Vysíláno 25. 12. 1938.
1. 8. 2006
Hra o lásce a smrti (1935)
Premiéra 8. 12. 1935 (v rámci cyklu Světové divadlo, část III.). Záznam neexistuje.
Zmoudření Dona Quijota (1932)
Viktor Dyk. Dramaturg Miloš Kareš. Režie Jaroslav Hurt.
Osoby a obsazení: Don Quijote (Václav Vydra I.), dále účinkovali Gustav Hilmar, Vladimír Majer, František Kovářík a další.
Vysíláno 13. 5. 1932 (Praha, 20:00 h.) k úmrtí autora. Záznam neexistuje.
Malajský šíp (1935)
Premiéra prosinec 1935, záznam neexistuje.
Lit.: Malajský šíp v rozhlase. In: Národní osvobození 6. 12. 1935.
Nezabiješ (1935)
Hráli František Salzer a další.
Premiéra srpen 1935, záznam neexistuje.
Lit.: Nevěra bez trestu. In: Národní osvobození, 13. 8. 1935.
Klapzubova jedenáctka (1986, 1988)
Účinkují Zdeněk Řehoř, Libuše Havelková, František Němec, Svatopluk Skopal, Stanislav Fišer, Petr Štěpánek, Pavel Soukup, Hana Brothánková.
Natočeno 1986 ve studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1988 (2x LP, Su 11 0218-1812 H; 101:55 min.).
Jak se co dělá (1973, 1980)
Karel Čapek. Causerie Jak se dělá divadlo a Jak se dělá film z triptychu Jak se co dělá. Úprava, gramofonový scénář a režie Jiří Horčička. Hudba Jiří Váchal, studiový orchestr řídí autor. Realizace režijního plánu Jarmila Bezděková. Zvuková koláž Radislav Nikodém. Odpovědný redaktor Jiří Šrámek. Zvuková režie, střih a mixáž Jiří Bartoš. Technická spolupráce Vladimír Kraffer, Jiří Šeda, Tomáš Štern a Václav Roubal. Cover Jaroslav Fišer, 1973. Photography Bernard Goldwein, 1973.
Účinkují Jiří Adamíra, Karel Höger, Rudolf Hrušínský st., Alena Vránová.
Natočeno 22. 1 – 19. 2. 1973 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1973 (1 LP, 16 2/3 ot./min., mono, 0 68 0404). Reedice Supraphon v roce 1980 (2 LP, stereo 1118 3361-62 G, 50:30 a 49:20).
Pozn.: Část nahrávky použita na LP „Divadelní zápisky“ (1986, autor Olga Scheinpflugová, režie Jiří Šrámek).
Cirkus Humberto (1985, 1986, 2011)
E
duard Bass. Dramatizace a úprava Jiří Horčička. Hudba Alois Palouček. Režie Jiří Horčička.
Účinkují Růžena Merunková, Jana Preissová, Eduard Cupák, Jiří Horčička, Miroslav Moravec, Jaroslav Moučka, Ladislav Mrkvička, Petr Štěpánek a Josef Vinklář.
Natočeno 1985. Vydal Supraphon v roce 1986 (2 LP; SK LP 2945). Reedice Supraphon, 2011 (3 CD).
Pozn.: Nezaměňovat s rozhlasovým seriálem z roku 1980, který má mírně odlišné obsazení.
Lit.: Švagrová, Marta: Cirkus jako živý. In Lidovky, 26. 3. 2011 (anotace). – Cit: „Varieté Humberto. Račte vstoupit!“ Sám režisér vítá posluchače, ujal se totiž role vypravěče. A stal se, jak upozorňuje, jedenáctým z těch, kteří oživují stovky postav románu. Pro rozhlasové posluchače zdramatizoval v roce 1980 skvělý režisér Jiří Horčička slavnou knihu Eduarda Basse Cirkus Humberto a uvedl ji v deseti pokračováních. Poté ji, v roce 1985, připravil i jako nahrávku pro Supraphon. Pořídil výmluvnou zkratku a do rozmanitých rolí obsadil deset dobrých spíkrů – Eduarda Cupáka, Miroslava Moravce, Josefa Vinkláře, Janu Preissovou, Růženu Merunkovou, Ladislava Mrkvičku, Jiřího Štěpničku, Jaroslava Moučku, Milana Macha a Petra Štěpánka. Horčička umně posunuje kapitoly, sleduje děj a zásadní události života lidí, kteří v maringotkách cestovali světem. Využil Bassovy schopnosti detailně pozorovat a viděné živě vyprávět. A Jiří Horčička proslul svou mimořádnou schopností pracovat s herci, takže jeho dramatizace jsou dodnes ozdobou rozhlasového archivu. Žádné monotónní čtení, ale napínavé situace, odstíněné charaktery, pozoruhodné historky. Trojcédéčko Cirkus Humberto, které vychází v reedici, je toho jasným důkazem.
Jak se do lesa volá (1979)
Božena Slavíková. Původní rozhlasová komedie. Hudba Alois Palouček, řídí autor. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: Václav Ouhrabka, živočichář (Vlastimil Hašek), Marie, jeho žena (Jaroslava Obermaierová), babička (Věra Tichánková), Zdeněk Voháňka, veterinář (Ladislav Mrkvička), Straka (Zdeněk Martínek), Růžena (Růžena Merunková).
Natočeno 1979. Premiéra 11. 4. 1979 (Praha, 19:15 – 20:05 h.; 47 min.). Repríza 14. 10. 1982 (Vltava, 11:30 h.).
Pozn.: Rozhlasová anekdota, kombinující satiru s agitkou, motivy rozkrádání družstevního majetku s manželským sporem o právo ženy nastoupit do samostatného zaměstnání. (anotace)
Lit.: Lopatka, Jan: Radiojournal v ko(s)mickém věku. Praha: Inverze, 1993, s. 118-120.
Lit.: jh – Jak se do lesa volá… In Rozhlas 15/1979 (2. 4. 1979), s. 4 (článek).
Lit.: tom [=TOMÁŠ, Jiří]: Rozhlas : Druhý dubnový týden. In Tvorba 17/1979, 25. 4. 1979, s. 19-20 (recenze). – Cit.: “ (…) Čs. rozhlas uvedl premiéru této hry v době IX. sjezdu JZD, což lze přivítat jako aktuální a neformální pokus přiblížit co nejširšímu publiku problémy života našich zemědělců. Hra B. Slavíkové totiž nepojednává o plnění úkolů, s nimiž se potýkají obyvatelé našeho venkova na své pracovní frontě, všímá si především problémů životního stylu, tvořivé seberealizace, ale i vysoké životní úrovně i některých jejich stinných stránek, vycházejících od sebeuspokojení až ke konzumu a pasívnímu přijímání všech výdobytků..“
Delfy : Rozhlasový spotřební Oidipús (1989, 2021)
Jan Vedral. Hudba Vladimír Popelka. Zvukový mistr Karel Nedorost. Natáčecí technik Miroslava Čápová. Dramaturg Jiří Hubička. Režie Jiří Horčička.
Osoby a obsazení: autor (Pavel Soukup) chór (Viktor Preiss), Josef Hrdina, hrdina (Vladimír Brabec), Jiřina Hrdinová, jeho žena (Blanka Bohdanová), Marie Holá, jeho milenka (Eva Hudečková), doktor Svatý (Eduard Cupák), inženýr Rous (Martin Stropnický), Kamen (Josef Vinklář), hlas v telefonu (Miroslav Středa).
Natočeno 1989. Premiéra 1. 6. 1989 (Vltava, 19:55 h.) v cyklu Hra náročného posluchače. Repríza 17. 9. 1989 (Praha, 15:05 h.) jako vítězná hra Prix Bohemia 1989; 27. 10. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h) v cyklu Klub rozhlasové hry k výročí Listopadu 1989; 8. 12. 2024 (ČRo Pohoda, 12:00 h.; 21:00 h.).
Vydala Radiotéka, březen 2021 (MP3; CR.ES.2020.489).
Pozn.: Ukázky ze hry jsou použity v pořadu Archiv Plus – Jak dát věci do pořádku (2020).
Text in: Slyšeli jste… (1990) a Vedral, Jan: Nezáměrná tetralogie plus jedna nechtěná hra navíc. Brno: Větrné Mlýny, 2006.
Lit.: Hu (= Hubička, Jiří) – Jan Vedral: Delfy. In Rozhlas 23/1989 (22. 5. 1989), s. 4 (článek) – Cit.: (…) „Kdo očekává od hry návod k použití, chce být podváděn, znamená to, že neunese ani sám sebe a je na nejlepší cestě stát se také Hrdinou volajícím do Delf. Měřítka, která si nastavíme sami, nás zdeformují. A o tom je tahle hra.“ (..)
Rec.: Svačina, Jan: Vedralova originální variace – vítěz Prix Bohemia. In Scéna 20/1989, s.3. – Cit.: Tituly, pod nimiž bývá podepsán Jan Vedral, už tradičně patří k zajímavější části dnešní rozhlasové dramatické produkce. Potvrdila to i jeho současná variace na antické téma s názvem Delfy.
Ani tentokrát nevycházel Vedral ze standardizovaných dramatických postupů divadelního psychologického realismu, často pouze mechanicky přizpůsobovaných rozhlasovým podmínkám. Rozhlasové předurčení hry jako by pro něho nebylo limitem, ale východiskem, předpokladem osvobození formy. Text hry je vybudován na vděčném principu průběžného zcizování předváděného. K tomu Vedralovi neslouží pouze vstupy postavy Autora vedoucího rozhovory s postavami příběhu a organizujícího děj, či filozofující komentáře jednočlenného Chóru. Rovnocennou roli hraje i zveřejňování dramaturgicko-ideologické manipulace s „rodící se hrou“ (jistě inspirované Vedralovými zkušenostmi z praxe autora i někdejšího rozhlasového dramaturga), nabízení alternativních řešení, konfrontace subjektivních názorů („jak si to představuje) s realitou a fakty příběhu, „zveřejňování“ kádrových materiálů postav, předsunování expozic scén, rozrušování kauzální vazby jednotlivých replik v dialogu, zařazování polemických průhledů do vnitřního světa postav atd. atd. To vše v podobě dynamické dramatické mozaiky. Nejde však o samoúčel ani formalistickou exhibici – forma je adekvátní obsahu, vzájemně se podmiňují a umocňují. (Viz postupné vrstvení relativizujících protikladů, prohlubující ponor do zobrazené reality.)
Vedralův „spotřební Oidipús pro konec 80. let“, jak zní podtitul hry, zdánlivě staví na konfrontaci tragické velikosti antického hrdiny a tragikomické malosti jeho dnešního protějšku s velkým H na začátku příjmení. Aktuálnosti hry však Vedral dosahuje tím, že cesta jedince k sebepoznáyání je mu prostředkem k obecnějšímu pokusu stanovit diagnózu naší současné společnosti. A nejde přitom jen o konstatování stavu, ale i snahu dobrat se kořenů a příčin. Analýza je to zaslouženě bolavá, ústící jakoby v poznání a otázku, která ve hře zazní: „Co s pravdou, kterou všichni známe, ale nedokážeme si s ní poradit, protože se jí léta zpronevěřujeme?‘
Jan Vedral se – jako už několikrát – inspiroval uměleckým odkazem minulosti. Napsal však osobitou, svébytně rozhlasovou hru, o níž opět platí, že není jen hrou ze současnosti, ale i o současnosti a o nás, současnících.
Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Co s pravdou, když se jí léta zpronevěřujeme? In Týdeník Rozhlas 46/2014. Dostupné i na Panáčkovi.