Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Edgar Allan Poe. Klasická detektivní povídka. Překlad Josef Schwarz. Hudba Zdeněk Šikola. Rozhlasová úprava a režie Petr Adler.

Osoby a obsazení: C. Auguste Dupin (Jiří Adamíra), vypravěč (Jan Přeučil), námořník (Ladislav Mrkvička), překladatel (Svatopluk Beneš), Viktor Vrabec, Ladislav Kazda, František Skřípek, Bořík Procházka, Miroslav Doležal, Svatopluk Skládal, Albert Mareček, Václav Kotva, Jaroslava Drmlová, Roman Hemala, Jiří Hálek, Zuzana Bartáčková, Jana Knappová a Antonín Jedlička.

Natočeno v roce 1984 (36 min). Repríza 12. 8. 1989 (Vltava, 18:55 – 19:30 h) v cyklu 3×60, a to stereo.

Pozn.: Často je mylně uváděno jako Vražda v ulici Morgue. Zasvěcení přitom vědí, že o život přišly dvě ženy, nikoliv jedna…

Pozn. 2: Vysíláno v rámci komponovaného večera Noc s detektivkou na stanici ČRo 3 Vltava 22. 5. 2009 ke 150. výročí narození A. C. Doyla.

Oldřich Železný. Detektivka. Hudba Jiří Kosina. Asistent režie Pavel Vedral. Natáčení a střih Dagmar Klimešová. Zvuk Miroslav Veverka.  Režie Otakar Bílek.

Osoby a obsazení: kapitán Zeman (Miroslav Mráz), poručík Kalina (Antonín Hardt), poručík Šebesta (Jan Trnka), staršina Toman (Jaroslav Reithmeyer), npor. Vyskočil (František Kokejl), soudní lékař (Zdenko Vlach), předseda MNV Bílek (Adolf Áda Šmíd), tajemník Zikán – Zenk (Josef Bulík), Dvořák (Josef Kotapiš), Vokoun (František Viktorin), hajný Prchal (Karel Roden I.), hostinský Brychta (František Veselý), správce Mára (František Novotný), ing. Čermák (Ivan Klička), dr. Kratochvíl (Josef Svoboda), tajemník Landa (Zdeněk Kryzánek), průvodčí Beneš (Ladislav Huml), příslušník pohraniční stráže (Milan Klečka). Dále účinkují členové Činoherního sboru a Dětského rozhlasového sboru v Českých Budějovicích.

Nastudovaly České Budějovice v roce 1964. Předpremiéra 27. 6. 1964 (Československo II – VKV, 21:00 h.). Premiéra 7. 7. 1964 (Československo I, 19:30 – 20:30 h.). Repríza 6. 2. 1965 (Praha, 9:10 – 10:10 h).

Pozn.: Oldřich Železný je jedním z autorů, kteří vytvářeli náměty pro seriál Třicet případů televizního majora Zemana. Proto je přinejmenším pozoruhodné, že se v této hře z první poloviny 60. let objevují právě jména Zeman a Kalina..

Miroslav Mráz (uprostřed) při natáčení hry Vrah je náš starý známý (zdroj)

Hilary Bellová. Australská hra o příčinách dětské kriminality. Překlad a rozhlasová úprava Dasha Bláhová. Scénická hudba Petr Mandel. Zvuk Milan Křivohlavý. Záznam a střih Jitka Kundrumová. Zvuková spolupráce Petr Šplíchal. Asistentka režie Jana Knapová. Dramaturgie Jiří Hubička a Jana Weberová. Režie Vlado Rusko.

Osoby a obsazení: Líza Gaelová (Berenika Kohoutová), Angela Gaelová (Taťjana Medvecká), Warren Gael (Jan Vlasák), seržant Ray Amstrong (František Němec) a Tobby (Maria Václavková).

Natočeno v roce 2001. Premiéra 6. 6. 2001 (ČRo 2 Praha, 20:04 h.; 59 min). Repríza 12. 2. 2002 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 27. 4. 2004 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 2. 2. 2006 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Hra pro tento večer; 11. 8. 2009 (ČRo 3 Vltava, 21:30 h.) v cyklu Klub rozhlasové hry; 15. 9. 2011 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.); 6. 10. 2026 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama.

Pozn.: Hra námětově vychází ze skutečného případu malé vražednice Mary Bell.

Lit.: Venclová, Renata: Hilary Bellová: Vlčí ukolébavka. In web ČRo 3 Vltava, září 2011 (článek + ukázka k poslechu). – Cit.: Hra současné australské autorky Hilary Bellové je sugestivní výpravou do dětského světa. Do dětského světa, který dovede být nesmírně a pro dospělé překvapivě krutý. Na příběhu malého děvčete zkoumá autorka příčiny dětské kriminality. Ukazuje jak složitý je to problém pro rodiče i pro policii.

Hilary Bellová je úspěšná autorka divadelních a rozhlasových her, ale píše také pro film a televizi. Její hry byly uvedeny v Austrálii ve Velké Británii, v Evropě i v USA. Oba její rodiče byli divadelníci, v 60. letech působili v Anglii v Royal Shakespeare Company, ale po roce 1970 se vrátili do Austrálie, aby si založili vlastní komorní divadlo s důrazem na původní australskou dramatickou tvorbu. Divácké zážitky z divadla rodičů Hilary nasměrovaly na dráhu autorky divadelních her. Psaní studovala (jak sama v jednom rozhovoru říká) vždycky jen přetržitě v New Yorku v Juilliard Playwrights’ Studio a v rodné Austrálii na Národním institutu divadelního umění (NIDA) a na Filmové a televizní škole. V současné době sama psaní vyučuje ve Spojených státech i v Austrálii.

Vlčí ukolébavka patří k autorčiným nejúspěšnějším hrám, když byla koncem devadesátých let uvedena v New Yorku na off-Brodwayi poskytla Hilary Bellová rozhovor, ve kterém o hře říká: „… to, co mě jako autorku opravdu zajímá jsou morální dilemata. Ráda předkládám divákům k rozlousknutí takové oříšky, které se dají natáčet z mnoha stran a nahlížet z mnoha úhlů. Nikdy jsem nečetla zajímavý román nebo hru, kde by bylo jasné, kdo je dobrý a kdo je zlý, protože pak by všichni věděli, co se stane. V mé Vlčí ukolébavce opravdu není jasné kdo má pravdu nebo kdo je špatný. Byla bych nejraději, kdyby celá hra divákům sugerovala otázku: Co byste udělali vy na jejím místě?…“

Lit.: Osmančíková, Tereza: Vlčí ukolébavka. In Svět rozhlasu 32/2014, s. 18-20 (recenze).

Lit.: Hanáčková, Andrea: Ta báječná holčička z rozhlasu! In web RadioDock, 2014 (článek). – Cit.:  Na vlnách Českého rozhlasu jsem minulý týden poslouchala hru pro mládež Ve spárech oceánu autora Knuda Andersena. Starší věc (1987), dobrodružná, přiměřeně napínavá. S báječnými dětskými herci. Z archivu si se studenty aktuálně připomínáme starší nahrávky z různých důvodů. Učíme se třeba charakterizovat hlavní herecký  výkon. Pohleďme například na Vlčí ukolébavku (2001, režie Ivan Chrz), hrůzný psychologický příběh autorky Hillary Bellové o malé dívence, z níž se vyklube  vražedkyně nevinného batolete. Čím to je, že tahle hra nepřestává být strhujícím zážitkem? Jako obvykle v rozhlase je to především tím, že je výborně zahraná. Tehdy desetiletá Berenika Kohoutová roztomile vypráví o svých přáních, utíká se k panenkám, lísá se do přízně a odzbrojuje své okolí i posluchače. Získá si nás během krátké chvíle, dětský hlas zní z rádia zcela bezelstně. Až do chvíle, kdy se nevinnost promění v bezcitný, prázdný a téměř odlidštěný hlas, a roztomilá Líza v chladnou bytost bez výčitek. Ani ve vypjatých chvílích na samé hranici hysterie neustoupí z precizní artikulace, přesně frázuje, správně akcentuje každou ze svých výsostně manipulativních replik. S prohnaností profesionálního zabijáka se nad mrtvolkou své oběti vyptává účastně na předpokládané verze o smrti batolete i na možné následky a trest. Lstivě, prohnaně, drze i podbízivě se snaží vsugerovat své pojetí události policejnímu komisaři. Jakoby odříkávala naučený text, deklamuje svou verzi události bez zaváhání, bez pauzy, se zjevným sebestředným zalíbením. Úžasná dětská herečka dokáže ostrým střihem rafinovanou hru malé vražedkyně vzápětí lehkomyslně zahodit a se slovy: „Mě už tahle hra nebaví!“, si začít vymýšlet jinou. A posluchač jen trne, protože pod tou vší dětskou krutostí a chladnou lhostejností k vražednému činu jsou ukryti démoni, kteří holčičku pronásledují v podobě přízraku vlka, jenž ovládá její nebohou mysl. Zpod všech vrstev složité osobnosti dokázala desetiletá herečka udržet především polohu raněného dítěte, fatálně poškozeného rozvodem rodičů a pronásledovaného nočními běsy.

Jistěže, Berenika Kohoutová byla mimořádně talentovaná již v raném věku, ale aby mohl takový talent vyrůst, musí být obklopen mnoha jinými dětmi na vysoké úrovni kultivovaného projevu, se zájmem o umělecké hodnoty. V tomto konkrétním případě členy  Dismanova rozhlasového dětského souboru, rodinným stříbrem veřejnoprávní instituce fungujícím od roku 1935. Právem mu Český rozhlas věnoval v tomto roce hned několik vzpomínkových pořadů. V březnu 2014 prozkoumal Tomáš Černý nově objevený obsah staré skříně po Miroslavu Dismanovi, v květnu přibral Janu Klusákovou a dokumentárně zachytili, jak manželé Václav a Zdena Fléglovi pečují o Dismanův odkaz a jak ho za posledních 24 roků rozvinuli. V srpnu se pak znovu Tomáš Černý vypravil na letní tábor do Želiva a natočil tady dvojdílné reportážní pásmo vzpomínek, čtení ze starých kronik, hovory s pamětníky i současníky, kteří v DRDS zdaleka neprožívají jen výchovu k rozhlasovému a divadelnímu herectví, ale také mimořádná přátelství a zjevně nezapomenutelné zážitky.

Zatímco rozhlasovým kolegům stojí práce manželů Fléglových za několikanásobnou reflexi, vedení rozhlasu se ve věci DRDS chovalo neslušně a amatérsky. Zřejmě i DRDS potřebuje proměnu, nový impuls k práci, další generaci učitelů, kteří dostanou šanci vyrůst spolu s dětmi v moudré vychovatele. Mnohokrát jsme byli svědky toho, jak původní silná myšlenka v rukou dalších generací nivelizovala, zbanálněla, až se vyžila a skončila. Přesně to se stane ve chvíli, kdy skončí pedagogická obětavost a nastoupí „tým zkušených lektorů“ bez osobní odpovědnosti, vztahu k souboru a zažité kontinuity.

Jak to s DRDS dopadne, není v této chvíli zřejmé. Třeba se rodiče definitivně naštvou, založí si vlastní spolek (nástupce občanských sdružení), připlatí si za měsíční docházku svých dětí a jméno hrdého rozhlasáka Dismana ponese místo Českého rozhlasu jedna z mnoha občanských iniciativ. Šikovný marketingový vedoucí dokáže kultivované dětské hlasy dobře prodat do stále úspěšnějších soukromých vydavatelství audioknih a dnes už i často velmi kvalitních dramatizací. Třeba v loňské  audioknize Emil a jeho detektivové členové DRDS výtečně figurují v hlavních i vedlejších rolích (Audioberg). Potom ale, ať se Český rozhlas vyjádří jasně a raději hned: Nebudeme rozdávat rodinné stříbro po lžičkách. Vezměte si rovnou celý příborník.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Co když se některé děti rodí zlé? In Týdeník Rozhlas 20/2018 (článek). Dostupné také na Panáčkovi.

Caryl Brahmsová a Ned Sherrin. Napínavý příběh z prostředí anglické soukromé školy. Překlad a dramatizace Pavel Šoltész. Dramaturg Josef Hlavnička. Technická spolupráce Libuše Podlešáková. Záznam a střih Zuzana Bartáčková. Zvuková a hudební spolupráce Iva Valentová. Hudební dramaturgie Jiří Váchal. Asistetka režie Anna Halbichová. Režie Josef Červinka.

Osoby a obsazení: rektor školy sv. Judy (Jiří Holý), Birkenshaw, jeho zástupce (Miloš Hlavica), Glennister, profesor (Eduard Cupák), hospodářka školy (Eva Klepáčová), Macbeth (Jan Vlasák), Christopher (Lukáš Hlavica), Ronnie (Ivan Řezáč), Masterman (Marek Tomažič), Sydney (Tomáš Juřička), studenti (Jiří Janát, Robert Tamchyna, Tomáš Longa, Jiří Horák, Radovan Vaculík a Bohdan Tůma). Spoluúčinkuje činoherní sbor.

Natočeno v roce 1990. Premiéra 18. 7. 1990 (Praha, 19:15 – 20:15 h.; 54 min). Repríza 19. 9. 1990 (Praha, 19:15 – 20:15 h.); 4. 4. 2013 (ČRo 2 Praha, 13:04 h).

Pozn.: Rozhlasová dramatizace povídky dvou anglických autorů. – Formou působivě stupňovaného napínavého příběhu kriticky zobrazuje výsledky výchovy a vůbec poměry na jedné z méně proslulých anglických soukromých škol.

Pozn.: Cena Prix Bohemia Radio 1992 za dramaturgii (Josef Hlavnička).

Pozn. 2: Děj je zasazen do klasického internátního školního ústavu, do chlapeckého lycea. Zde je školní tradicí na konci roku uspořádat v nejstarším ročníku inscenované soudní jednání – se soudcem, žalobcem, porotou a obžalovaným. Také letos nastává tato chvíle. Zbytek školy, žáků i pedadogů odjíždí pryč na divadelní představení Macbetha. Soudní přelíčení může začít. Ovšem letos nastává zásadní změna: třídní profesor poprvé nebude hrát roli soudce, té se ujme jeden ze studentů, ale naopak je postaven na stolici obžalovaného. Proces přestává být hrou, ale stává se skutečným. A profesor je obviněn z vraždy.

Karel Hvížďala. Rozhlasová klauniáda o strastech novinářské profese. Dramaturgie Jana Weberová. Režie Ivan Chrz.

Osoby a obsazení: redaktor (Miroslav Donutil) a elév (Jan Šťastný).

Natočeno v roce 2000 (19 min). Repríza 22. 5. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet; 11. 2. 2023 (ČRo 2 Praha, 13:39 h.) v cyklu Hra na sobotu.

Lit.: anonym: Veverky na tři řádky. In Týdeník Rozhlas, 42/2000 (anotace). – Cit.:  Jméno Karla Hvížďaly si posluchači pravděpodobně spojují především s jeho novinářskou profesí. Je ale i autorem několika knih – Muži zákona, Okamžik ohrožení, Fialoví ježci, Nevěry. V letech, kdy žil v emigraci v Bonnu, mu vycházely v edici Expedice knižní rozhovory, z nichž nejznámější je Dálkový rozhovor s Václavem Havlem z roku 1986. Na počátku devadesátých let, po návratu z emigrace, i když těžiště jeho práce spočívalo v novinářské profesi, vydal další „Rozhovory“ – s Karlem Schwarzenbergem, Jiřím Suchým, Zdenou Salivarovou. Zdá se, že dialog je forma, která Karlu Hvížďalovi velmi vyhovuje. Mluví pro to i jeho dramatické texty. Rozhlasovým hrám se věnoval i za svého pobytu v Bonnu. Z té doby vám chceme představit jeho rozhlasovou klauniádu s názvem Veverky na tři řádky, kterou přepsal pro ČR a která se právě teď dočkala své premiéry. I v tomto textu autor nezapře své zkušenosti novináře, i když hra, kterou nastudoval režisér Ivan Chrz s hvězdným obsazením – Miroslavem Donutilem a Janem Šťastným, ukazuje spíše stinné stránky této profese.

Lit.: anonym: Karel Hvížďala: Veverky na tři řádky. Rozhlasová klauniáda s Miroslavem Donutilem a Janem Šťastným. In web ČRo 2 Praha, 11. únor 2023  (anotace). – Cit.: Jak zkrátit fantastickou reportáž o frankfurtském veletrhu veverek z šedesáti řádků na tři? To se dozvíte ve svérázné rozhlasové klauniádě Karla Hvížďaly. Strasti novinářské profese představí Miroslav Donutil v roli zkušeného redaktora a Jan Šťastný jako začínající elév.

Olga Scheinpflugová. Rozhlasový scénář Jaroslava Strejčková a Jiří Horčička. Zvuk Miroš Svatoň. Zvuková montáž Radislav Nikodém. Střih Anna Halbichová. Asistent režie Vratislav Kuška. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení: Fin Human, spisovatel (Karel Höger), Lina, jeho žena (Dana Medřická), Hardman, agent (Ladislav Boháč), paní Lexová (Marie Vášová), Helena a Marek, její děti (Jana Dítětová, Jaroslav Kepka), dr. Vasal, lékař (Vladimír Leraus), profesor Unké, vědec (Miloš Nedbal), Josef, dělník (Vladimír Hlavatý), Anna, jeho žena (Olga Scheinpflugová), sestra v ústavu (Jindra Hollmanová), klienti (Jaroslav Cmíral, Karel Houska, Karel Beníško), strohý hlas (Rudolf Pellar).

Natočeno 1966. Premiéra 23. 10. 1966 (Praha, 19:30 – 20:32 h.). Repríza 29. 5. 1968 (Praha, 22:45 – 0:02 h.). Smazáno 1969.

Lit.: anonym: Olga Scheinpflugová. In Československý rozhlas, roč. 33, č. 43 (17. – 23. 10. 1966), s. 8  (článek + fotografie).

Pozn.: Jde o výjimečný případ, kdy rozhlasovou hru smazali sami realizátoři, aby existencí hry nepoškodili sami sebe v době, kdy Scheinpflugové alegorie byla až příliš čitelná.

Lit.: Hubička, Jiří: Věc: Mazání. In Svět rozhlasu, 20/2008, s. 37.