Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Bohužel, muselo to přijít: ode dneška mohou na Panáčku psát komentáře jen registrovaní uživatelé. Panáček se totiž dnes stal terčem bezprecedentního útoku spammerů (během půl dne cca 4000 „komentářů“, v nichž se to jen hemžilo Pamelami Andersonovými v přírodě či vrcholícími starci), a tak jsme nuceni přistoupit k tomuto nepopulárnímu opatření. Snad Vás to neodradí od vyjadřování svých pocitů a názorů či dokonce kritik jednotlivých rozhlasových her, seriálů, dokumentů, povídek nebo četeb. S pozdravem Vaši Panáčci.

Je to tak; příspěvek, který nyní čtete, je již sedmitisící prvý. Doufáme, že Vám Panáček působí radost a že informace, které poskytuje, Vám pomáhá s orientací v rozhlasových hrách, povídkách, četbách či seriálech.

Věříme, že Panáček v říši mluveného slova dosáhne ještě mnoha tisícovek.

Tak nám tu zase přibylo nepřeberně příspěvků.. je jich teď 6862! Doplnil jsem údaje z posledních měsíců (ne ovšem ještě všechny), rickie dodal další údaje o slovenských hrách a povídkách, nastudovaných v regionálních rádiích.

Také se znovu ozval Jan Rychlík s množstvím nekompletních, ale zajímavých záznamů o rozhlasových hrách z let 1958 – 1961. Napsal k tomu: „Prošel jsem pár ročníků Divadelních novin a pár programů v Literárních novinách a hledal další rozhlasové verneovky. Když už jsem ty DN procházel, zaznamenal jsem též údaje (jakkoli kusé) o dalších hrách, které na Mluvícím panáčkovi ještě nejsou.“ K tomu zbývá jen dodat: Už jsou.

Když v úterý 27. března vycházel Týdeník Rozhlas, nikdo netušil, že jeden z jeho článků se stane ze zdravice oslavenci nekrologem… „Pár vzpomínek a jednu glosa o závisti Jiřímu Horčičkovi k narozeninám“ napsala režisérka Českého rozhlasu Hana Kofránková:

Vzpomínka posluchačská

Nezletilá poslouchá hru pro mládež, v níž Jaroslava Adamová v roli špionky – partyzánky tančí před nepřítelem na stole. Její smích, rytmus scény, hudba, ruchy skládají velmi erotický zážitek. Podivení, že je něco takového v rádiu také možné. – Později: „Kazmar – šaty – Jafeta„. – Pochopení, že některé struktury se dají realizovat jen v rádiu. – A naprosté okouzlení: legendární Aškenazyho Bylo to na váš účet, hra nepřekonaná a nepřekonatelná ve své důvěře v lidský hlas, barvy a rytmus dialogu. Resumé: tohle chci jednou taky zkusit.

Vzpomínka občasné asistentky režie

Na Horčičkově place se věru nezívalo. Od prvního okamžiku nabitý energií, představami a nápady, křičí, dupe, směje se (fotky to dosvědčují). Všichni zúčastnění propadnou okamžitě pocitu, že vše, co se netýká téhle inscenace, je životní balast. Tady jde vždycky o život. Říkalo se o něm, že když točil, zastavoval zeměkouli.

Konkrétní vzpomínka: Detektivní komedie Zatracená kočka. Režisérův nápad, že Daniela Kolářová bude během dialogu chroupat jablko, je výborný, asistentku ale stresuje: v jedné ruce drží pytel náhradních jonathanů, v druhé lístek s číslem do porodnice (herečka je v devátém měsíci).

Moc jsem si u vás nezaasistentovala, pane režisére, ale všechny režijní knihy mám schované. A nikomu je nedám. Však vy víte proč.

Glosa o jedné závisti

Pane režisére, nevychoval jste nástupce. Vlastně jste žáky v profesním slova smyslu asi neměl. Ale provokujete, jiskříte a inspirujete pořád. A znervózňujete nás. Jak se to k sakru dělá, že má člověk v hlavě totální představu výsledného tvaru, že předem slyší, jak se propojí hercova intonace s hudbou či ruchem?! Jak se uhlídá rytmus dvouhodinové inscenace?! Nevím. A vím, že vy to víte.

Poznámka mé asistentky: „Ty nechceš točit scény na přeskáčku? Vidíš, Horčovi to nevadilo. On to měl v hlavě už všechno hotový.“ Tak to vám teda pěkně děkuju!

Ale ne, teď vážně: všichni vám opravdu děkujeme, gratulujeme a dodnes závidíme.

(Týdeník Rozhlas, 27. 3. 2007)

Sluší se – alespoň jednou – poděkovat všem fandům těchto stránek, kteří nezištně postupují zajímavé doplňující informace a zvyšují tak informační hodnotu těchto stránek.

Vedle „klasiků“ jako je rickie nebo beatman, kteří zásobují Panáčka vskutku výsostně, je to samozřejmě ixi, která v poslední době dodala nepřeberné množství záznamů o dramatizacích či četbách na gramofonových deskách. Dále si zaslouží náš dík paní Jitka Paříková, která dodala mnoho důležitých údajů o „maigretovkách“ či o dílech Karla Poláčka.

Nejnovější dík pak patří panu Janu Rychlíkovi, který pomohl s vyřešením otázek ohledně Horčičkovy realizace Verneova „Ocelového města“ a odhalil hned tři: z roku 1948 a 1982 pro rozhlas a z roku 1977 pro Supraphon. Dále doplnil datum premiéry a literaturu k Růtovu pásmu o Verneovi.

Děkujeme!

Použil jsem část názvu slavného cyklu z šedesátých let, abych vás upozornil, že konečně má Panáček komplexní a jasné údaje o rozhlasových hrách s komisařem Maigretem (ve všech režiích a obsazeních)! Dík za zapůjčení původních křestních listů patří panu Dimitriji Dudíkovi a paní Jitce Paříkové.

Konečně je tedy rozluštěna záhada, proč některé prameny uvádějí u klasické série léta 1970 a 1971 a některá zase 1977; hry byly totiž v letech 1970 a 1971 roztočeny, poté „dány k ledu“ (Rudolf Hrušínský několik let nesměl vystupovat v rozhlase ani v televizi) a teprve v roce 1977 dotočeny. Je tedy možné, že během jedné hry slyšíme Hrušínského tu o šest let staršího, tu o šest let mladšího. Tak jsou tedy objasněny úvahy ze staršího sumarizačního článku…

Taktéž se nám podařilo udělat pořádek v tvůrcích a interpretech, takže je již jisté, že ne všechny díly dramatizovala Jaroslava Strejčková a ne ve všech hrách s Hrušínským hrála paní Maigretovou Růžena Lysenková. Sjednotili jsme i názvy, u nichž dříve nebyla jistota (Zbytečné starosti komisaře Maigreta versus Maigret a zbytečné starosti).

A ještě jednu věc nutno v „kauze Maigret“ uvést na pravou míru: byť se to často objevuje na internetu, ve skutečnosti neexistuje žádná hra jménem „Maigret a noční žokej“; existuje pouze rozhlasová hra Antonína Přidala „Noční žokej“ (1999), která ovšem s případy komisaře Maigreta nemá nic společného…

Pokud chcete vědět více a opravit si své záznamy, stačí do vyhledavače zadat heslo „Maigret“.

Ne že bychom na Panáčkovi neměli dost práce, ale přesto: sháníme jakékoliv materiály, týkající se rozhlasové historie: knihy, časopisy, noviny, letáky atd.

Zájem máme především o publikace z 30. a 60. let, jako byly svazky z edice Čs. rozhlasu „Informace – učebnice – semináře“, např. „Rozhlasová žatva 1958-63“ nebo „Hledání rozhlasovosti“. Zrovna tak nás zajímají staré ročníky časopisů, jejichž dědicem je nyní Týdeník Rozhlas; v knihovnách totiž nejsou často všechny ročníky a také…

… my jsme holt takoví shromažďovatelé, že bychom to rádi měli doma. Navíc – všechny získané materiály zpracováváme a budeme zpracovávat tady na Panáčkovi.

Díky předem! Pište na adresu PHnilicka@email.cz .

Autorka mnoha záznamů a neúnavná posluchačka mluveného slova o sobě nepodala žádné info. Možno říci jen to, že si ráda hraje s češtinou.

Získávání informací o rozhlasových hrách probíhá na různých frontách. Nejjednodušší je prostě okopírovat údaje z programu, který každý týden vyvěšuje Český rozhlas na svých stránkách. Panáček chce však pojmenovat svoji říši co možná nejvíce do široka i hluboka, a tak mu údaje o nových a dosud vysílaných hrách nestačí; musí proto i do archívů…

Velkým pomocníkem jsou mu křestní listy inscenací, kde většinou nalezne maximum potřebných údajů: herce, autory, dramatizátory, režiséry, zvukaře… I data natáčení lze zjistit s přesností na hodinu. Jenže – Panáček chce ještě více – a tak čerpá z novin či časopisů.

Vzpomínáme na ty blahé chvíle, které jsme s Panáčkem proseděli ve studovně Moravské zemské knihovny, kde jsme mohli v klidu prostudovávat několik dochovaných ročníků časopisu Svět mluví… nebo novější jeho nástupce, až po Týdeník Rozhlas. – A právě Svět mluví obsahoval vydatné kritiky Jiřího Valji (pod značkou J.Va), jenž týden co týden hodnotil výsledky práce rozhlasových tvůrců, přičemž neopomněl většinu z nich vyjmenovat, za což mu s Panáčkem srdečně děkujeme. Stejné díky patří panu M. Havlovi, jehož kritiky vycházely v letech 1937-38 v deníku Národní osvobození; i on poskytoval mnoho důležitých údajů a postřehů, které bylo lze zpracovat do formy úhledných bibliografických záznamů a tu a tam jsme z jeho kritik něco odcitovali.

Rozhlasová kritika měla své místo i v brněnském Hostu do domu; zde však nutno zmínit se o nepřímé úměře: čím fundovanější kritik, tím méně relevantních údajů. Zatímco v padesátých letech si kritik ve svém neumětelství pomáhal tím, že nutný počet řádků získával výčtem jmen tvůrců a interpretů (což si Panáček i já pochvalujeme), vzdělaní a inteligentní kritici z let šedesátých provádějí odborné filozofické i etické vhledy do tématu hry a my – bibliografové – zůstáváme ochuzeni o pro nás důležitá data.

Však posuďte sami – dnes zveřejňujeme veškeré údaje, co se nám podařilo získat z Hostů do domu z let 1961 – 1963. Více než název, autora a rok se asi nedozvíte… Ale lepší něco nežli nic, ne?

Na Panáčkovi znám jako rickie. Narozen v roce 1947, tedy ještě před Vítězným únorem. Nerozhodnost, věnovat-li se loutkařině či architektuře z doby střední školy trvala po celá studia na Stavební fakultě ČVUT. Projektování, především obnově historických staveb, se věnuje již 35 let. Během těch let ještě stihl studovat na tehdejší SOŠV, „Hollarce“, (dnešní Výtvarná škola V. Hollara) a na FA ČVUT a FF UK Dějiny umění a architektury a pokoušet se ochotnicky hrát.

Upřímný vztah k rozhlasu se samozřejmě datuje již útlého mládí. A třebaže v pozdějších letech převažoval spíše zájem o literaturu v podobě tištěné, tedy neinterpretované, nikdy na rozhlas nezanevřel. Třebaže poslouchal pozorněji rozhlas zahraniční než československý.

Po roce 1990 začal Československý a později Český rozhlas poslouchat daleko více a začal se více zajímat i o okolnosti vzniku pořadů a jejich tvůrce. Avšak nesystematicky.

Teprve technický rozvoj, potažmo internet, umožnil znovu poslouchat jak rozhlas ze Slovenska, tak i odjinud. A pak nejen poslouchat, ale i natáčet pořady a sbírat informace o nich. A tím zatím posledním krokem pak byl na podzim 2005 objev diskuzních stránek o mluveném slově a pak i stránek Panáčka. Od té doby se věnuje sbírání informací především k pořadům regionálních studií Českého rozhlasu a ze Slovenska a výběrově i jiného zahraničí.