Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Herec, režisér, především však první stálý hlasatel Československého rozhlasu. Ve své době dosáhl nebývalé popularity, za což vděčil mimo jiné příjemné barvě svého hlasu, precizní češtině a kultivovanému vystupování. Připravoval pořady k historickým výročím, založil tradici jednoho z nejoblíbenějších rozhlasových pořadů – četby pohádek – a z jeho úst zazněla také první sportovní reportáž, když v roce 1924 ze stanu ve Kbelích tlumočil telefonát popisující vývoj utkání v boxu (v Praze na Letné) mezi Františkem Růžičkou a černošským šampiónem Rocky Knightem.

Narodila se 1923 nebo 1924, prameny se různí. Absolvovala FF UK. Od roku 1954 až do odchodu do důchodu v roce 1982 dramaturgyně redakce rozhlasových her. Významně se podílela na konstituování nové éry české rozhlasové hry v šedesátých letech. Pravidelně spolupracovala s režisérem Jiřím Horčičkou. Do vysílání uvedla hry L. Aškenazyho, M. Stehlíka, M. Kubátové a mnoha dalších. Dramatizovala Čapkovu Válku s mloky, Merleho Až delfín promluví, spolu s manželem Šolochovův Tichý Don, Tolstého Vojnu a mír atd. Rozhlasová hra Linka důvěry M. Stehlíka a Aškenazyho hra Bylo to na váš účet z její dramaturgické dílny získaly významná ocenění v soutěži Prix Italia.

Zemřela 29. 10. 2005.

Kabaretiér a konferenciér, spisovatel humoristických příběhů. Rozhlasovou dráhu započal roku 1944 v Brně, kde působil jako zpravodaj, v letech 1945-1954 jako referent a konferenciér zábavních pořadů. (more…)

Režisér. V letech 1949-1953 studoval režii na DAMU, žák Josefa Bezdíčka. Do rozhlasu nastoupil v roce 1952 a působil zde do roku 1989 jako režisér, od roku 1989 až do odchodu do důchodu v roce 1995 jako vedoucí režisér vysílání pro děti a mládež. Režíroval stovky pořadů, především pohádky, hry pro mládež a umělecké četby (Wilde: Šťastný princ, K. J. Erben: Jabloňová panna, H. Ch. Andersen: Sněhová královna, A. de Saint-Exupéry: Malý princ, V. Hugo: Devadesát tři).

Režijně připravil také řadu her pro dospělé (Šotola: Pérák, Lebovič: Hledání v popelu, Benešová: A just věřím na duchy). Z ocenění: Prix Bohemia Radio 1994 (za hru Bakův příběh), 1996 (za realizaci Máchova Máje v podání DRDS), čestné uznání v roce 2001 (za pohádku Zlaté tajemství). V listopadu 1989 působil jako mluvčí OF Čs. rozhlasu. S rozhlasem spolupracoval ještě několik dekád. Zemřel krátce po oslavách jeho devadesátin.

Lit.: Weissová, Lucie: Život na román – pro ženy i pro náročné čtenáře. In Týdeník Rozhlas 16/2016 (článek).
Cit.: Ve vydavatelství Radioservis právě vychází kniha s názvem Karel Weinlich – pokus o životopis. Její autorka Lucie Weissová, dlouholetá Weinlichova kolegyně, zaznamenala běh života zajímavého člověka, rozhlasového tvůrce, na jehož pohádkách vyrostlo několik generací českých dětí. Náplní knihy jsou chronologicky uspořádané vzpomínky na dětství, živelné dospívání, studia na DAMU, k jejichž dokončení mu napomohlo otevření rozhlasové specializace, a hlavně tvůrčí práce v rádiu a ženy. Proslulý svůdce, milovník a desetinásobný manžel neskrývá, že má ženy rád. Ve svých vzpomínkách se netají ani podrobnostmi z jednotlivých vztahů, přestože je za každých okolností taktní a ohleduplný. Nechybějí ani ohlédnutí za působením v rozhlase. K těm nejvýraznějším patří dění v Československém rozhlase v listopadu 1989, kdy se Karel Weinlich stal v budově s adresou Vinohradská 12 mluvčím Občanského fóra.

MOJE LISTOPADOVÉ HRDINSTVÍ

Uplynulo pár celkem klidných týdnů až do pátku 17. listopadu. Tehdy jsem se úplně náhodou ocitl na Národní třídě. Ne proto, že bych šel demonstrovat, ale proto, že moje žena, zaměstnankyně Laterny magiky, se vracela ze zájezdu a já ji šel vyzvednout k Národnímu divadlu.

Všude bylo plno policajtů a já jsem se mezi nimi motal vstříc demonstraci, o níž jsem nevěděl. Zřejmě jsem nevypadal jako demonstrant, neměl jsem v ruce žádnou vlaječku ani transparent, a policajti mě nechali jít. Dostal jsem se až ke kordonu bílých helem, před nimiž stál dav mladých lidí. Náhle jsem zahlédl dívku, která před sebou držela rozsvícenou svíčku, a jeden těžkooděnec ji praštil pendrekem přes ruce, až j í svíčka vypadla na zem. To mě naštvalo: „Prosím vás, co to děláte?“ obořil jsem se na něj. „Vypadněte!“ řekl on. Odpověděl jsem něco v tom smyslu, že to tak nenechám. Svíčku jsem zvedl a jako důkaz ji strčil do kapsy. Dál už mě ale nepustili. Musel jsem se vrátit do Spálené ulice a obejít hlavní třídu postranními uličkami, abych dosáhl cíle své cesty a přivítal svou ženu navrátivší se z Eidhovenu. Nasedli jsme do taxíku a odjeli domů.

O brutálním útoku policajtů na bezbranné studenty jsme nevěděli.

Uplynul víkend, aniž by se ke mně cokoli z událostí v centru města doneslo. V pondělí ráno jsem přišel do rozhlasu a už u vrátnice jsem se dozvěděl, že ústřední ředitel Karel Kvapil, zvaný pro svou kudrnatou kštici Afroředitel, zve zaměstnance do Studia 2. Bylo tam narváno. Lidi už věděli, že se něco stalo na Národní třídě, a byli zvědavi, jak se k tomu vedení rozhlasu postaví. No, jak se dalo čekat. Kvapil pronesl projev o protistátních živlech placených zahraniční propagandou, snažící se rozvrátit naši společnost lživými informacemi o brutálním potlačení páteční demonstrace a o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Na podporu svých slov se obrátil do pléna a položil otázku:

„Ostatně soudruzi, byl tam někdo z vás? Viděl to snad někdo?“ Bylo ticho. Až se ozval hlas ze zadních řad: „Ano, já tam byl!“ řekl jsem. Všichni se otočili, ředitel znejistěl. Očitého svědka nepotřeboval. Vytáhl jsem z kapsy svíčku a vyprávěl, co jsem na Národní třídě zažil. Tím se ovšem atmosféra v sále radikálně změnila a Kvapil se svou suitou urychleně shromáždění opustil.

VESELÉ HISTORKY Z NEVESELÉ DOBY

Po roce 1969 nezůstal v rozhlase kámen na kameni. Mnoho slušných a kvalitních kolegů muselo odejít a nahradili je lidé režimu loajální, prospěcháři slabého charakteru, straníci bez víry v Marxe a Engelse. Nás, kterým bylo dovoleno zůstat, mnoho nebylo. Ale na jednoho, který přežil všechny režimy, si vzpomínám. Funkcí byl příslušník stráže čili vrátný a jménem (alespoň tím, které jsme mu dali) to bylo Ušaté torpédo. Takový hubený mužíček s odstálýma ušima, připomínal spíš tyčku s držadly. Mezi těmi držadly bylo zřejmě vzduchoprázdno, a tak dlouholeté působení Ušatého torpéda v rozhlase bylo poseté veselými příběhy. Jednou vyžadoval po herci Národního divadla Františku Kreuzmannovi, aby vyplnil návštěvní formulář. Zasloužilého umělce se dotklo, že se k němu nějaký vrátný chová jako k řadovému občanovi a že ho nezná. Do rubriky důvod návštěvy napsal: Atentát na ředitele. Strážný, spokojený, že byrokracii bylo učiněno zadost, ho pustil nahoru.

Kreuzmann chodil po baráku a vykřikoval: „Kde tu máte ředitele? Jdu ho zabít, mám to úředně povoleno!“ Jednou jsem byl v karlínském studiu a najednou pro mě přiběhli: „Karle, honem poběž dolů, Karen mlátí Ušaté torpédo!“

Co se nestalo: Bedřich Karen, další slavný herec, s hůlčičkou a květinou v klopě minul vrátnici, aniž by j í věnoval pozornost. Ušaté torpédo vyběhlo a zakřičelo: „Haló, soudruhu, kam jdeš?“ Karen pokračoval v chůzi. „Soudruhu, stůj!“ Soudruh nejen že nezastavil, ale ani se na toto oslovení neotočil. A tak vrátný použil nejtěžší kalibr: „Stůj, nebo střelím!“ Teď se mistr Karen konečně otočil, vycházková hůlčička se v jeho rukou změnila ve zbraň, se kterou se vrhl na strážného. Ten naštěstí nevystřelil, ale zbaběle uprchl do své kukaně.

JAK JSEM SI NAMLOUVAL VĚRU KUBÁNKOVOU

Sedl jsem do vlaku a odjel na sever.
Na peroně mě čekala delegace: předseda družstva, jeho dvě dcery a nějací další členové JZD. Ex post jsem se dozvěděl, jaká událost to pro obec byla. Nikdo nevěřil, že jsem student lačný po práci v zemědělství právě v jejich vesnici. Obyvatelstvo se rozdělilo na tři skupiny.

Jedni se domnívali, že chci utéct přes hranice. To byli asi ti méně inteligentní, protože kdo by utíkal do Polska. Druhá část mě měla za estébáka, nasazeného ke sledování bůh ví koho. A třetí skupina se domnívala, že jsem ze Státní zemědělské inspekce a kontroluju jejich hospodaření. Skutečný účel mé návštěvy by neodhalil ani Einstein, kdyby ho v družstvu měli. Pracoval jsem na poli, oni mě dost šetřili, pořád mě pozorovali, kde co šmíruju. Zalíbil jsem se jedné z předsedových dcer a on tomu byl nakloněn. Posílal nás spolu pro seno kravám, ale já byl duchem jinde. V bývalé celnici, kde žila Věřina matka a kde teď přebývala i Věra. Každý večer jsem se vydával do luk, abych tam natrhal kvítí, a to jsem pak pověsil na kliku jejich domu.

Další dění by bylo hodno sovětského barevného velkofilmu. V družstvu zjistili, že mám řidičský průkaz, a udělali ze mě traktoristu. Tahal jsem samovaz, to byl předchůdce kombajnu, který za traktorem vázal snopy. Dostal jsem za úkol žnout u staré celnice. V domě, jak jsem se později dozvěděl, se odehrálo toto: Věřina sestra povídá: „Hele, Věro, ten traktorista vypadá, jak kdyby Weinlichovi z oka vypadl, pojď se podívat.“ Jel jsem přímo proti domu, viděl jsem ji a ona uviděla mě. Ještě ten večer jsme se v lučním kvítí zasnoubili.

PAJDULÁČCI Z LÁSKY

Vzhledem k tomu, že já a několik málo dalších kolegů v rádiu bylo bezpartijních, musel se najít způsob, jak nám sdělovat, co strana a vláda po nás chce. Nejdřív se setkávali ve čtvrtém patře soudruzi se zlatými křidélky. Ti to pak oznámili soudruhům s normálními křidélky. A ti vyslali Václava Čtvrtka, šéfa odborů, aby nám, nestraníkům, oznámil vrcholná stranická rozhodnutí. Tímto postupem, po stranické linii, jak se tehdy říkalo, se řešily i všechny problémy na pracovišti. Jeden z nich nastal, když mě Světla Amortová udala, že jsem oslovoval herce pajduláčci. Zase za mnou přišel Václav Čtvrtek s úkolem dovést mě na stranický výbor ke konfrontaci se soudružkou Amortovou.

Tam Světla Amortová promluvila v tom duchu, že prý snižuju důstojnost herců, když je oslovuju pajduláčci. Režírujete-li herecké osobnosti, je dobré s nimi navázat neformální vztah. To moc nejde, když jim říkáte soudruzi, jak se to vyžadovalo a jak by to jistě chtěla i paní Amortová. A těm velkým hereckým hvězdám – Štěpánkovi, Högerovi, Smolíkovi – to nevadilo. Tušili, že tím obcházím nařízení o soudruhování, a věděli, že je tak oslovuji s láskou. Když to soudružka Amortová nanesla, obrátil se na mne předseda stranického výboru, abych reagoval. Začal jsem, jak jsem byl naučen: „Soudruzi, sebekriticky přiznávám, že… (to byl známý otvírák při podobných akcích)… říkám hercům pajduláčci. Je to proto, že jsou mi blízcí, mám je rád, nesmírně si vážím jejich práce a jsem mezi nimi šťasten. Ale soudružce Amortové se omlouvám a slibuji, že už jí nikdy pajduláčku neřeknu.“

PŘÍSNÝ REŽISÉR

Sahal jsem také po mladých začínajících hercích, potřeboval jsem mladé hlasy pro princezny, prince a hloupé Honzy. Princezna musela mít hlásek, o který se posluchač strachoval. Nejméně dvakrát za rok jsem dělal – dneska bychom to nazvali castingy na uměleckých školách.

Nebylo to jednoduché, protože slečny studentky mívaly hlasivky posílené fernetem a cigaretami, a že by se takový hlas nechal vyštvat v lednu do Krkonoš na jahody, to by mi nikdo nevěřil. Naďa Konvalinková, Tomáš Topfer, Jirka Langmajer patřili k hereckému dorostu, který jsem objevil, a dodneška na to, snad s láskou, vzpomínají. Tvrdí -a možná na tom něco je -, že u Weinlicha začínali jako věci. Porouchaný budík, tužka, pero, kalamář, židle. Když jim to šlo, byli povýšeni na zvířátka: štěkali, mečeli, a teprve když uspěli jako všemožná havěť, mohli se z nich stát lidé.

Jsou herci, kteří se už tak narodili. Za všechny můžu jmenovat Jaromíra Hanzlíka. Přišel z ulice do Vinohradského divadla a mohl hrát cokoliv. Všechno, co řekl, byla pravda. Postavil se před kameru v Romanci pro křídlovku a divák ani nedýchal, jak s ním prožíval jeho trápení a touhy. Nepotřeboval k tomu žádnou školu stejně jako Landovský, Čepek, Hrušínský.

***

Karel Weinlich (1930)

Studoval herectví a rozhlasovou režii na DAMU (1949-1953), na doporučení svého pedagoga Josefa Bezdíčka nastoupil v roce 1952 jako režijní elév do Československého rozhlasu. V Hlavní redakci pro děti a mládež působil s krátkou přestávkou, kdy ho zlákalo divadlo, až do odchodu do důchodu v roce 1996. S rozhlasem však i nadále spolupracuje. V listopadu 1989 spoluzakládal rozhlasové Občanské fórum a stal se jeho mluvčím. Jeho režijní práce sahají od pohádek a her pro mládež až po hry pro dospělé posluchače a počítají se na stovky. Mezi jeho režiemi zaujímají zvláštní místo Andersenovy pohádky, v nichž dokázal zmírnit „drsný severský nádech“. V největší oblibě však má české pohádky a je spokojen s přezdívkou, které se mu dostalo -„pohádkář český“.

Neméně výraznou režisérskou osobností se vedle Horčičky v průběhu šedesátých let stal Josef Henke (po externím působení v padesátých letech od roku 1964 do roku 1971, kdy byl z politických důvodů z rozhlasu propuštěn).

Josef Henke se narodil 12. ledna 1933 v Mladé Boleslavi jako syn ředitele zdravotního ústavu. Po Raisově gymnáziu v Jičíně studoval divadelní a filmovou režii na pražské AMU a externě na FAMU, už tehdy působil v rozhlase a v televizi jako asistent, autor a herec. V Krškově snímku Stříbrný vítr (1954) se mihl coby světlovlasý student a v Kachyňově Králi Šumavy (1959) byl zadržen chrabrými pohraničníky při útěku na Západ. Režíroval mluvené slovo Trnkových Osudů dobrého vojáka Švejka (1956). V roce 1955 ho angažovali do Divadla E. F. Buriana D 34, koncem 50. let byl režisérem literárně-dramatického vysílání Československého rozhlasu.

Ve srovnání s Horčičkovým expresivním režijním pojetím, založeným na dynamice střihů a zvukové pestrosti, dominuje v Henkeho režijních pracích hluboký smysl pro odhalování významových podtextů, detailní a jemné rozkrývání skrytých vrstev postav a příběhů, jemně cizelovaná práce s hereckým výrazem. Znatelná byla inspirace vlivem Emila Františka Buriana.

Z Henkeho režií, jež vznikly v průběhu šedesátých let, jmenujme alespoň několik her a kompozic: M. Krleža: V táboře, K. Čapek-F. Pavlíček: Život a dílo skladatele Foltýna, K. H. Mácha-E. F. Burian: Kat, W. Borchert: Venku přede dveřmi (1963), V. Dyk-E. F. Burian: Krysař, hra na motivy lidových loutkářů Johan doktor Faust, I. Bergman: Malba na dřevě, A. Přidal: Sudičky, F. Kafka – J. Henke: Proměna, F X. Šalda: Zástupové, S. Beckett: Krappova poslední nahrávka.

Spoluzakládal poetické scény Violu (kde v roce 1971 uvedl vynikající Cocteaův Lidský hlas s Jaroslavou Adamovou) a Lyru Pragensis.
Zabýval se teorií uměleckého přednesu a napsal knihu Síla slova (1963).
Při normalizačních čistkách byl v roce 1971 z rádia propuštěn, když mu bylo k tíži připsáno natočení desky na památku Jana Palacha Kde končí svět. Živil se jako režisér například v loutkovém divadle v Mostě, v kladenském Lampionu, v Divadle Spejbla a Hurvínka nebo v libereckém Naivním divadle, v animovaném filmu, psal audiovizuální scénáře, spolupracoval rovněž na koncertech souboru Chorea Bohemica a vymyslel typ hudebních pořadů Setkání na schodech v prostorách Národního muzea.

I po nedobrovolné „tvůrčí pauze“, za níž můžeme vděčit rozverným kádrovákům, se Henkemu podařilo prakticky bez problémů navázat na svou předsrpnovou tvorbu. Do rozhlasu se vrátil po roce 1989 a stal se šéfrežisérem a šéfredaktorem ČRo 3 – Vltava. Mezi nejvýraznější Henkeho inscenace devadesátých let patří především adaptace her Friedricha Dürrenmatta (Dvojník, 1990) a Samuela Becketta (Žhnoucí popel, 1991). Režíroval také například televizní inscenace Manon Lescaut, Bílé noci, Přeludy, naposled televizní film Žena v kleci (1999).

V roce 2004 získal státní vyznamenání Za zásluhy. Zemřel po dlouhé nemoci 19. března 2006.

Ludvík Kundera, český básník, dramatik, dramaturg a překladatel se narodil 22. března 1920 v rodině vyššího důstojníka rakousko-uherské a po říjnu 1918 čs. armády.  Jméno dostal po svém strýci, hudebním skladateli, klavírním virtuózovi a později i rektorovi JAMU PhDr. Ludvíku Kunderovi. Dramatik a spisovatel Milan Kundera je jeho bratranec.

Roku 1930 začal Ludvík Kundera studovat na reálném gymnáziu v Praze na Smíchově. Od roku 1932 pokračoval ve studiích na gymnáziu v Litoměřicích, kde roku 1938 složil maturitu. Jeho zájem o literaturu zde vzbudila profesorka češtiny Marie Husová (publikovala pod pseudonymem Petr Tichý) a spolužák Jan Zuska, který Kunderu přivedl i k zájmu o avantgardu (zejména o poetismus a surrealismus).

Roku 1938 začal Kundera studovat na FFUK v Praze. Po dezaktivování jeho otce se rodina přestěhovala zpět do Kunderova rodného Brna. Tam ho také zastihlo listopadové uzavření českých vysokých škol okupanty – Kundera musel přerušit své studium na FFMU a půldruhého roku se učil drogistou a materialistou. V letech 1940-1942 pracoval nejprve jako kreslič, pak jako korespondent a mzdový účetní v továrně na nábytek v Rousínově. Roku 1943 byl – jako ročník 1920 – poslán v rámci tzv. totálního nasazení do Říše – konkrétně jako pomocný dělník do vojenského skladu ve Špandavě u Berlína. Po deseti měsících je z vážných zdravotních důvodů odeslán zpět domů jako práce neschopný k rekonvalescenci.

Až do konce války se Kundera – na konci už pololegálně – zdržuje v Brně. Studuje a píše původní básnické sbírky a prózy, překládá. Navazuje také kontakty s pražskými a brněnskými umělci tzv. druhé vlny českého surrealismu – básníkem Zdeňkem Lorencem, výtvarníky Bohdanem Lacinou, Milošem Korečkem, Josefem Istlerem a jinými.

Po válce dokončuje studium na brněnské filozofii a věnuje se výhradně práci literární, editorské a publicistické. Pod vedením Františka Kalába pracuje v letech 1946-1949 jako tajemník redakce revue “Blok” a rediguje mladoboleslavskou edici “Pochod”. Je také spoluzakladatelem surrealistické skupiny, která roku 1947 přijímá do svého názvu slabiku “Ra”.

V roce 1946 je Kundera na studijní cestě v Paříži, o rok později ve Švýcarsku – tam se seznamuje s Hansem Arpem, Francisem Bottem, Francisem Picabiou či Maxem von Moosem.

Po Únoru 1948 už nemůže publikovat svá surrealistická díla – píše tedy “do šuplíku” a živí se překlady z němčiny, ruštiny, bulharštiny a srbochorvatštiny. Po likvidaci “Bloku” přijímá na radu svého přítele, básníka Františka Halase místo redaktora v deníku “Rovnost”. Odtud však roku 1952 pro neshody s politickým vedením odchází a roku 1953 se stává redaktorem nově založeného “Hosta do domu”.

Roku 1955 však odchází i z “Hosta” a až do roku 1968 zůstává na “volné noze”, zabezpečuje svou materiální existenci pouze honoráři za překlady, literární a ediční činnost. Jako jeden ze dvou Bertoltem Brechtem privilegovaných překladatelů jeho díla převádí – spolu s Rudolfem Vápeníkem – jeho souborné dílo do češtiny.

Počátkem 60. let je vyzván vedením činohry Státního divadla v Brně (Bořivoj Srba – Miloš Hynšt – Evžen Sokolovský) k trvalé autorské a dramaturgické spolupráci – v jeho dramaturgii se zde hraje Brecht, Georg Buchner či Peter Weiss, ale i jeho Totální kuropění, Zvědavost a jiné (Nežert je během zkoušek zakázán).

Podobně je osloven i rozhlasovým dramaturgem brněnského studia Karlem Tachovským – v režiích Olgy Zezulové, Zdeňka Kozáka a Vladimíra Vozáka jsou zde inscenovány jeho hry Večer všech dnů, Vojvodovy narozeniny, Sny Karla IV. a Dva ve vánici. Jeho nejznámější a nejoceňovanější hra Zvědavost je nastudována v pražském rozhlase v režii Ludvíka Pompe (1964), Bezpodmínečný horizont natočil režisér Vladimír Semrád roku 1968 v Plzni.

Roku 1967 Srba a Sokolovský opouští divadlo a Kundera nastupuje jako stálý a řádný zaměstnanec na Srbovo místo dramaturga. Roku 1970 však své místo opouští na protest proti odvolání Miloše Hynšta z postu šéfa činohry z politických důvodů.

V květnu 1969 také zakládá s bývalými členy skupiny “Ra” (po roce 1948 rozpuštěna) “Sdružení Q”, do něhož patřili Bohdan Lacina, Václav Zykmund, Miloš Koreček, Vilém Reichman, Adolf Kroupa, Oldřich Mikulášek, Jan Skácel, Josef Berg, Alois Piňos, Bohumír Matal, Bohuslav Fuchs a jiní, včetně nejbližších spolupracovníků z Mahenovy činohry a “Divadla na provázku”. “Kvéčko” pořádalo výstavy, kulturní a umělecké večery a vydalo almanach. Roku 1970 však bylo postaveno mimo zákon. Během 70. let vznikají pouze samizdatové bibliofilské tisky, prezentující literární a výtvarné projevy desítek básníků, malířů a fotografů.

V 70. letech stále častěji Kundera uniká z Brna na venkov, do Kunštátu na Moravě a živí se jakousi “řemeslnou” dramaturgií a překlady pod cizími jmény.

Spolupracoval také s “Divadlem na provázku”, pro které napsal např. Labyrint světa a lusthauz srdce (1967-1970, nová verze a premiéra 1983), Chameleon aneb Josef Fouché (1984, na textu spolupracovali Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer a Miloš Štědroň) nebo Balet Makábr (1986).

Pro televizi napsal Kundera sedm původních her (pod cizími jmény) – Hra o Janáčkovi (1973, rozhlasová premiéra 2004), Ó rozume, ó lásko (1974), Vrtkavý král (1975), Královské řádění (1975), Signál (1980), Karel Hynek Mácha (1983) a Radosti života (1984).

Soustavně se také věnoval literatuře a dramatice německého expresionismu a francouzského surrealismu – v rozhlase vznikla řada pásem na toto téma, na FFMU v Brně přednášel v roce 1998 na téma “Divadlo německého expresionismu”.

V druhé polovině 90. let začal redigovat své sebrané spisy (nakladatelství Atlantis). Zemřel v Boskovicích 17. srpna 2010.

Lit.: Štěrbová, Alena: Ludvík Kundera – Ve vánici. In Aluze 1/1999 (recenze výboru rozhlasových her).