Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Pavel Hanuš. Rozhlasový seriál. Hudba a hudební úprava trampských písní Vladimír Truc, zpívá Sbor Lubomíra Pánka. Dramaturg Ivan Chrz. Režie Jiří Horčička.

Osoby a obsazení:
Osadníci: Honza Hadraba, šerif osady Údolí stonů (Karel Heřmánek), Václav Buňka, krčmář alias Starej korzár (Jaroslav Moučka), Jim Bouchačka, obuvník a pistolník (Jiří Sovák), MUDr. Ruda Neruda (Petr Kostka), jeho dcera Ivanka (Milena Steinmasslová), ing. arch. Drnovec, CSc. (Svatopluk Beneš), Míla (Vlastimil Hašek), Milena (Ivanka Devátá), Krásná Simona (Květa Fialová), Martin (Michal Pešek), první chlapec (Jaroslav Drbohlav), druhý chlapec (Jiří Prager).
Obyvatelé Přesovse: František Dejmek, předseda MNV Přesoves (Josef Vinklář), Dejmková, jeho žena (Eva Klepáčová), Holendr (Zdeněk Martínek), Krucký (Jan Teplý I.), Hamříková (Luba Ljuba Skořepová), Šmoranc (Zdeněk Kutil), řídící (Bohumil Pastorek), vypravěč (Milan Mach). Průvodní slovo Oscar Gottlieb (1-3), Jaroslav Moučka (1-2) a Jiří Sovák (3).

Natočeno 1984. Premiéra 1. dílu 8. 7. 1984 (Vltava, 19:00 h.). Repríza 16. 8., 23. 8. a 30. 8. 1987 (Praha, 15:15-15:55 h.) – šest dílů uvedeno ve třech vysíláních.

Lit.: Chrz, Ivan: Osada údolí stonů. In Rozhlas 27/1984 (28. 6. 1984), s. 1. a 4 (článek + rozhovory). – Cit.: Letní rozhlasové vysílání bude obohaceno novým šestidílným seriálem Pavla Hanuše Osada Odolí stonů. Již název napovídá, že se v něm vypravíme tam, kam se obvykle v létě vypravujeme, tedy do přírody. Před vysíláním jsme položili několik otázek osobám nejpovolanějším, tedy autoru Pavlu Hanušovi, představitelům hlavních rolí Josefu Vinklářovi, zasloužilému umělci Jiřímu Sovákovi, zasloužilému umělci Jaroslavu Moučkoví a režiséru Jiřímu Horčičkovi. 

Pavel Hanuš

Slyšel jsem. že jen kolem Prahy je několik set chatových kolonií, které mají svoje jména, svou samosprávu, své tradice a svou historii. Vyvinuly se většinou z bývalých trampských osad, leckdy hodné svérázných. Jezdil jste taky, třeba dávno, do přírody?

Sám jsem kdysi, v patnácti šestnáctl letech na taková osady v Posázaví a kolem Kačáku, jezdíval… A ta dnešní rekreační střediska taky trochu znám. Líbí se mi, že jejich osadníci v nich většinou udržují velice družný, kamarádský, pospolitý život, baví se spolu i spolu pracují. V tom smyslu dávám rozhodně přednost chataření před chalupařením, je převážně Individualistické a někdy i poněkud snobské.

Takže taky trochu nostalgie?

Po starém trempinku v dnešních osadách zůstalo samozřejmě pramálo: trochu humorně podbarvené nostalgie, projevující se pěním prastarých, avšak stále svěžích písní, věkovitým totemem, úctou k táborovému ohni — a nad běžný průměr vyvinutým smyslem pro chápání přírody. Nechci být patetický, ale řekl bych i láskou k přírodě, k té ještě původní, nedevastované, k té, která se stává národním pokladem, jenž je nutno uvědoměle bránit.

Mohl byste říct pár slov o samotnému seriálu?

V tomto seriálovém příběhu, při zachování všech zákonitostí seriálu, bych se chtěl pokusit ukázat kus života, jak ho všichni známe a všelijak prožíváme; měl by posluchače pobavit, to bych si velice přál; a měl by třeba i poskytnout látku k zamyšlení nad problémy, které ať chceme či nechceme – stále existují a stávají se stále naléhavějšími… pro nás pro všechny.

Josef Vinklář

Jste Pražák?

Ne, jsem z vesnice… V Českém ráji.

Můžete to upřesnit?

Ano. Je to tam, kde krajina je pro mne „zemský ráj to na pohled“. A jsem rád, že jsem odtamtud, protože si myslím, že místo zrození člověka určuje. Já vždycky tvrdím, že člověk má být »odněkud«.

V seriálu Pavla Hanuše hrajete ne příliš kladnou postavu předsedy JZD, který prosazuje především »své zájmy«.

Myslím, že je to trochu jinak. Předseda Dejmek si hlídá, pokud se to tak dá říci, především svůj zájem. Asi chce udělat něco užitečného, ale vleče s sebou své lidské malosti a chyby. To však neznamená, že se zcela mýlí. Domnívám se, že vše záleží na přístupu k lidem! Jak praví přísloví: Není totéž, když dva dělají totéž. A někdy se ptám, proč je to tak.

Jaký by tedy, podle vás, měl být dnešní kladný hrdina?

Kladný hrdina se pro mě rovná, že ten člověk je někomu příkladem, vzorem, že se lidi na něj koukají s úctou, která nenáleží jeho postavení, ale především jeho práci a činům. A znám takové lidi — jak z literatury, tak i ze života.

A vy sám, jezdíval jste, třeba jako kluk, ven, do přírody?

Já jsem se venku narodil, já jsem »vesnickej«. Ale ano, jezdil jsem spíš »stanovat«, prostě snažil jsem se poznat přírodu jinak, umýt se ráno v potoce, čaj si uvařit z vody ze studánky, dívat se večer na hvězdy a cítit to krásné dobrodružství: být v přírodě zcela obsažen a zároveň s ní být sám. Příroda je nádherná, protože je (a taková by měla zůstati).

Jiří Sovák

Jima Bouchačku, starého pistolníka a obuvníka, jsem si zahrál opravdu strašně rád. Trempink měl kdysi veliké kouzlo kamarádství… možná, že jsme si na to hráli, ale brali jsme to vážně — potřebovali jsme cítit, že jeden druhého potřebujeme. Peníze tenkrát nerozhodovaly.

Proč?

Protože jsme je vesměs neměli. Tenkrát byly jisté společenské rozdíly, které dnes už nejsou tak patrné. Jak bych vám to… No, někdo peníze měl a někdo ne. A my jsme se spolu dělívali o to málo, co jsme neměli.

Takže vy jste taky »trempoval«?

Jezdili jsme na Bejčí oko u Srbska. A jak jsem řekl, když jsme peníze neměli, tak jsme si koupili zpáteční do Chuchle a ono to nějak dopadlo. Někdy jsme holt došli pěšky. A věřte mi, že znám řadu staříků — jako jsem já, kteří stále ještě jezdí a dodržují staré zvyky. Jsou možná ostatním směšní, ale jsou šťastní, protože vědí, co je to parta, co je to, když lidi jsou spolu, nikoliv vedle sebe. A proto si myslím, že postava, kterou jsem hrál v seriálu Pavla Hanuše, je pravdivá. I když trochu legrační.

Jezdíte ještě ven? Máte chatu? Chalupu?

Ano, mám. Stavěl jsem ji jako vlaštovka. Stále jsem něco někam přilepoval, je to takový můj »výběh do penze«. Jistě, mýma mladýma očima je to paďouřlna, ale já ji asi budu potřebovat. Těším se na to, až se tam zavřu, nebudou žádné povinnosti, žádné natáčení, žádné zkoušky a žádní neodbytní rozhlasoví pracovníci, kteří mě honí telefonem …

Takže do přírody jezdíte rád?

Odjakživa jsem k tomu inklinoval. A hlavně rád lezu do vody. Podívejte — člověk je rozpařenej ze sluníčka, třeba i z práce a najednou vleze do vody — organismus dostane šok a myslí si, že je to jeho konec a začne se bránit, no, a tím se udržuje při životě. Ale pochopitelně tohle nikomu nedoporučuji. Je to moje soukromá metoda. Ale všem mohu doporučit les, les, sluníčko, sluníčko a… (vodu, vodu).

A co byste řekl k natáčení seriálu?

Nic. Vlastně ano, že s Jiřím Horčičkou točím strašně rád. A při téhle práci jsem si uvědomil, že má asi stejné zkušeností jako já, a proto věřím, že seriál Osada údolí stonů bude mít velký posluchačský ohlas. A ještě něco. My tenkrát asi neměli tu dnešní ctižádostivost a taky ne tu závist. Já nevím, od kterého roku života se začne měnit v člověku kamarádství na závist. Chtělo by to vědecky zpracovat a pak nějak chirurgicky odstranit. Nebo by proti závisti mělo být nějaké očkování. Povinné.

Jaroslav Moučka

Ze začátku jsem si říkal, jak to vlastně hrát. (Jaroslav Moučka hraje v seriálu postavu starého hostinského Buňky.) Šarži? Až teprve v průběhu natáčení jsem si uvědomil, že jsou to pěkní, košatí lidé. A to je dobře. Podívejte, dva dědci touží po tom, aby byli hrdinové, oni tu touhu po dobrodružství neztrácejí, tak jako vlastně neztrácejí své ztracené mládí. Ty jejich postavy mají všechny dobré rysy české povahy — pracovitost, přímost, touhu po lepším a přitom smysl pro humor. On z těch postav nezmizel lidský vztah k druhým i k přírodě a v tom vidím společenskou závažnost tohoto seriálu. Mně ty postavy připadly jako okysličovadlo zkaženého velkoměstského vzduchu a já se skrze ně zhluboka nadechl.

Máte chalupu, jezdíte ven?

Ano, mám a jezdím, ale o to teď nejde. Víte, já si myslím, že posláním kumštýře je rozněcovat a zažíhat v lidech vztahy k něčemu pozitivnímu. A to seriál Pavla Hanuše dělá. A dělá to formou lehounkou, humornou, protože to vážné si už člověk domyslí, já vždycky říkám, že z malých činů vznikají velké věci i myšlenky. A největší hrdinství je to prosté, každodenní. A vůbec, člověk je jenom jeden a dělení na malé a velké se mi vždycky příčilo.

Mohli bychom se vrátit k seriálu Pavla Hanuše?

Proč vrátit? Vždyť já o něm mluvím. Mně se na něm nejvíc líbí, že každá postava tam má kladné i záporné rysy, nejsou to jednoznačné, papírové postavy, odpovídají své době. Tenhle seriál je pro mne významný tím, že není žánrovým obrázkem o trempech, ale že je to hra o současném člověku s jeho chybami i přednostmi a navíc, každá postava tam usiluje o něco pozitivního, ale cesty k cíli jsou různé. Protože je tenhle seriál zalidněn živými postavami, tak ony nás neagitují k něčemu, ony nás přesvědčují, že je nutné, aby člověk zůstal člověkem a příroda přírodou a abychom neměli k sobě antagonistický vztah, abychom si opět rozuměli. A to je pro mne ta nejhezčí představa dneška a světa v míru.

Jiří Horčička

Hrajeme docela vážně o kamarádství, které dovede přetrvat desítky let, o přátelství, které pomáhá překonávat i složité Životni situace, o českém furlant-ství, Jríeré umí vytočit svou tvrdohlavost do vysokých obrátek, ale přece jen neztrácí zdravý rozum. NeoŽIvujeme bývalou trempskou romantiku, jsme naopak naplno v dnešku, v jeho radostech i problémech, a jestli někdo zavzpomíná, nechť je to vzpomínka vlídná a úsměvná.

Dovolte mi, abych se vás zeptal, jako zkušeného rozhlasového režiséra, jak to vezmou posluchači?

To je vždycky otázka. Věřím, že posluchači prožijí příjemné chvíle s dvěma skalními »trempy«, kteří si zachovali hravost mládí až do úctyhodné sedmdesátky a kteří za tvrdými řečmi ukrývají vřelý cit k lidem a lásku ke kousku země, na které žijeme.