Stefan Zweig. Životopisný román rakouského autora přeložil Valter Feldstein. Pro rozhlas připravila Pavla Šmolíková. . . Režie Jan Fuchs.
Účinkuje Josef Vinklář.
Natočeno 1993. Repríza 1. dílu 18. 12. 2020 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30 min); 5. 6. 2025 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).
Vydala Radiotéka 9. 9. 2021 (MP3, CR.ES.2021.103)
Lit.: Šmolíková, Pavla: Stefan Zweig: Josef Fouché. Portrét jednoho bezpáteřního politika. In web ČRo 3 Vltava, 18. prosinec 2020 (článek). – Cit.: Před 200 lety, 25. prosince 1820, zemřel v Terstu francouzský politik Josef Fouché, jeden z nejmocnějších lidí své doby, který jako bezpáteřní ministr přežil několik zcela rozdílných vlád… (…)
Rakouský prozaik Stefan Zweig (1881-1942) začal psát biografii J. Fouchého „pro svoje soukromé potěšení“ v Salcburku v roce 1929. Autorovi šlo podle slov předmluvy spíše o biografii „antihrdiny“ než o biografii diplomata. Zweig sice několikrát zdůrazňoval, jak nesympatický mu policejní ministr tří režimů Fouché byl, ale zároveň mu tento výjimečný státník imponoval.
Osobnost Josefa Fouchého zaujala Stefana Zweiga jako prototyp principiálního zrádce, bezcharakterního přeběhlíka, politického chameleona, který se vždy uměl přidat ke správné straně, když už bylo po všem. Fouché byl mistr v oboru slídění, intrik a špionáže, byl to člověk nekompromisně bezcharakterní a bezpáteřní. Dokázal díky těmto svým vlastnostem přežít pád girondistů, jakobínů, direktoria, konzulátu, císařství, království a opět císařství – a zatímco se odvíjely největší události francouzské historie, tahal tento muž za politické nitky, spřádal intriky stále větší a dalekosáhlejší, špehoval, až se z bývalého jakobína stal vévodou z Otranta a mnohonásobným milionářem. Stefan Zweig pojal psychologický portrét svého „antihrdiny“ jako osobnosti zcela amorální, zároveň však i beletristicky nesmírně zajímavé.
Lit.: Bojda, Tomáš: Neřest opřená o zradu. In web RadioDock, 25. 1. 2021 (recenze). – Cit.: V prvních lednových dnech vysílala stanice Vltava čtrnáctidílnou četbu z románu rakouského humanisty Stefana Zweiga Josef Fouché, natočenou v roce 1993. Při poslechu mne opakovaně napadalo, že kdo by náhodou jednohlasou rozhlasovou četbu podezíral z přílišné deskriptivnosti, ba utahané nudy, byl by neobyčejně překvapen. V citlivé režii Jana Fuchse totiž od prvních minut se zatajeným dechem sledujeme sugestivní rekonstrukci života bezpáteřního chameleona, několikanásobného ministra policie, který přečkal revoluci i jakobíny, napoleonské císařství i restauraci Bourbonů, a to v interpretaci jediného herce, excelujícího Josefa Vinkláře. Jakkoli je vyprávění rámováno er-formou, tedy nehovoříme o Fouchého vlastní stylizaci, nýbrž o objektivním popisu událostí, vyvstává díky Vinklářově hlasovému provedení postava všemocného diplomata neobyčejně plasticky. Převratné změny ve Francii přelomu 18. a 19. století jsou nám předkládány srozumitelně a přitom s citem pro gradaci dílčích zvratů, za nimiž často stál právě Fouché.
Nabízí se otázka, jak to herec dělá, že dokáže dvě stě let staré události, vyprávěné bez vizuální perspektivy a bez interakce s dalšími postavami, výrazově obsáhnout v tak mnohačetných detailech? Vinklář takříkajíc mate tělem. Výrazněji nevyužívá hlasové škály, zdánlivě setrvává u stále stejně naléhavého přednesu, precizní artikulace, v níž každé slovo nese hodnotu, nic není řečeno zbůhdarma, nic není okrajové, vše zapadá do přesné mozaiky politické intriky. Fouché byl mistrem vyčkávání, taktizoval bez přehnané potřeby veřejné sebeprezentace, raději čekal v závětří a chopil se příležitosti nečekaně, nepozorován, podceněn či v době, kdy by jiní z etických důvodů sami rezignovali. Vinklář tuto osobnostní charakteristiku akcentuje v hlasovém nasazení, v zanícené intonaci, která nesnese zpomalení, která stále směřuje kupředu, udivujíc i po letech tím, co všechno může jeden patřičně „vybavený“ politik přežít. „Neřest opřená o zradu,“ konstatoval posměšně Chateaubriand, když další chameleon, kulhající kníže Talleyrand, přiváděl Fouchého k Ludvíku XVIII., který ho opět jmenoval ministrem, ačkoliv právě Fouché jen pár let předtím nemálo přispěl ke gilotině pro králova bratra Ludvíka XVI. Lépe se to vystihnout nedá.