Rozhovor s překladatelem hry Patrikem Ouředníkem
S aktovkou Borise Viana se jako překladatel setkáváte již podruhé. V roce 1981 jste ji vydal pod názvem Adam, Eva a třetí sex ve „vranovském“ výboru v Jazzové sekci. Nový překlad s názvem Každému svého hada je překladem jedné z verzí této hry. Čím se verze od sebe odlišují a je vůbec běžné, že Vian psal svoje dramatické práce ve více verzích?
S tímhle Vianovým textem se vlastně setkávám potřetí: vyšel už předtím v cyklostylovaném samizdatu, který jsem v neuvěřitelném nákladu 100 výtisků vydal v roce 1978. Co se týče originálu, existuje ve třech verzích, což je u Viana vzácné. Každému svého hada je v pořadí první; Vian pak postupně text osekal, vyrušil zpívané pasáže a obecně kabaretní polohu.
Pamatuji se, že když váš výbor v Jazzové sekci vyšel, šel z ruky do ruky. Vian byl tehdy pro nás, kteří jsme v letech normalizačního bezčasí prožívali studentská léta, autorem, kterým se dnes módně říká kultovní. Po dvaceti letech nejspíš Viana každý čteme zase trochu jinak – už proto, že vymizel opojný pocit z trhání zakázaného ovoce. Objevujete vy dnes ve zralejším věku ve Vianovi něco nového, nebo v něm stále nacházíte stejné hodnoty jako předtím?
Kultovním autorem bývají spisovatelé u puberťáků – a co jiného jsme byli než zastydlí puberťáci, co jiného člověk vůbec mohl být, pokud se nechtěl ruče normalizovat? Kultovním autorem se Vian nicméně může stát kdykoli a kdekoli. Všichni jeho románoví hrdinové – Colin, Wolf, Angel atd. – sdílejí tutéž neschopnost přistoupit na kódy a normy života v dospělosti, jinými slovy nemožnost normalizovat svůj život. Což se puberťákům bude vždycky líbit. To, co jim uniká, je ironie, s jakou Vian pojímá ve svých knihách narcisismus adolescence – a fakt, že to, co vnímají jako kritiku dospělosti, je prostě kritika společnosti jako takové. Infantilnost, již Vian povyšuje na svébytnou poetiku, je dvousečnou zbraní: může být obranou a únikem před světem dospělých – viz Pěna dní -, ale také mechanismem, který dotyčný svět dospělých uvádí do chodu – viz Svačinka generálů. Za druhé se Vianova poetika neodehrává pouze na rovině „úniku před světem“. Je rovněž – a dle mého především – reakcí na scientismus 20. století. Jazykové a metaforické hrátky, natolik přítomné a hojné, že nás svádějí k tomu, posuzovat je samy o sobě, jsou hybnými pákami mechanismu, který pozvolna vytváří paralelní svět: okenní tabulky rostou, elektrické zvonky kousají do prstů, člověk zapouští kořeny, místnosti se smrskávají, zdi se přibližují, deky se láskyplně tulí ke spáči, z lidských těl klíčí pušky atd. Pozor: to není surrealismus, jak se nám snaží namluvit autoři popisek v Nových knihách a všelicí ti kritikové, kteří žijí v domnění, že Psohlavce napsal André Breton. S Vianem romanopiscem se pohybujeme v žánru zvaném antiutopie, či přesněji řečeno dystopie – přičemž racionalita vianovského dysfunkčního světa je neprůstřelná.
Jak čtou Viana Francouzi? Je pro ně stále bouřlivákem a skandalistou, nebo už je moderním klasikem?
Moderním klasikem je Vian zcela jistě, což nikterak nevylučuje vnímat ho jako bouřliváka. To jen v českých luzích a hájích si člověk musí vybrat, klasik, nebo bouřlivák.
V Čechách se Vianovy hry inscenují zřídka. A co ve Francii? Je Vian dramatik stejně oblíbený jako Vian romanopisec?
Mám dojem, že Vianovy hry jsou na programu dost pravidelně, přinejmenším Budovatelé říše.
V České republice se veřejnoprávní rozhlas musí v posledních letech vyrovnávat s upadajícím zájmem posluchačů. Citelně se to dotýká právě kulturního vysílání. Máte povědomí o tom, jaké je postavení obdobného typu vysílání ve Francii? A – vím, že jste pravidelným posluchačem France-Culture – čím by se podle vás mohla naše stanice od francouzských kolegů inspirovat?
Státních stanic je ve Francii osm nebo devět; čtyři z nich jsou tradičně vnímány jako ilustrace francouzského pojetí veřejného rozhlasu. Kulturní pořady jsou ve větší nebo menší míře zastoupeny všude; France-Culture je jim zasvěcena cele. Sledovanost je tuším okolo půl druhého procenta. S tím, že to, co zpravidla nazýváme „intelektuální náročností“, je – přinejmenším u jistého počtu pořadů – nesrovnatelné s jakoukoli jinou francouzskou stanicí a tím méně s Českým rozhlasem. Což není kritika Českého rozhlasu, toliko konstatování. Nevím, zdali ve světě existuje jiná rozhlasová stanice, která by po dva týdny vysílala Derridovy přednášky či sérii rozhovorů s Lévi-Straussem, Ricoeura nebo Sloterdijka atd. Nevím, kolik by se jinde ve světě našlo posluchačů, kteří by nadšeně zavyli při pohledu na rozhlasový program nabízející dvouhodinový pořad o urbanistice na přelomu 18. a 19. století nebo tříhodinový seriál o epistemologii pojmu oběti v moderní antropologii. To 1,5 % představuje nějakých 600 000 posluchačů. Kladou se tudíž dvě otázky: bylo-li by možné předpokládat úměrný ekvivalent v Česku – tedy 100 000 pravidelných posluchačů „náročných“ pořadů -; a stojí-li českému ministerstvu kultury za to, zabývat se nějakými 100 000 podivíny. Osobně pochybuji o prvém i druhém. Takže nevím, zda a jak by vás mohli francouzští kolegové inspirovat. Naopak bych věděl, jak by své kolegy mohli inspirovat francouzští ministři kultury a ostatní veřejní kulturní aktéři: chceme-li dospět k jisté úrovni kulturnosti u tzv. průměrných posluchačů – čili občanů -, je nezbytné doplácet na ony podivíny. K tomu lze dojít poměrně jednoduchou úvahou o tom, co je to průměr – a kam ho míníme situovat. Vemte si televizní ekvivalent France-Culture, tedy Arte – i ta je výsledkem politické vůle, i tu sledují pravidelně pouhá 3 % diváků. Což působí velmi skromně, a podobná čísla vám budou s nadšením a ironií citovat křupani, pro něž je sledovanost výlučným kritériem společenské smysluplnosti. Jenomže zase: chceme-li mít průměr, musíme napřed někam umístit laťku. Francie je v tomhle ohledu tradičně voluntaristická – a mně je srdečně jedno, zda tak činí z ješitnosti, kulturní arogance nebo politického pragmatismu. Mě zajímá ten Derrida a Lévi-Strauss.
Děkuji za rozhovor.
Lit.: Velíšek, Martin: Boris Vian: Každému svého hada. Rajská groteska s herci pražské Ypsilonky. In web ČRo 3 Vltava, 18. červen 2019 (článek). – Cit.: Svérázný biblický apokryf o prvotním hříchu a vyhnání z ráje. Stvořitel, Adam, Eva, jablko a had v rajské grotesce francouzského spisovatele a hudebníka, od jehož smrti uplyne letos v červnu 60 let. S herci pražského Studia Ypsilon natočila v roce 2003 režisérka Hana Kofránková. Účinkují Jiří Lábus, Marek Eben, Jaroslava Kretschmerová, Jan Jiráň, Petr Vacek či Pavel Nový. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Boris Vian, spisovatel, překladatel, publicista, jazzový hudebník, zpěvák a herec, muž mnoha talentů, pro jejichž uplatnění mu srdeční choroba vyměřila necelých 40 let. Snad proto byl jeho tvůrčí život tak hektický a nekonvenční. Vedle prozaických prací, z nichž se do srdcí čtenářů zapsala především Pěna dní, se Vian věnoval také dramatické tvorbě. I v ní odvážně zabrousil do mnoha žánrů – od skečů, kabaretních scének, vaudevillů, absurdních hříček až k satirám s válečnou tematikou nebo tragédii.
Nejčastějším Vianovým poznávacím znamením je ovšem absurdní humor. To platí i pro aktovku, kterou překladatel Patrik Ouředník přeložil do češtiny pod názvem Každému svého hada. Rajskou grotesku se zpěvy, ve které se znovu hraje o jablko ze zapovězeného stromu poznání a prvotní hřích, nastudovala v roce 2003 režisérka Hana Kofránková. Opřela se přitom o poetiku pražského Studia Ypsilon, hudbu napsal Miroslav Kořínek, účinkují Jiří Lábus, Marek Eben, Jaroslava Kretschmerová, Jan Jiráň, Petr Vacek či Pavel Nový.
