Zdenka Tomešová. Patricia Hearstová aneb dost běžný případ ze Spojených států severoamerických. Hra faktu. Námět Zdena V. Vlašimská. Použité texty Bob Dylan. Hudební a zvuková spolupráce Mojmír David. Dramaturgie Lea Slámová. Režie Eva Svobodová.
Účinkují Ladislav Frej, Jan Faltýnek, Karel Hlušička, Ladislav Potměšil, Jan Teplý I., Vladimír Fišer, Simona Stašová, Hana Frejková, Blanka Zdichyncová, Vladimír Švabík, Jan Pohan, Bohumila Dolejšová, Mojmír David, Jan Kotva a činoherní sbor.
Natočeno 1983. Premiéra 10. 12. 1983 (Vltava, 22:30 – 23:15 h.).
Lit.: sl: Rozhovor soudce a pedagoga o dívce, která se nudí. In Rozhlas 50/1983 (28. 11. 1983), s. 4 (článek). – Cit.: {Hra} pochází z dílny redakce dramatu a literatury faktu a je hrou, která na první pohled působí jako rozšafný rozhovor dvou vzdělaných mužů o dívce, jež byla tak bohatá, až ztratila smysl svého života a z nudy začala provádět hlouposti, jenomže to je opravdu pouhý první dojem. Ve skutečnosti je tato hra sondou do poměrů současné americké společnosti, neobvyklým pohledem na život nejrůznějších sociálních vrstev Spojených států — od té nejbohatší, která ovládá svými penězi obchod, politiku, ale i životy jiných, až po tu nejchudší, zoufale hájící svá základní lidská práva.
Autorka hry Zdenka Tomešová čerpala z námětů Zdenky V. Vlašimské. Příběh Patricie Hearstové je skutečnou událostí, která v polovině sedmdesátých let na čas zaplnila stránky kalifornských novin a časopisů i vysílání televizních společností. Stala se v pravém slova smyslu aférou, pobuřující veřejnost, jejím názorům však nebylo na odpovědných místech dopřáno sluchu. Veřejné mínění státu Kalifornie nemohlo zabránit smrti soudce, ani revizi rozsudku nad Hearstovou, nebral na ně ohled ani tehdejší prezident Spojených států James Carter, který děvče, obžalované a souzené za jedenáct zločinů včetně banditismu a terorismu, nakonec udělil milost. Vždyť Patricie byla přece Hearstová, jediné dítě tiskového magnáta Randolpha Hearsta! Marně bychom asi v tomto případě hledali spravedlnost, marně bychom se ptali po ideálech, po smyslu života, po morálních a etických kodexdch.
»Soudce: Tedy problém dětí z příliš bohatých rodin?
Profesor: Spíš bych řekl: problém nedostatku ideálů. Nebo marnosti mít ideály. Tak nějak. Je to hrozně složité. Když má někdo hlad, touží se najíst. Je to ideál? Není. Toužit po nových botách na zimu, po střeše nad hlavou — to přece nejsou ideály. To jsou práva lidí. Ale když má zas někdo všechno, kdy sl vzpomene, tak mu vlastně berou možnost toužit.
Soudce: Takže podle vás je na tom líp ten chudý, co touží po botách na zimu, než bohatý, který nemá po čem toužit?
Profesor: Tak to si nemyslím. Je to opravdu hrozně složité. Já chci jen říct, že mladý člověk musí mít nějaké ideály, aby mohl vůbec dospět.
Soudce: A Je to bezpodmínečně nutné? I v Americe?
Profesor: Ano, l tady. Nebo především tady, protože u nás ten problém dostává konkrétní podobu. Ideály jsou pro mladého člověka — já nevím, jak bych to řekl… jakousi biologickou potřebou, nutností… aby se mohl vyvíjet.
Soudce: Jakou máte na myslí konkrétní podobu toho problému, pane profesore?
Profesor: To je různé. Vezměte si třeba teroristické bandy. Jsou v nich především mladí lidé. Běloši i černoši. Chudí i bohatí. Je v nich spousta dětí z dobře situovaných středních vrstev. Utíkají od materiálního zajištění, o které jejich rodiče tak usilovali, do bídy, která se jim zdá bohatší na boj. Tak bych to řekl. Utíkají od naplánované existence do života plného zvratů a překvapení.
Soudce: A takhle najdou, podle vás, svůj cíl?
Profesor: Nenajdou, protože ho nemají. Odrazí od břehu, ale nevědí, kde chtějí přistát. Nežene je přesvědčení, ale pud odmítání. A ten je zrovna tak slepý jako bezvýhradná akceptace. Vykročí do jakéhosi antisvěta, ale berou s sebou svou minulost. Vzpoura bez programu končí prohrou. Vždycky.
Soudce: Souvisí to i s Patricií Hearstovou, pane profesore?
Profesor: Nevím, pane soudce. «
Role soudce a pedagoga svěřila režisérka Eva Svobodová hercům Karlu Hlušičkovi a Janu Faltýnkovi. Patricii hraje Jarmila Švehlová. Atmosféra příprav před natáčením byla vzrušená, debatovalo se o obsazení, o výběru hudby, která neměla být pouze »předělová« nebo ilustrační, ale naopak přísně funkční, bylo potřeba, aby byla jakousi »platformou« pro český překlad veršů Bobu Dylana ve skvělé interpretaci Ladislava Freje, které jsou nedílnou součástí hry. Mimochodem — díky jejich zevšeobecňující rovině dostala Patricie Hearstová aneb Dost běžný případ ze Spojenýcli států severoamerických, jak zní podtitul příběhu, burcující a závažný charakter. Burcující a závažný o to víc, oč složitější a závažnější je současná světová politická situace. Realizace hry nebyla lehká — celý tvůrčí kolektiv se chtěl vyhnout laciným efektům, velkým slovům i určité jednoznačnosti, ke které materiály tohoto druhu svádějí. Na kolik se nám tento náš záměr vydařil, posuďte sami. (…)
