Jaroslav Podroužek. Četba na pokračování. Autor s laskavým humorem přibližuje svět nakladatelů, knihkupců a čtenářů ve 30. letech minulého století.
Čte Bronislav Kotiš.
Připravil Český rozhlas v roce 2011? (5 x 5 min.). Premiéra 16.-20. 5. 2011 v cyklu Literární doteky (ČRo Plzeň).
Díly: 1. Mají knihy své osudy…, 2. Muži za pultem, 3. Canisport knižního světa, 4. Lidé kolem knih, 5. K pláči dobrý člověk.
Thornton Wilder. Četba na pokračování. Román oceněný Pulitzerovou cenou za rok 1928. Překladu Erich A. Saudek. Pro rozhlas připravila Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkuje Jaroslav Kuneš.
Připravilo Brno v roce 2013. Premiéra 1. dílu 29. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18.30 h.).
Lit.: Blažejovská, Alena: Most svatého Ludvíka krále. In Magazín Klubu Vltava 1/2013 (článek). – Cit.: Thornton Wilder se narodil v Madisonu ve Wisconsinu 17. dubna 1897. Jeho bratr-dvojče zemřel při porodu a Thornton vyrůstal se starším bratrem a třemi mladšími sestrami. V době, kdy otec působil jako konzul v Hongkongu a Šanghaji, žila rodina v Číně. Během 1. světové války sloužil Wilder u Pobřežní stráže Spojených států amerických. Po válce studoval na Oberlin College a na Yaleově univerzitě. V letech 1920-21 pokračoval ve studiu archeologie na Americké akademii v Římě.
V roce 1926 absolvoval obor francouzština na Univerzitě v Princetonu. Poté vyučoval francouzštinu na střední škole a v letech 1931-36 přednášel na Univerzitě v Chicagu. V průběhu 2. světové války sloužil u amerického námořnictva v Africe a Itálii. Po válce se věnoval literatuře a přednáškám. Zemřel ve spánku ve svém domě v Hamdenu v Connecticutu 7. prosince 1975.
Pokud jde o Wilderovy literární úspěchy: v roce 1926 debutoval v Laboratory Theater v New Yorku hrou Ať zazní trubka. V témže roce vydal svůj první román Kabala. Jeho druhá kniha Most svatého Ludvíka krále se stala čtenářskou senzací a roku 1928 obdržela Pulitzerovu cenu za beletrii. Velký úspěch měla o deset let později i divadelní hra Naše městečko a o čtyři roky později hra Jen o chlup. I za ně získal Pulitzerovu cenu. Roku 1938 adaptoval divadelní hru Johanna Nestroye z roku 1842 a děj přemístil do městečka poblíž New Yorku. Inscenoval ji pod názvem Kupec z Yonkers na Broadwayi. Hra ale neuspěla. Po letech však námět na popud Tyrona Guthrieho přepracoval pod názvem Dohazovačka. Hra měla premiéru roku 1954 na festivalu v Edinburghu a o rok později se hrála úspěšně na Broadwayi. V roce 1964 byla přepracována na muzikál Hello Dolly!, o pět let později zfilmovaný.
V románu Most svatého Ludvíka krále se Wilder inspiroval fraškou Prospera Mériméa Kočár svátosti oltářní. Odtud převzal limskou herečku Camilu Pericholovou i její vztah k peruánskému místokráli donu Andrésovi de Ribera. Na otázku, jde-li o reálné, či smyšlené postavy, Wilder odpověděl, že Pericholová i místokrál jsou historické postavy se skutečnými jmény. Od Mériméa pochází i marquesa de Montemayor, které Wilder propůjčil rysy francouzské epistolografky Madame de Sévigné, jejíž charakter a vztah k dceři, známý z pětadvacetileté korespondence, volně interpretoval. Jak poznamenává Saudek, oba texty vykazují i drobnější textové shody.
Most svatého Ludvíka krále je tedy zčásti dílo knižní inspirace. Zvolení Limy za dějiště osudové katastrofy je však případné, neboť byla v historii několikrát postižena zemětřesením. Ačkoli Wilder Peru nikdy nenavštívil, jeho popis je dle Edmunda Wilsona „důkladný, brilantní a přesný“. Čtenář je už první větou informován o tragédii pěti hlavních postav – marquesy a její pomocnice Pepity, jednoho z bratrů-dvojčat Estebana, strýčka Pia a nemocného synka herečky Pericholové. Víme, co se stalo, ale nevíme proč. Františkán Juniper, svědek tragédie, se ptá: „Proč se to přihodilo právě těmto pěti? Je-li vůbec nějaký záměr ve vesmírném dění, je-li vůbec nějaká osnova v životě člověka, pak je jistě možné objevit je tajemně skryté v těchto pěti tak náhle přeťatých životech.“ Rámcový příběh exponuje osudy hrdinů, které spojuje lpění a přemrštěná láska mateřská, sourozenecká a erotická. Eduard Goldstücker v doslovu obdivuje vytříbenost Wilderova stylu: „Každou větu musil dlouho vykovávat, až dostala nejstručnější a nejvýraznější tvar, a každé slovo v ní musil několikrát v rukou obrátit a zkoumat, je-li na daném místě nejvhodnější svým významem, zvukem i citovým nábojem, který má nést.“ Nyní můžete dílo „mnohozvučné, jakoby orchestrální skladby“ poprvé vyslechnout v rozhlasovém zpracování.
Most svatého Ludvíka krále si není radno plést s pařížským Mostem Ludvíka Filipa, krále, spojujícím pravý břeh Seiny a severozápadní cíp ostrova svatého Ludvíka. Román Thorntona Wildera The Bridge of San Luis Rey, přeložený do mnoha jazyků a několikrát zfilmovaný, začíná slovy: „V pátek dne 20. července roku 1714, o polednách, přetrhl se nejkrásnější most ve vší zemi Peru a svrhl pět pocestných do propasti pod sebou. Tento most spojoval silnici z Limy do Cuzca a na sta osob po něm přecházelo den co den. Bylo tomu víc než sto let, co Inkové jej upletli z vrbového proutí. Byl to pouhý řebř z úzkých latí a se zábradlím ze suchého révoví, natažený přes propast.“ Citujeme z českého překladu, který roku 1930 pořídil Erik Adolf Saudek. Text, který vydal Melantrich, vyšel opět roku 1958 v SNKLHU a v edici Reprint roku 2001 v Academii. Týž překlad se stal základem osmidílné četby na pokračování, již na stanici Český rozhlas Vltava
uslyšíte od 28. března.
Asfa-Wossen Asserate. Výběr z úvah etiopského prince. Překlad Jitka Jílková. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Natália Deáková.
Účinkuje Jaroslav Achab Haidler.
Natočeno 2013. Premiéra 24. – 28. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 1. – 5. 6. 2020 (ČRo 3 Vltava, 9:02 h.) v cyklu Dopolední četba.
Obsah: 1. Čest. – 2. Pozornost anedbalost. – 3. Držení těla a duševní rozpoložení. – 4. Dar – 5. Květiny.
Timo K. Mukka. Četba na pokračování z románu finského spisovatele. Překlad Jan Petr Velkoborský. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Dimitrij Dudík.
Účinkuje Zdeněk Maryška.
Natočeno 2013. Premiéra 7. dílu 25. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18.30 h.).
Pozn.: Naturalisticky drsný a zemitý příběh lásky dívky Martty, jenž se odehrává na konci 40. let 20. století ve finském Laponsku, je prosycen krví a erotikou.
Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Timo K. Mukka: Země je hříšná píseň. In web ČRo, březen 2013 (článek + zvuková ukázka). – Cit.: Za polárním kruhem na hranici Švédska a Finska, zapomenuti okolním světem, žijí lidé tvrdým, jakkoli možná zdánlivě romantickým způsobem života. Tady se odehrává působivý příběh „o lásce a nenávisti“. (…)
Jeho autorem je Timo Kustaa Mukka (1944-1973). Sám se narodil ve Švédsku, kam rodiče uprchli před Němci. Když se vrátili domů, našli místo rodné vesnice spáleniště, v něž se ostatně proměnila větší část Laponska. Otec vystavěl nejprve saunu, pak chalupu a v té Mukka strávil většinu života, kdy bojoval s bídou ducha i těla.
Ta první byla způsobena rozporuplností jeho osobnosti. Mukka toužil na jedné straně po společenství, ale na druhé v něm naprosto neuměl existovat. („Mukka je staré finské slovo laponského původu, je to zeměpisný pojem vyjadřující místo, kde se řeka ohýbá, zahýbá. Toto nomen omen předznamenává celý Mukkův život. Jen co se trochu rozeběhne, už se mu staví do cesty překážka, která ho donutí změnit směr.“ Překladatel J. P. Velkoborský.)
Druhou bídou bylo neustálé vyčerpávání těla usilovným kouřením a pitím až třiceti šálků kávy denně, což předčasně autorův život ukončilo.
Mukka dokončil jen základní školu, rok studoval na Akademii výtvarných umění, pak už jen psal. Román Země je hříšná píseň vydal ve svých dvaceti letech. (Prakticky celé dílo provázela zpočátku nepřízeň kritiky a rozpaky nakladatelů, nejinak i tento román.) Kritika jej tedy přijala s rozpaky. Jedněm vadil staromilský, baladický tón textu, druhým erotické scény, kvůli kterým po nějakou dobu autorovi přezdívali „finský Lawrence“, a jiným postava nehodného, sexem posedlého kazatele.
Autor se ale odradit od psaní nenechal. Stačilo mu, že se jeho díla čtou, že o nich odborná kritika píše. A ta se skutečně o každé nové dílo zajímala. Například když vyšel Mukkův soubor povídek s příznačným názvem Tabu, vyšlo v různých časopisech celkem 48 kritik!
Česky vyšel román Země je hříšná píseň v roce 1980 v překladu Jana Petra Velkoborského, který v doslovu knihy uvádí, že „jakkoli se názory kritiků různí, pokud jde o intenzitu prožitků vyjadřujících autentičnost osobní autorovy výpovědi, nemá Mukka ve finské moderní literatuře předchůdce…“, a naopak odkazují se k němu i mnozí současní finští autoři.
Sympatická je také jeho snaha odmytologizovat tradiční představu o Laponsku jako o zemi, kde platí zvláštní, pohádkové a mytické zákony a řády. Naopak se snaží vystopovat věci a jevy obecně lidsky platné, ale nepomíjí přitom osobitost severofinského a laponského folklóru, způsobů a mravů kraje, ze kterého vzešel a k němuž se pyšně hlásil.
V tom smyslu mu plně přísluší označení národního klasika Laponska. Například v pozůstalosti se našel kromě divadelní hry i projekt tisícistránkového populárně naučného spisu o Laponsku, kterým chtěl autor vzdát hold místu na okraji společenské a kulturní pozornosti.
A dalším specifikem a vzácností je pro nás právě onen baladický tón prózy. Román (prodchnutý dvanácti básněmi) je vlastně baladou o životě a smrti, o lidském hříchu i radosti.
Josef Šach. Četba na pokračování z životopisného vyprávění hořovického rodáka, „baťováka“, katolického kněze a misionáře české farnosti v Kanadě. Připravila Jana Doležalová. Režie Natália Deáková.
Účinkuje Josef Somr.
Natočeno 2013. Premiéra 25. – 29. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 11.30 h.; 28 min). Repríza 1. dílu 11. 4. 2020 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: Životopisné vyprávění Hořovického rodáka, katolického kněze a misionáře české farnosti v Kanadě Josefa Šacha sepsala na základě jeho vzpomínek Jana Doležalová. V prvním díle se seznámíme s autorovým dětstvím, vzpomínat bude také na školu a na první pracovní zkušenost v Baťových závodech. Odvážným nesouhlasem, odmítnutím vstupu do komunistické strany, ale i tichým protestem v průvodu Sokolů si vysloužil záznam jako „Velmi nebezpečný“ a tak se v roce 1948 rozhodl pro emigraci. Poutavé vyprávění o životě výjimečného člověka. (anotace)
Bohumil Hrabal. Četba na pokračování z prózy českého spisovatele. Připravil Jiří Vondráček. Režie Aleš Vrzák.
Účinkuje Oldřich Kaiser.
Natočeno 2012. Premiéra 15. – 18. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min) v cyklu Rozhlasový rok – Česká próza. Repríza 13. – 16. 8. 2018 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Vydal Radioservis, září 2013 (2CD, celkem cca 110 min).
Pozn.: V Radioknize vám ode dneška nabídneme četbu novely Jarmilka, kterou v roce 1952 napsal Bohumil Hrabal. Popisuje působivý příběh svačinářky Jarmilky z kladenské Poldovky padesátých let minulého století, kde se tehdy setkávali dělníci z povolání, dělníci z donucení i vězni. Mezi nimi pracoval také Bohumil Hrabal. Dokázal tak napsat syrový příběh o hledání vnitřní svobody v totální nesvobodě. (anotace)
Lit.: Vondráček, Jiří: Psáno pro rozhlas a Česká próza. In web ČRo, leden 2013 (anotace). – Cit.: Dva projekty k 90. výročí zahájení vysílání Československého rozhlasu. – Tvůrčí skupina literatury a dramatu, dříve literární redakce, dlouhodobě spolupracuje s autory, kteří pro vysílání píší původní práce. Někteří významní současní spisovatelé však povídky běžně nepíší nebo jen příležitostně. Proto jsme na rok 2013, kdy si budeme připomínat 90 let od zahájení vysílání Československého rozhlasu, začali připravovat projekt řady původních a dosud nikdy nepublikovaných povídek současných českých autorů psaných pro Český rozhlas.
Záměrem je obohatit slovesné vysílání o originální a kvalitní prozaická díla a zároveň navázat nebo prohloubit dlouhodobou tvůrčí spolupráci s vynikajícími autory všech generací. Celkově se předpokládá uvedení 12 povídek v české premiéře. V prvních dvou čtvrtletích jubilejního roku uvedeme na stanici Český rozhlas – 3 Vltava povídky Anny Zonové, Jiřího Červenky, Emila Hakla, Petry Hůlové, Petra Payna a Dory Čechové. Dramaturgie Českého rozhlasu 3 – Vltava v uplynulých letech – v rámci co nejširší programové nabídky – kladla důraz vždy po dobu jednoho roku na některou národní kulturu. (more…)
Milan Balabán. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Blanka Kostřicová. Technická spolupráce Marek Hoblík. Dramaturgie Zuzana Vojtíšková (?). Režie Peter Gábor.
Čte Jan Fišar.
Nastudoval ČRo Ostrava v roce 2013. Premiéra 11. – 15. 3. 2013 (ČRo 2 Praha, 22:05 h.; 5 x 25 min). Repríza 1. dílu 3. 11. 2020 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Pozn.: Čas reprízy 1. dílu v roce 2020 posunut kvůli volební Americké noci, která začínala ve 23:00 h.
Lit.: Vojtíšková, Zuzana: Milan Balabán: Cestami kulhavého Jákoba – 11. března. In web ČRo, březen 2013 (anotace). – Cit.: V roce 2011 vydalo nakladatelství Torst pod názvem Cestami kulhavého Jákoba Balabánovy deníky z let 1982 až 1985. Zápisky přinášejí mimořádně cenné svědectví jak o životě české inteligence v časech normalizace, tak o osobních dramatech autora.
Milan Balabán je český evangelický teolog, duchovní Českobratrské církve evangelické, religionista a básník, strýc předčasně zesnulého ostravského spisovatele Jana Balabána.
Milan Balabán působil jako duchovní až do roku 1975, kdy byl zbaven státního souhlasu k výkonu duchovní činnosti a posléze se stal signatářem Charty 77. Po podpisu Charty pracoval řadu let v dělnických profesích a žil pod neustálým policejním tlakem. Od roku 1990 působí na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Pro rozhlas pětidílné čtení upravila Blanka Kostřicová, v režii Petra Gábora, se kterým technicky spolupracoval Marek Hoblík, účinkuje ostravský herec Jan Fišar.
Lit.: Kostřicová, Blanka: Milan Balabán: Cestami kulhavého Jákoba. Z deníků teologa v době normalizace. In web ČRo Plus, 3. listopad 2020 (článek). – Cit.: Deníky Milana Balabána, které vyšly pod názvem Cestami kulhavého Jákoba, přinášejí mimořádně cenné svědectví o životě české inteligence v časech normalizace i o osobních dramatech autora. Významný český hebraista, evangelický teolog, religionista a básník Milan Balabána si svůj deník psal v letech 1982 až 1985.
Milan Balabán nejprve působil nejprve jako vikář a později jako farář v českobratrských sborech v Čechách i na Moravě. Od 50. let patřil ke sdružení Nová orientace, které usilovalo o reformování poměrů v církvi i ve společnosti. (…)
V roce 1975 byl ale zbaven státního souhlasu k výkonu duchovní činnosti a dva roky poté se stal signatářem Charty 77. Po podpisu se stal dělníkem, pracoval například pro Pražské kanalizace. Žil pod neustálým policejním tlakem.
„Pracovali jsme sice pod povrchem Prahy, ale na to se dalo zvyknout. Poněvadž jsme končili dost brzo, za čtyři hodiny byly práce vykonány, ale museli jsme čekat do doby, kdy je oficiální konec, tak jsme sedali v hospodách. A tam jsem se musel, jako puritán, naučit pít pivo. Po tom druhém pivu jsem začal vykládat o Masarykovi, Havlíčkovi, Dobrovském, Rádlovi. Pozornost byla zcela mimořádná,“ vzpomínal Milan Balabán, strýc předčasně zesnulého ostravského spisovatele Jana Balabána. (…)
Hans Watzlik a Alfred Kubin. Vyprávění o šumavském démonu. Překlad Josef Rauvolf (kniha Stilzel, skřet šumavský) a Jan Mareš (použité citace z textů H. Watzlika a A. Kubina). Připravila Marie Nováková. Režie Vlado Rusko.
Účinkují Kamil Halbich a Petr Pelzer.
Natočeno 2013. Premiéra 11. – 18. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 8 x 15 min.) v cyklu Stránky na dobrou noc. Repríza 3 dílů 1. 5. 2019 (ČRo 3 Vltava, 7:15 h.; 7:45 h.; 17:45 h).
Lit.: Hnilička, Přemysl: Dvakrát do téže řeky. In Týdeník Rozhlas 16/2013 (recenze). – Cit.: Jméno spisovatele Hanse Watzlika (1879-1948) bylo v Česko-slovensku desítky let zapovězeno. Není divu – milovník Šumavy a „německého šumavanství“ neodpovídal politicko-ideologickému uspořádání socialistické republiky už proto, že v letech německé okupace působilo jeho vypjaté vzývání němectví Šumavy a jejích obyvatel jako kolaborace. Jeho literární styl a především kniha Šumavských pověstí (Böhmerwald Sagen) však přetrvala až do dneška a nové generace čtenářů si k němu nalézají cestu.
Vedle již zmíněných pověstí zpracoval Watzlik literárně také zvláštní postavu šumavské mytologie – Stilzela, zlostného skřeta, který se podivnou náhodou dostal do domácnosti osamělého a ďáblu propadlého mlynáře a po své smrti jako duch děsil a trýznil nebohé šumavské obyvatele podobně jako hejkal: usadil se jim na zádech a nechal se jimi vláčet k božím mukám nebo až k prvním domům. Jeho osudy zpracoval ve dvou knihách, z nichž první (Stilzel, skřet šumavský) byla v devadesátých letech vydána i česky v překladu Josefa Rauvolfa.
Stilzelovy příběhy se v Československém a Českém rozhlase objevovaly dosud jen sporadicky; poprvé v roce 1992 v Literárním pásmu o Hansi Watzlikovi (České Budějovice, režie Otakar Bílek) ještě pod jménem Samiel (tak se ostatně objevuje i v odeonském vydání Kubinových vzpomínek Z mého života a z mé dílny, uspořádaných a přeložených Františkem Holešovským), v roce 2000 v plzeňském cyklu Bizarní zjevy německé literatury v západních Čechách (připravila Alena Zemančíková, režie Miroslav Buriánek). Až v posledním půlroce se se Stilzelem roztrhl pytel – jeho neplechy zazněly na dvou stanicích ve dvou různých nastudováních! Je to vskutku zábavná náhoda, která nám alespoň umožňuje srovnání.
Loni v listopadu se Stilzel ocitl na rozhlasových vlnách ČRo 2 díky péči českobudějovického studia, bůhví proč pod jiným názvem a bez uvedení autora. Četba z Watzlikovy knihy byla prostě označena za Příběhy staré Šumavy a jako jediný autor byl uveden Josef Rauvolf, který Stilzelova dobrodružství přeložil. (Nemluvě o tom, že Příběhy staré Šumavy je název jiné Rauvolfovy knihy, takže obeznámený posluchač musel být při premiéře značně zmaten.) V režii Luboše Koníře a v dramaturgii Hany Soukupové příběhy v pěti pokračováních načetl zpěvák, herec, hudebník a „poslední český spisovatel biedermeieru“ Přemysl Rut. Výběr interpreta to byl vskutku precizní: Rut má rád šestákové čtení (Watzlik svoje vyprávění sám označoval jako knihu lidového čtení) a při četbě osciluje mezi tónem vyprávění strašidelných příběhů a lehkým nadhledem nad nimi a přesně tak vyjadřuje záměry autorovy, jehož texty jsou vždy trochu kruté i veselé. Doprovází jej přitom odpovídající hudba Benjamina Starnberga, ironicky dryáčnická a výtečně ilustrativní.
V březnu letošního roku začal Stilzel překvapivě řádit znovu, tentokrát na stanici Vltava a pod správným, původním názvem. Z textů Hanse Watzlika a Alfreda Kubina pro Stránky na dobrou noc připravila Marie Nováková osm patnáctiminutovek, v režii Vlada Ruska text čtou Petr Pelzer a Kamil Halbich. Oproti budějovické verzi je však tento Stilzel o poznání nudnější a dramaturgicky špatně postavený; Marie Nováková sice nápaditě doplňuje Watzlikovy texty citacemi z jiných pramenů, při výběru Stilzelových dobrodružství však vynechává zásadní dějové zvraty (například dramatický odchod Stilzela ze mlýna). Nové četbě navíc nepomáhá ani výkon interpreta; Petr Pelzer bohužel čte pouze úvodní citace, tíha samotného textu leží na Kamilu Halbichovi. Ten si s ním neví rady, narozdíl od Přemysla Ruta k němu přistupuje příliš civilně, až to posluchači připadá, jako by text četl „na první dobrou“; i vývoj interpretace tomu nasvědčuje, v posledních dílech je Halbich rozhodně lepší než v prvních. Ani hudební doprovod nedopadl nejlépe a se samotným textem příliš nesouzněl.
Marie Kostohryzová. Četba na pokračování. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Petr Dufek a Zdeněk Kozák.
Čtou Lenka Janíková a Vladimír Krátký.
Připravilo Brno v roce 2013. Premiéra 23. února, 2., 9., 16., 23., 30. března, 6., 13., 20., 27. dubna, 4., 11., 18., 25. května, 1., 8., 15., 22., 29. června, 6., 13., 20., 27. července 2013 v pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00-18:00 h.).
Pozn.: Nahrávka byla v roce 2015 upravena a odvysílána pod názvem Osudy – Vyprávění o Josefu Kostohryzovi.
Obsah: 1. Mládí I. – 2. Mládí II. – 3. Studia v Praze. – 4. Literární začátky I. – 5. Literární začátky II. – 6. Odjezd do Itálie. – 7. Návrat z Itálie. – 8. Válečná doba temna I. – 9. Válečná doba temna II. – 10. Mezičas. – 11. Bereniké! Bereniké! – 12. Leopoldov. Premiéra 11. 5. 2013. – 13. Jáchymov. – 14. Návrat. Premiéra 25. 5. 2013. – 15. Seznámení. – 16. Námluvy. – 17. Stará Říše. – 18. Nejistota. – 19. Praha. – 20. Operace. – 21. Jednorožec mizí. – 22. Všichni stárneme. – 23. Akvarely
Lit.: Blažejovská, Alena: Četba na pokračování: Marie Kostohryzová – Polární záře nad pastvištěm (vyprávění o Josefu Kostohryzovi), 1. díl. In web ČRo Brno, únor 2013 (anotace). – Cit.: V Zelném rynku se od 23. února 2013 vysílá nová četba na pokračování z knihy Marie Kostohryzové Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi. Autorka se narodila v roce 1931 v Brně. Po gymnáziu absolvovala Pedagogickou fakultu v Brně a pak v Prešově, obor biologie a zeměpis.
Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.
Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čte z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková v režii Petra Dufka.
Josef žil od útlého dětství do třinácti let u babičky Barbory Keřkové v Křenovicích, protože jeho maminka byla po narození dalších dětí velice nemocná. Spával s babičkou na dřevěné truhle v kuchyni pod okny. Celé dětství býval často nemocný a stále slabý. Svítilo se loučí, její stíny se komíhaly po stěnách. Nerad byl sám, bál se různých vidin. Už v předškolním věku dychtivě četl různé dobrodružné knihy, napjatě poslouchal všechno, co si ženské při draní peří povídaly. V horečkách mu fantazie splývala s příběhy, které slýchal nebo které četl v románech. Často nedokázal odlišit skutečnost od horečnatých snů. Za nemoci se mu nejčastěji vybavoval voják s přilbou, zdálo se mu, že přichází k jejich oknu z nedalekého vrchu Žalky, klepe na něho, něco mu povídá, o něco žádá. Byl přesvědčený, že je to opravdová bytost, která potřebovala vyřídit nějaký vzkaz své rodině. Na poli při vyorávání brambor se často nacházely pozůstatky vojáků z dávné bitvy, on sám našel děravou helmu a nějaké úplně zrezivělé vyznamenání, ze kterého se nedalo nic poznat. Nikdo nevěděl, z které války tyto zbytky pocházejí, pan učitel soudil, že možná z napoleonských dob. V lese směrem k Bechyni zase viděl vysoko navršené mohyly z balvanů, zarostlé trávou a ostružiním. Velice ho vzrušovalo, když slyšel babiččinu poznámku: „To je jistě tady ještě z pohanských dob!“. Pokoušel si představit, jak asi vypadali ti dávní pohanští předkové, na které nasypali takovou spoustu velkých balvanů. „Jak je to musí tlačit!“ a trápil se, jestli se dostanou do nebe.
Lit.: Blažejovská, Alena: Marie Kostohryzová: Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi, 4. díl. In web ČRo Brno, březen 2013 (anotace + úryvek textu). – Cit.: V Zelném rynku se od 23. února 2013 vysílá nová četba na pokračování z knihy Marie Kostohryzové Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi. Autorka se narodila v roce 1931 v Brně. Po gymnáziu absolvovala Pedagogickou fakultu v Brně a pak v Prešově, obor biologie a zeměpis.
Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.
Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čte z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková v režii Petra Dufka.
V době, kdy Josef se již rozkoukal v Praze, kdy začal považovat blízký Vyšehrad za svůj domov a našel cestu do redakcí časopisů, najednou se zajímavé prostředí v Benátské ulici u Steinhilberů změnilo a stalo rázem velice nevlídné. Jako blesk z čistého nebe. Začalo to odjezdem tety Tonky z Prahy. Starostlivě běhala a pekla koláče na dobu své nepřítomnosti, balila tašky a samozřejmě spěchala na vlak v poslední chvíli, sotva jí Karel a Josef, který ty tašky nesl, stačili. „Opravdu mě nebudeš potřebovat?“ znovu se ujišťovala u Karla. „Klidně odjeď, mám v hlavě nějaký patent, potřebuji si to promyslet a případně něco v kuchyni na stole zkoušet, jen bys mi překážela,“ usmíval se Karel. Druhý den nečekaně onemocněl, dostal vysokou horečku. Zakázal Josefovi zneklidňovat tetu, dal si zavolat známého lékaře-homeopata, kterému jedině věřil. Ale léky nepomáhaly. Bezradný Josef poslal telegram tetě. Přijela rychle, snad taxíkem. Přivolala další dva vyhlášené lékaře, ale nikdo neuměl pomoct. Do týdne strýc Karel zemřel na revmatickou horečku srdce. Tonka si nechtěla připustit, že její milovaný Karel už nežije. Zoufala si, obviňovala se, že zrovna nebyla v Praze. Vyčítala si svůj vliv na Karla, že ho přesvědčila k užívání homeopatických léků. Celé dny byla na hřbitově, volala Karla, aby se vrátil, chtěla, aby se znovu otevřela rodinná hrobka. Byla přesvědčená, že nezemřel. Vedla pomatené řeči, proklínala celý svět, zaháněla každého od sebe. Nedbala na sebe, nevařila, neuklízela, nespala. Josef se musel starat sám o sebe, musel stále myslet na to, kde teta je, někdy ji šel večer hledat na Olšany a nesnadno ji dostával domů.
Úryvek
Lit.: Blažejovská, Alena: Četba na pokračování: Marie Kostohryzová – Polární záře nad pastvištěm (vyprávění o Josefu Kostohryzovi), 12. díl. In web ČRo Brno, květen 2013 (anotace). – Cit.: (….)
Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.
Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čtou z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková a Vladimír Krátký v režii Petra Dufka.
Po procesu se stal Josef pouhým číslem v Ústavu nápravného zařízení v Leopoldově. Protože byl bez jakýchkoliv zpráv z domova, netušil, že jeho manželka se pokouší získat pro něho milost nebo aspoň možnost poslat mu balík. Ani dlouho nevěděl, že už nejsou v Praze, ale v Lysicích, kde bydlela její matka. Později se pokoušela upozorňovat na jeho špatný zdravotní stav. Josef rovněž nevěděl, že žádný spisovatel se zavřených spisovatelů nezastal. Až o několik roků později to udělali Hrubín a Seifert. Josef zažil i různé další kriminály. Byl v Olomouci, v Brně na rohu Bratislavské a Příčné, na Cejlu, ve Valdicích, v Jáchymově, v Ostravě, v Ruzyni, v Ilavě. Cesty sem a tam v poutech, se psy a samopaly. Někdy i ty dlouhé cesty kromě stráží sám v autobuse s označením Zájezd. Čtyři a půl roku samovazby, „vylepšené“ jen korekcí. Jako na zvlášť otřesný kriminál vzpomínal na Brno, v podzemí na rohu Příčné a Bratislavské, kde zažil mimořádně surové zacházení. Jeho domovským kriminálem ale byl Leopoldov.
Úryvek
Lit.: Blažejovská, Alena: Marie Kostohryzová: Polární záře nad pastvištěm – vyprávění o Josefu Kostohryzovi, 14. díl. In web ČRo, květen 2013 (anotace + úryvek textu). – Cit.: (…) Od promoce v roce 1956 se věnovala pedagogické činnosti v Moravské Třebové a ve Svitě na Slovensku. V roce 1963 se vrátila do Brna, kde pracovala v Etnografickém ústavu Moravského muzea jako knihovnice. Mezitím dálkově vystudovala šest semestrů etnografie. V roce 1967 se provdala za Josefa Kostohryze (1907-1987), básníka, prozaika a překladatele, který byl v roce 1952 odsouzen spolu s básníky Janem Zahradníčkem, Václavem Renčem a dalšími ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou.
Po sňatku se manželé přestěhovali do Prahy, kde Marie Kostohryzová získala práci ve Slovanské knihovně v Klementinu. Od srpna 1968, kdy bylo Josefu Kostohryzovi opět zakázáno oficiálně publikovat, se jeho žena podílela na šíření jeho tvorby. Knižní dílo Marie Kostohryzové čítá deset titulů. Dvousvazkové Dílo Josefa Kostohryze se v anketě Lidových novin stalo Knihou roku 2009. O jeho životě čtou z knihy Polární záře nad pastvištěm Lenka Janíková a Vladimír Krátký v režii Petra Dufka.
Josef byl propuštěný 21. prosince 1963 z Jičína, v kapse vydělaných 168,- Kčs. S podmínkou na sedm roků, kterou mu okresní prokuratura v Jičíně na jeho žádost ze dne 22. dubna 1968 o zmírnění potvrdila do 21. prosince 1970 – do té doby musel být pod dozorem. Měl na sobě lehký oblek, při zatčení v květnu 1951 bylo teplo. Přijel navečer do Prahy k tetě Tonce do Benátské ulice, jel „domů“, a stalo se neuvěřitelné: mluvila s ním pouze přes řetěz v pootevřených dveřích, do bytu ho nepustila. Prý se bojí svého podnájemníka, kterého musela vzít do druhého pokoje. Měla sice přes devadesát roků, ale synovce milovala. Právě ona byla za ním v Ruzyni, právě ona kdysi prosila doktorku Kálalovou – Di Lottiovou, aby se za Josefa přimluvila, ona se starala, aby jeho rodina neměla velké finanční potíže. Nepochopitelný zkrat z překvapení. Kam jít? K další tetě Pepce, když ta, u které bydlel devatenáct roků, ho nepustila dál? Byl sychravý večer, plný vlezlé mlhy, do které se nevlídně prodíralo matné světlo plynových lamp. Pomalu šel Benátskou ulicí ke Karlovu náměstí kolem Faustova domu, unaveně se vlekl kolem nemocnice a kostela svatého Ignáce, kam s tetou chodil v neděli na mši. Tolik známých kdysi měl v Praze, tolik blízkých přátel! Ale věděl, že nemůže u nikoho z nich teď zaklepat, že by další nevpuštění do dveří v předvánočním čase stěží překonal. Před hotelem Kriváň uklouzl. Začínalo mrznout. Vstoupil do vyhřáté chodby.“Dám si kávu, ale napřed musím nutně telefonovat.“ Budka byla v rohu na stejném místě jako kdysi dávno. Nedočkavě nadiktoval číslo do Lysic. Netrpělivě přešlapoval v chodbě, až ho meziměsto spojí. Překvapená manželka však doporučila, aby jel na Vánoce k rodině do Bojenic. Pochopil, že s ním nepočítají. V hotelu Kriváň jeho telefon vyslechla recepční paní Blehová a spolu s jedním zřízencem ho nechali spát zadarmo v malém služebním pokojíku v podkroví. Donesli mu jídlo a rum. Do smrti jim byl vděčný, každý rok je navštěvoval. Josef zajel druhý den ráno do Bojenic za sourozenci. Bratr mu v Písku koupil oblek a sestra Mařenka obstarala kabát, Albína dala peníze. Ale nedovolili mu, aby se tak najednou objevil před maminkou. Ta byla u dcery v Křenovicích. Maminku prý na to musí připravit, aby ji z radosti neranila mrtvice. Josefovi to bylo líto, avšak spěchal především do Lysic. Nebylo dne za těch dvanáct a půl roku, aby nemyslel na dceru Barušku s výčitkami. V lysickém domě způsobil zmatek. Baruška mu donesla štědrovečerní jídlo do malého pokojíku v přízemí, potěšil se s dospívající dcerou, která mu svěřila své starosti se studiem. V jižních Čechách i zde všichni mysleli jen na jediné – na krutou režii vánočního návratu. Větší trest pro něho nikdo nemohl vymyslet. Bylo to horší, než když v prvních letech strašného hladu dostávali katoličtí básníci a kněží škodolibě v době půstu, na Velký pátek a na Štědrý večer vepřový řízek, který nejedli. Josef byl na svobodě v sedmileté podmínce, musel se pravidelně hlásit v místě trvalého pobytu, tedy v místě bydliště manželky. Při zatčení přišel o rodný list, o vysvědčení, o doklady z předchozích zaměstnání, v prozatímním občanském průkazu měl zapsané jako nejvyšší vzdělání obecnou školu. Pracně si bude potřebné doklady opatřovat v archivech a na úřadech. Byl bez zaměstnání, bez peněz. Zatím bez přátel. Ve vzduchoprázdnu.
Úryvek
Josef Winkler. Miniatury memoárových metaforických vzpomínek současného rakouského spisovatele. Překlad Markéta Štulcová. Připravila Tamara Salcmanová. Režie Miroslav Buriánek.
Účinkuje Michal Štěrba.
Připravila Plzeň v roce 2013. Premiéra 1. dílu 6. 3. 2013 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.; 15 min) v cyklu Stránky na dobrou noc.
Pozn.: Výbor ze sbírky miniatur, stručných metaforických vzpomínek na určující detaily z autorova života. Josef Winkler se zde z velké části vrací k zážitkům již zpracovávaným v předchozích knihách, ale podává je tu komprimované do několikařádkových volných próz, v nichž lze číst jak osobní zpověď toužící po rozhřešení, tak i zanícenou zášť vůči osobním i neosobním křivdám.
„Obrazový kosmos, který tu Winkler nabízí, je nám už z dřívějších románů znám. Jakoby autor zalistoval ve svých četných, do poslední stránky popsaných zápisnících a využil staršího materiálu pro sepsání nové knihy. … Kdyby nebyli Winklerovi mrtví, ti prokletí mrtví, tak nádherně umělecky popisováni, kdyby se jeho nekrofilní hymny, v nichž jsou prostory touhy po smrti prohlašovány za místa lásky, tak nádherně nečetly, člověk by mu nejraději jeho zvolání, jež zaznamenal na římském tržišti, vrátil obratem zpátky: Ti tví zatracení mrtví!“ (Radovan Charvát)
„Kdyby mnou v korutanském údolí Drávy tolik lidí neopovrhovalo a nepociťovali ke mně nenávist, už bych to byl zabalil, ale udělat jim tu radost? Jen přes mou mrtvolu! Ne, ne, zůstane to tak, jak to je, živí přece nemají zmrtvýchvstávat, protože mezi mrtvými jsem rád, nic mi nedělají a taky jsou to lidé.“ (Josef Winkler)
Powered by WordPress