Jana Poncarová, Jiří Sankot. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Iveta Novotná. Zvukový mistr Samuel Sochatzi. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.
Účinkují Barbora Goldmannová, Aleš Slanina, Aranka Lapešová a Markéta Bílková.
Nastudovalo Brno v roce 2025. Premiéra 1. dílu 11. 5. 2025 (ČRo Plus, 23:33 h.) v cyklu Radiokniha.
Obsah: Díl první: Před válkou 1935 – 1936. Jak ráda bych tak zůstala, zapsala si v lednu 1942 do svého deníku dvanáctiletá Věrka Kohnová z Plzně. Kvůli svému židovskému původu musela o pár dnů později nastoupit společně se svými rodiči a sestrou Hankou do transportu směr Terezín. Jejich stopa končí v tranzitním ghettu Izbica. Zmizelo vše kromě deníku, který si Věrka schovala u kamarádky své matky. (27:02) – 2. díl: Před válkou, 1937 (25:37) – 3. díl: Před válkou, 1938 (27:59) – 4. díl: Válka, 1939 (26:10) – 5. díl: Válka, 1940–1941 (27:55) – 6. díl: Deník, 23. srpna – 30. října 1941 (26:34) – 7. díl: Deník, 4. listopadu 1941 – 15. ledna 1942 (25:57) – 8. díl: Transport, leden 1942 (28:13) – 9. díl: Transport, leden – březen 1942 (27:57) – 10. díl: Izbica, 1942 (27:44).
Lit.: Novotná, Iveta – Poncarová, Jana – Senkot, Jiří: Jak ráda bych zůstala, zapsala si židovská dívka a nastoupila do transportu. Deník Věrky Kohnové. In web ČRo Plus, 11. 5. 2025 (článek). – Cit.: Je konec srpna 1941 a Věrka Kohnová dostala od rodičů dárek za úspěšně složené zkoušky z měšťanské látky. V balicím papíru našla úhledně zabalenou útlou knihu v pevných deskách se zlatě vyvedeným nápisem Deník. Od té doby si Věrka pravidelně vedla deníkové zápisky až do dne, kdy musela spolu se sestrou a rodiči nastoupit do transportu S z Plzně do Terezína. Tento deník je tím jediným, co po ní a její rodině zůstalo. (…)
Věrčiny zápisky zůstaly pečlivě uschované u rodinné přítelkyně Marie Kalivodové. Po válce ho mezi jinými sešity objevila tehdy desetiletá Jana Hůlková, adoptovaná Mariina dcera.
Jejími vlastními rodiči byli Jiří (bratr Marie) a Miloslava Poncarovi, kteří svou dceru svěřili do péče Marii, protože ona sama o dítě šestkrát přišla. Deníček se stal Janě Hůlkové společníkem v nejtěžších chvílích života a dodnes je jí duševní oporou.
Věrčin příběh zaujal neteř Jany Hůlkové, spisovatelku Janu Poncarovou. „O deníku se u nás v rodině nikdy nemluvilo. Nemluvilo se ani o tom, proč teta Jana vyrůstala ‚jinde‘,“ přiznává Poncarová.
„Kalivodovi (sic!) si nepamatuju. Zemřeli v devadesátých letech, kdy jsem byla dítě. A tak se příběhy, které nikdo nevypráví a nezaznamená, postupně vytrácejí.“
To, co zůstává, jsou Věrčiny zápisky. „Díkybohu za to, že Věrka dostala za svůj výborný školní prospěch deníček a že byla tak svědomitá a psala si ho. Kdo by jinak dnes znal její osud? Zůstalo by pouze němé transportní číslo 519 a jméno – stejně jako u tisíců dalších dětí zavražděných během druhé světové války nacisty,“ zdůrazňuje spisovatelka. (…)