Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

František Xaver Šalda. Úprava divadelní verze dr. Josef Träger. Scénář rozhlasového oratoria a režie Josef Henke. Hudba Marek Kopelent, dirigent Jiří Váchal. Hudební režie Bohumil Čipera. Asistent režie Ivan Holeček. Záznam a střih Libuše Strnadová a Václav Zamazal.

Osoby a jejich představitelé: Lazar, diktátor Zástupů (Petr Haničinec), Matouš (Vítězslav Vejražka), Ryška (Milan Mach), Zika (Miroslav Doležal), Vasil (Jiří Krampol), Petr, starý mnich (Vladimír Šmeral), městská žena (Antonie Hegerlíková), venkovská žena (Světla Amortová), šílená žena (Ludmila Lída Roubíková), stará nevěstka (Světla Svozilová), Marta Jefimová (Růžena Merunková), kat (Josef Gruss), kněz (národní umělec Eduard Kohout), soudce (Karel Beníško), dobrý básník (Otakar Brousek I.), špatný básník (František Filipovský), kuplíř (Vladimír Stach), stařec písmák (Antonín Zíb), rozšafný občan (Oldřich Musil), venkovan (Vladimír Bičík), muž, který se nemůže smát (J. V. Švec), muž s drsným hlasem (Jiří Hurta), havíř Marek (Ladislav Kazda), vojáci Zástupů: Poštolka, Hvížďálek, Slanka, Vosáhlo a Vostřebal (Jaroslav Vízner, Jaroslav Kepka, Václav Bouška, Josef Velda a Josef Kemr), důstojník (Vladimír Čech), hrobník (Karel Kastner), revolucionář (Vítězslav Jirsák), hlášení (Vladimír Fišer). Spoluúčinkoval sbor Canzona.

Natočeno 1968. Premiéra 26. nebo 28. 10. 1968.

Lit.: R.: Zástupové v rozhlase. In Divadelní noviny, roč. XII, č. 3, s. 2 (rozhovor s Josefem Henkem).

Ingmar Bergman. Legenda o lidech v čase moru. Přeložil Bohumil Sobotka a Priska Ochová. Úprava Bohumil Sobotka. Hudba Marek Kopelent, hraje Musica viva pragensis, řídí Zbyněk Vostřák. Zvuk Libuše Strnadová a Zdeněk Škopán. Záznam a střih Marcela Váňová. Asistent režie Vratislav Kuška. Odborná spolupráce Ruth Majerovičová. Hlášení Hana Brothánková. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: vypravěč (Josef Patočka), děvče (Marta Vančurová), Jons (Bohumil Bezouška), rytíř Antonius Block (Otakar Brousek I.), čarodějka Tyan (Magdaléna Burýšková), kovář (Petr Haničinec), Marie (Karolina Slunéčková), herec (Josef Velda), Líza (Iva Janžurová), Karin (Irena Kačírková), Nepřísnější Pán (Radovan Lukavský).

Natočeno 1966. Premiéra 29. 10. 1966 (Československo II, 18:00 – 19:00 h.).  Repríza 6. 11. 1966 (18:00 – 19:00 h.). Smazáno 1980.

Nová inscenace

Lit.: anonym: K rozhlasovému uvedení hry Ingmara Bergmana Malba na dřevě. Hovoříme s režisérem inscenace Josefem Henkem. In Československý rozhlas, roč. 33, č. 44 (24. – 30. 10. 1966), s. 16 (rozhovor + fotografie I. Kačírkové na s. 1).

Lit.: Bek, Josef: Scénická hudba v rozhlase. Na dané téma uvažují režisér Čs. rozhlasu Josef Henke a skladatel Marek Kopelent, za výpomoci J. B. In Hudba a zvuk 6/1967, s. 146-7 (rozhovor).

Lit.: Nešvera, Karel: Rozhlasový Bergman. In Večerní Praha, 1. 11. (?) 1966, s. 3 (recenze).

Miroslav Krleža. Válka a úpadek evropské civilizace očima mladého kadeta nasazeného na rusko-rakouské frontě v Haliči. Překlad Irena Wenigová. Hudba František Kovaříček. Rozhlasová úprava Josef Hlavička a Josef Henke. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: kadet Horvat (Jaroslav Kepka), nadporučík Dr. Gregor (Josef Červinka), nadporučík Walter (Martin Růžek), nadporučík Dr. Agramer (Ilja Racek), pěšák Podravec (Soběslav Sejk), baronka Meldeggová-Cranenstegová (Irena Kačírková), plukovník de Malocchio (Eduard Kohout), kapitán Lukač (Josef Bláha), praporčík Šimunič (Alfred Strejček), Romanowiczová-Rusczuková (Světla Amortová), polní podmaršálek von Hahnencamp (Karel Beníško), major Hochnetz (Vladimír Leraus), rytmistr Jesensky (Petr Haničinec), nadporučík Somogyi Málmós Gábor (Stanislav Remunda), dr. Altmann (Josef Patočka), polní kaplan Anton Boltek (Oldřich Musil), polský žid (Viktor Očásek), ordonanz (Miloš Rozhoň), hrabě Szeptycki (Josef Velda) a baron Cranensteg (Jiří Hurta). Dále účinkují Václav Mareš, Josef Šulc, Karel Fořt, Karel Kastner a Miloš Hajský.

Natočeno 1965. Premiéra 6. 6. 1965 (Praha, 20.00-22.00 h.). Obnovená premiéra 2. 8. 2014 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) ke 100. výročí zahájení 1. světové války (28. 7. 1914). Repríza 2. 7. 2023 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Pozn.: Nově upraveno podle autorovy verze z roku 1963.

Lit.: anonym: V táboře. In Čs. rozhlas a televize 23/1965 (25. 5. 1965), s. 16 (článek).

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou 71. – Nezastavíme snad válku kvůli jedné mrtvole! In Týdeník Rozhlas 36/2014 (článek). Dostupné též v nezkrácené verzi na Panáčkovi.

Lit.: Srbová, Olga: Sudičky rozhlasového režiséra. In Divadelní noviny, ročník 13/1969-1970, číslo 1, strana 5 (zachyceno Henkeho vyprávění o tom, jak českou nahrávku Krležovy hry V táboře (Logor) pouštěli samotnému autorovi).

Lit.: anonym: Miroslav Krleža: V táboře. In web ČRo 3 Vltava, červenec 2014 (anotace). – Cit.: Hra klasika chorvatského moderního dramatu vychází z Krlžeových vlastních válečných zkušeností. Hru, která se odehrává v blízkosti haličské fronty, kde se rakousko-uherská armáda střetávala s armádou ruskou, začal psát ještě během války. Válečná realita, kterou zachytil bez příkras, však byla natolik šokující, že premiéry hry byla v roce 1920 zakázána. 

Krleža nás očima chorvatského kadeta uvádí do poměrů v rakousko-uherské armádě, kterým vládly krutost a bezduchý vojenský dril. Mladý intelektuál otřesnými válečnými poměry velmi trpí, ve své osamocenosti se však nemůže otevřeně vojenské mašinerii otevřeně vzepřít, protože by tím ohrozil vlastní život. 

Hra nebyla nikdy na českých jevištích uvedena a československou premiéru měla až v rozhlase v červnu roku 1965 v dosud skvělém překladu Ireny Wenigové. Autorem rozhlasového scénáře byli dramaturg Josef Hlavnička a režisér Jiří Henke, který do inscenace obsadil skvělý výběr pražských herců: Jaroslava Kepku, Irenu Kačírkovou, Josefa Červinku, Soběslava Sejka, Martina Růžka nebo Eduarda Kohouta. 

Hru vysíláme u příležitosti stého výročí prvního světového válečného konfliktu.  

Jaroslav Kvapil. Lyrická pohádka o útěku, lásce a oběti. Rozhlasová úprava Miloslav Jareš. Hudba Zdeněk Horymír Procházka. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: vypravěčka (Julie Charvátová), chudý král (Soběslav Sejk), princezna Pampeliška (Viola Zinková), její chůva (Jaroslava Drmlová), královský obřadník (Artuš Kalous), královský kuchař (František Holar), mocný princ z Hispánie (František Krahulík), jeho vojevůdce (Jiří Hurta), vojín v jeho táboře (Rudolf Široký), Honza (Bořivoj Navrátil), jeho máma (Marie Glázrová), pastevci (Vladimír Salač, Karel Fořt a Jan Plavka), sousedova dcera (Eva Klepáčová), primátor města Kocourkova (František Hanus), starší toho města (Zdeněk Hodr), syn primátorův (Petr Haničinec), jeho přítel (Karel Houska), městská stráž (Vladimír Čech I.) a tulák (Rudolf Pellar).

Natočeno v roce 1966. Premiéra 25. 12. 1966 (Praha, 19:30 – 21:10 h.). Repríza 4. 1. 2009 (ČRo 2 Praha, 20:05 h); 5. 12. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 94 min., mono); 24. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.).

Lit.: anonym: Rozhlasová hra:Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška – 4.1. In web ČRo 2 Praha, leden 2009 (anotace). – Cit.: Herečka Viola Zinková ztvárnila v rozhlase bezpočet dramatických rolí. Některé z nich vám v lednu připomene Český rozhlas 2 – Praha. Začínáme tuto neděli ve 20:05 hodin pohádkou Princezna Pampeliška. V této romantizující hře si Viola Zinková zahrála titulní roli princezny, která se obětuje kvůli lásce k venkovskému chasníkovi Honzovi.

Lit.: anonym: Jaroslav Kvapil: Princezna Pampeliška. In web ČRo 3 Vltava, prosinec 2015 (anotace). – Cit.: Lyrický příběh na pohádkovém půdorysu z pera předního českého dramatika Jaroslava Kvapila. Vypráví osudy princezny, která uteče z domu před nechtěným sňatkem, na útěku se potkává prostým chasníkem Honzou a vydávají se do světa spolu. V tomto příběhu je však láska bohužel nezachrání před smutným princezniným osudem. Neboť na podzim pampelišky mění svůj šat v bílé chmýří, které vítr rozfouká…  

Otakar Theer. Rozhlasová úprava Miloslav Jareš. Hudba Jiří Berkovec, hraje Pražský komorní orchestr. Technická realizace Karel Tiefrunk a Karel Forejt. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Miloslav Jareš.

Osoby a obsazení: Helios, Bůh Slunce (Vladimír Šmeral), Faethon, syn Heliův a Klyménin (Luděk Munzar), Prométheus (Otomar Korbelář), Tyfon, démon ohně (Otakar Brousek st.), Gigant 1. (František Hanus), Gigant 2. (Viktor Očásek), Klymené, choť krále Meropa (Marie Glázrová), Eurymedon, král Gigantů (Jiří Hurta), Hóry (Julie Charvátová, Ilona Kubásková, Ludmila Stambolieva), Heliady (Eva Klepáčová, Lída Otáhalová, Viola Zinková).

Natočeno 1962. Premiéra 26. 12. 1962 (Praha – RPD, 20:00 h.; 60 min). Repríza 9. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Rozhlasové jeviště; 26. 10. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Pozn.: Úryvek zachycen v pořadu Páteční večer s Miloslavem Jarešem (2003).

Lit.: Štěrbová, Alena: Rozhlas a slovesné umění. Olomouc: Univerzita Palackého, 1991 (s. 16).

Alternativní název: Faethón, Faëthon.

Lit.: Pekárek, Hynek: Otakar Theer: Faëthón. In web ČRo, březen 2013 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Posledním dílem předčasně zemřelého a dnes pozapomnělého básníka Otakara Theera byla tragédie Faëthón. Starořeckou báji o vzpurném mladíkovi, který chtěl na nebeském spřežení doletět až ke Slunci, vyložil básník jako obraz vzpoury proti odvěkému řádu a touhy po svobodě.

V titulní roli legendární rozhlasové inscenace uslyšíte Luďka Munzara. Hru uvádíme k 90. výročí existence Českého rozhlasu (…).

Když se v roce 1962 připravoval k realizaci text hry již tehdy téměř zapomenutého básníka Otakara Theera, rodil se zásluhou dramaturga Jaromíra Ptáčka a režiséra Miloslava Jareše významný inscenační počin.

Theerovo drama nebylo od roku 1917 nikdy znovu uvedeno a z repertoáru Národního divadla bylo staženo po pouhých třech reprízách, přestože ve válečné atmosféře bylo publikem vřele přijato, jak napsal F. X. Śalda, „jako výzva k národně politické nesmluvnosti“.

Symbolistická hra je napsaná antikisujícím veršem, náročným na pozornost publika a téma vzpoury je místy vedeno účinnými, i když mnohdy statickými dialogy. Ve své době bylo také obtížně scénicky realizovatelné. Režisér Jaroslav Kvapil a scénograf Josef Wenig zvolili smělé řešení a nad jeviště Národního divadla umístili na speciálních podpěrách profil nebeského vozu do výše čtyř metrů. To však paradoxně vedlo k brzkému stažení inscenace, protože umělecká rada Národního divadla odmítla odpovědnost za bezpečnost účinkujících.

To, co bylo ve hře pro divadelní tvůrce nesnadno řešitelnou záludností, přislibovalo naopak rozhlasové realizaci vítanou možnost tvořivě využít jednu z podstatných specifik rozhlasového umění: zvukovou evokaci dramatického prostoru. Režiséra Miloslava Jareše pak dovedla jeho cesta ke hledání zvukového prostoru, který by adekvátně akusticky vyjádřil imaginaci Theerových veršů a sférickou rozpínavost dějiště druhé části dramatu, z neutrálního akustického prostředí rozhlasového studia do reálného prostoru chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře. Majestátní chrámová loď nabízela pozoruhodné akustické efekty a Jareš jich při natáčení tvárně využíval.

Neobvyklá realizační metoda byla výsledkem Jarešova hledání tvůrčích možností rozhlasové režie: vážně se zabýval myšlenkou, jak zvukově ztvárnit dramatický prostor rozhlasových her, aby působil autenticky. Řešení – a to nejen pro inscenaci Faëthóna – našel v nahrazení rozhlasového studia reálným prostředím.

O mnoho let později, v roce 1977 natáčel Štěpánkovu hru Pivovar v Sojkově v prostorách starobylého kutnohorského pivovaru.

Jarešův Faëthón je ojedinělý snímek, který dokládá nejen jednu z etap Jarešova tvůrčího rozmachu, ale především svébytnost rozhlasového inscenačního umění, a posouvá jeho možnosti za obvyklé hranice.

Jean Racine. Tragédie. Překlad Petr Kopta a Jindřich Pokorný. Hudba Jan Frýda, řídí autor. Úprava a režie Miloslav Jareš. Dramaturgie Jaroslava Strejčková.

Osoby a obsazení: Titus, římský císař (Ladislav Boháč), Berenika, judská královna (Jiřina Petrovická), Antiochus, komagénský král (Vladimír Ráž), Paulinus, důvěrník Titův (Vladimír Šmeral), Fénika, důvěrnice Bereničina (Jaroslava Drmlová), Arsakus, důvěrník Antiochův (Otomar Korbelář), Rutilus, Říman (Jaroslav Hurta).

Natočeno v roce 1964. (79 min). Premiéra (?) 30. 1. 1965 (Praha, 20:25 – 22:00). Obnovená premiéra 25. 10. 2020 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.

Lit.: Venclová, Renata: Jean Racine: Berenika. Tragédie lásky, která musela ustoupit povinnosti. In web ČRo 3 Vltava, 25. říjen 2020 (článek). – Cit.: Příběh lásky římského císaře Tita a judské královny Bereniky. Rozhlasovou inscenaci Racinovy tragédie nastudoval režisér Miloslav Jareš v roce 1964. Do ústřední trojice, které je souzeno, aby se míjela ve svých citech, obsadil Jiřinu Petrovickou, Ladislava Boháče a Vladimíra Ráže. Hru, kterou nyní uvádíme po více než třiceti letech, poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání. (…)

Příběh začíná během povstání židovských provincií proti římské nadvládě. Mladý vojevůdce dobyl nejen hradby Jeruzaléma, ale také srdce judské princezny. Když má po smrti svého otce Titus nastoupit na trůn, zdá se, že Berenika stane po jeho boku. Jenomže římský lid má od dob královny Kleopatry nedůvěru k orientálním vládkyním. Jestliže dosud Tita oslavoval a Berenice prokazoval přiměřenou úctu, teď žádá, aby se panovník vzdal svých citů ve prospěch veřejného blaha.

Námět z římských dějin pojednávající o sváru lásky a povinnosti zpracovali v roce 1670 dva nejpřednější francouzští dramatikové své doby Pierre Corneille a Jean Racine. Stalo se tak na žádost anglické princezny Henriety, manželky Filipa Orleánského, která si nakonec zvolila a podpořila tragédii Jeana Racina Berenika. Corneillovu hru s názvem Titus a Berenika později přepracoval jeho přítel Molière. (…)

Karel Matěj Čapek-Chod. Dramatizace ? Režie Přemysl Pražský. Další tvůrci a interpreti nezjištěni.

Natočeno 1963.

Pozn.: Pravděp. poslední režie Přemysla Pražského ( + 1964). Alternativní název: Turbína.