním způsobem popsána výuka nebeského jazyka.

Minihra Nahoru a dolů byla autorem věnována „její eminenci – výtahové kleci v budově brněnského rozhlasu“. Popisuje situaci, ve které se ing. Hrubeš a jeho kolegyně Marcela Janoušková setkají ve zdviži s podivným párem. Pán se představí jako Babánek a žádá, aby na stařenku, kterou doprovází, vůbec nemluvili, neboť je svatá a jede k pánu Bohu.

Groteska Učitelé jazyků vypráví o deformování významů slov, o falešných prorocích a o manipulaci. Vše započne nevinně, totiž v jazykovém kurzu, provozovaném ke slávě boží.

Prozaik, dramatik a esejista Jiří Kratochvil (1940), vystudoval češtinu a ruštinu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pracoval mj. jako učitel na střední škole, knihovník, pomocný dělník, noční hlídač, topič a památkář. V letech 1991 – 1995 byl zaměstnán v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu Brno, poté se stal spisovatelem na volné noze. Jeho tvorbě dominuje romanopisectví, vydává také povídkové sbírky (Medvědí román, Uprostřed nocí zpěv, Avion, Slib, Femme fatale, Má lásko, postmoderno, Kruhová leč) aj. Mimo to je autorem několika dramat, z nichž se rozhlasového ztvárnění zatím dočkaly hry Slepecké cvičení (1992), Balada o reklamním agentovi (1993), Nahoru a dolů (1993), Babička slaví devětadevadesáté narozeniny aneb Rozhlasová hra o Smrti a o Jankovi (1997) a Učitelé jazyků (1997). Pro rozhlasovou literární revue Zelný rynk vytvořil dvanáctidílný cyklus miniher s názvem Divadélko Silver uvádí… (2007). Napsal také minutové hry Švanda a Židle (2013).

Ivan Mándy. Mikrohra maďarského autora, kde se pro hlavního hrdinu stává z denní práce noční můra. Přeložila Anna Rossová. Dramaturgie Jiřina Vavřinová. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: číšník (Ivan Gübel), žena (Zora Kostková), doktor Dückstein (Jaroslav Konečný), dáma z klenotnictví (Jarmila Balašová), mladík (Jaroslav Someš), Attila (Milan Rybák), první host (Miloslav Včala), druhý host (Jan Jánský), děvčata (Vanda Švarcová, Marta Šolcová a Svatava Šanovcová).

Nastudovala Plzeň v roce 1978. Obnovená premiéra 5. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.; 17 min) v cyklu Kabinet.

Hector Hugh Munro-Saki. Ironická hříčka britského satirika. Přeložil František Vrba. Dramatizace Lída Engelová a Miloš Novotný. Hudba Zdeněk Šikola. Dramaturg Václav Daněk. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Lady Anna (Jiřina Jirásková), Clovis (Viktor Preiss), Artur (Jiří Bruder), Treylová (Dana Syslová), Riversedgeová (Marie Marešová) a Brope (Oldřich Vlach).

Natočeno v roce 1990 (19:15 min.). Repríza 30. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet.

Lit. Pavlovský, Petr: Je to aspoň »kunstbezogen«… (v Českém rozhlase). In Divadelní noviny, 07/2001 (recenze). – Cit.: V povídce H. H. Munro – Sakiho Tajný hřích Septima Bropa jsme se s hudbou setkali rovněž, ale až na konci. Píseň, resp. pouze její refrén, byla pointou celého příběhu. Prózu zdramatizovali Lída Engelová a Miloš Novotný, režie, dle údajů týdeníku Rozhlas (č. 12) Ludmila Engelová. Zasvěcenci tvrdí, že jde o tutéž osobu. Ať tak či tak, Lída připravila vybroušenou wildeovskou konverzačku a Ludmila tuto nahrávku spolehlivě proměnila, jak se na ostříleného borce sluší. Zasvěcenci mi dají jistě za pravdu, že právě poloha společenské komedie, řekněme »vyšší bulvár«, režisérce Engelové opravdu sedí, ať už na divadle nebo v rozhlase. Však se také dá mluvit o lety sehraném týmu, ať už je to skladatel Zdeněk Šikola nebo více méně stálý okruh herců. Z něj tentokrát excelovali především V. Preiss v hlavní roli a O. Vlach v roli titulní. Motiv ctihodného kunsthistorika, specializovaného na chrámovou architekturu a náhrobní kameny, který si tajně přivydělává skládáním šlágrů nám sice připomene jistého pana Floridora (nebo Celestina?), ale po poslechu závěrečné music-hallové písně odcházíme od přijímače v rozpoložení o poznání radostnějším než z music-hallu provozovaného dnes v pražském Stavovském.