Jiří Trnka. Četba pro děti. Režie Miloslav Disman.
Čte Karel Höger.
Natočeno 1961. Premiéra 6. 1. 1962.
Pozn.: Ukázka v pořad Rozhlasový rok (připravila Bronislava Janečková, premiéra 6. 1. 2013).
Lit.: Janečková, Bronislava: Trnkova Zahrada v interpretaci Karla Högera – 1962, s Waldemarem Matuškou o lidových písničkách – 1967. In web ČRo, leden 2013 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: 6. leden patří v tomto cyklu dvěma hlasům, které patří k rodinnému stříbru československé kultury 60. let.
„Pro herce v rozhlase je zvlášť důležitá otázka prostoru. Rozhlasový prostor není reálně vyměřen, herec si ho určuje sám s určitou představou kontaktu s posluchačem. Ta odlišnost je dána slovem jako výrazovým prostředkem. Jím modeluji jeviště, sebe jako dramatickou postavu, slovo je mi i kostýmem, supluje gesto i kulisu…“ .. zapsal si v roce 1962 Karel Höger.
Byl to stejný rok, kdy s režisérem Miroslavem Dismanem natočil dnes už legendární četbu z knihy Jiřího Trnky – Zahrada. Příběh pěti kluků, kteří za starou zahradní zdí objeví kouzelný svět. Jenomže – zahradu ovládá velký a zlý kocour. Ono se řekne – obyčejná četba pro děti, ale tohle je především hvězdné setkání tří legendárních osobností: autora, režiséra a herce. (….)
Lit.: Fajmon, Kamil: Kompletní Högerova Zahrada. In web Naposlech.cz, 27. 6. 2016 (recenze). – Cit.: Pro audioknižní trh není příliš obvyklé, aby se na něm objevila tatáž nahrávka hned dvakrát. E-shop Českého rozhlasu Radiotéka letos nabídl archivní klasické vyprávění Jiřího Trnky o pěti hoších a jednom zlostném kocourovi Zahrada. Proč ale tak učinil, když je stále v prodeji supraphonský titul? Nejednalo se ze strany Radiotéky o zbytečný krok?
Když národní umělec Jiří Trnka namaloval (promiňte, napsal!) svou Zahradu, byl kolektiv naší literárně dramatické redakce pro děti a mládež u vytržení! Ale je vůbec možné tuto kouzelnou zahradu oživit – vymalovat do dětské fantazie pouhým mluveným slovem? Bez obrázků? Högerovo „Poslyšte, to je to pěkný…“ rozhodlo – a jeho ústy promluvila nejen akademická velryba za folianty učeností, ale i kamenný trpaslík! Jak to ten kouzelník Höger dělá? – Vždycky si spolu chvíli popovídáme o dětech. Zatím naši technici připraví stroje a prostředí studia tak, aby během natáčení nic nenarušilo příjemnou atmosféru kolem mikrofonu. Jak to Höger dělá…? Má rád děti, asi je při četbě stále v duchu vidí schoulené v klubíčku před přijímačem… Nezapomíná však, že dětem jen nejlepší…! Proto přichází rozdávat rozhlasovou radost dětem, jen když může při přátelském podání ruky vyslovit své zaklínadlo: „Poslyšte, to je to pěkný…!“ (M. Disman, Československý rozhlas 16. 6. 1969)
Hned dva měsíce po premiéře prvního dílu se v AR Studiu, pozdějším studiu Lucerna, které patřilo Supraphonu, dokončily úpravy zmíněného rozhlasového záznamu pro gramofonovou desku. Nutno říci, že střihačské nůžky pracovaly důkladně. Z původního snímku byla ponechána hlavní dějová linie se zlomyslným kocourem, z dalších příhod zbyla pouze popletená sloní improvizace Šípkové Karkulky, nelogicky vklíněna doprostřed rozběhnutého děje, což způsobilo necitlivé narušení příběhu. Dalších zásahů se záznam dočkal v půlce 80. let, když Supraphon připravil reedici s názvem Kocourovy pohádky. Vedle vystřižení několika zbytečných pomlk vzal za své například i půvabný lov netopýra. Úpravy však neskončily a pro další léta se vycházelo z posledních zásahů. V roce 1994 se na magnetofonovou kazetu už Šípková Karkulka vůbec nedostala, teprve až u příležitosti 95. výročí autorova narození (2007) byla na CD vrácena. Naštěstí se tehdy ve vydavatelství drželi knižní předlohy a vsunuli ji až za epizodu s čokoládovými myšmi a raky, logickou stavbu děje však i přesto zcela nezachránili.
Jak je tedy vidět, vydání v Radiotéce má své opodstatnění – po více než padesáti letech posluchačům nabízí kompletní nahrávku, která od doby svého vzniku nikterak nezestárla. Kromě již zmíněných kapitol se k nám poprvé dostává nejen vyprávění kamenného trpaslíka či přemoudřelá velryba, ale také moušino čtení plakátu. Samozřejmostí je rovněž řazení částí podle Trnkova záměru.
Jistě není nutné zdůrazňovat, že si Karel Höger své rozhlasové publikum uměl skutečně získat, dětem se vůbec nepodbízel a příběhem doslova žil. Plynule přecházel z dramatických pasáží k humornějším, pouze s pomocí hlasu věrně obohatil četbu hned několika zvukovými efekty, z nichž můžeme kupříkladu zmínit vrzání branky nebo bublání vody ve starém sudu. Beze sporu zajímavým prvkem je jeho brilantní komunikace s posluchači. Do vyprávění totiž často vložil i věty, které se v textu nenacházely. Za všechny alespoň jmenujme prohlížení vysvědčení, či vysvětlení odlišení trpaslíka stylem „tohleto, to byl trpaslík“. Zkrátka a dobře, Högerovo zaklínadlo „Poslyšte, to je to pěkný“, zaručeně platí i dnes!