Sandro Tbileli. Překlad Vladimír Michna. Dramatizace Zuzana Šmerglová. Hudbu složil a řídí Miloš Štědroň. Dramaturgie Jiří Hubička. Režie Markéta Jahodová.
Osoby a obsazení: Lado Inašvili (Aleš Jarý), Tebrone Inašvili (Vlasta Fialová), Kasjan (Lubor Tokoš), Nuca Nioradze (Zora Kratochvílová), Simon Toradze (Jaroslav Dufek), Besarion Nioradze (Josef Husník), Čiko Nioradze (Erik Pardus), Buchuti Gagnidze (Pavel Kunert), Almara (Zdeněk Junák), Pavlia (Zdeněk Bureš), řidič (Karel Mišurec), vesničané (Otakar Vážanský, Olga Vitoslavská, Helena Trýbová a Renata Šáchová). Zpívá Iva Bittová.
Nastudovalo Brno. Premiéra 31. 8. 1986 (Praha, 19:15-20:35 h.). Repríza 3. 9. 1987 (Vltava, 20:15 h.); 15. 6. 1989 (Vltava, 19:55 h.) v cyklu Hra náročného posluchače.
Lit.: ha: Sandro Tbileli: Sňatek po imeretinsku. In Rozhlas 35/1986 (18. 8. 1986), s. 4 (článek). – Cit.: Když jeden z rozhlasových kritiků prohlásil v jisté souvislosti o dramaturgii rozhlasových her, že jednou z jejích nezaměnitelných a chvályhodných funkcí je soustavná popularizace historicky významných románových děl české i světové literatury, pak měl rozhodně pravdu — tato oblast skutečně náleží mezi stěžejní směry zájmu dramaturgického uvažování. Popularizace »obecně známých — neznámých« literárních děl (abych použil výrazu téhož kritika) však není zdaleka jediným aspektem, jímž se řídí výběr předloh, na jejichž půdorysu vznikají dramatické přepisy.
Premiéra dramatizace románu Sandra Tbileliho Sňatek po Imeretinsku dokazuje, že dramaturgie nejednou využívá díla poměrně málo známá, ta, která si ještě zdaleka nezaslouží přívlastek »klasická«. Gruzínský autor Sandro Tbileli (narozen roku 1939) se poté, co vystudoval Gorkého literární institut v Moskvě, věnoval především překladatelské činnosti. Od poloviny 60. let publikoval převážně drobnější literární útvary; román Dva měsíce na vsi aneb Sňatek po imeretinsku, který vyšel časopisecky v roce 1976, byl jeho první rozsáhlejší prací a ihned znamenal pronikavý úspěch — získal kromě jiného literární cenu roku.
Sňatek po Imeretinsku je úsměvný příběh mladého sochaře, který se po letech studií v Tbilisi vrací do rodné vsi, aby zde v úporném hledání vytvořil sochu, jež se stane symbolem kraje, aby zde však především — v nesčetných půvabných peripetiích — shledával, v čem se během vzájemného odloučení změnil on a v čem doznal proměny jeho rodný kraj. Kde hledat příčinu úspěchu tohoto na první pohled poměrně jednoduchého příběhu?
Bezpochyby v hloubce autorova sžití se s koloritem a tradicemi gruzínské Imeretie, v jeho pronikavé schopnosti konfrontovat (s drobně ironickým, ale především laskavým úsměvem) sílu tradic zakořeněných v rázovitých lidových figurkách s neméně výraznými projevy moderního socialistického života, které tyto tradice proměňují a přetvářejí. V neposlední řadě pak v autorově schopnosti zachytit celistvě a barvitě krásu a malebnost gruzínské přírody.
Autorka dramatizace Zuzana Šmerglová stála před nelehkým úkolem: vybrat a dramatickou formou tlumočit příběh, jehož podstata netkví ve výrazně dramatických situacích, ale naopak v lyrickoepických reflexích hrdiny-vyprávěče příběhu. Podařilo se jí na sevřené ploše úspěšně zachytit maximum příznačných situací, které obsahují — s uchováním humorného nadhledu a lidové moudrosti — podstatu autorova půvabného sdělení. Vytvořila tak scénář, který v brněnském studiu Čs. rozhlasu natočila — s vytříbeným citem pro kolorit a temperament — režisérka Markéta Jahodová.
Lit.: anonym: Četli jsme o rozhlase. In Rozhlas 42/1986 (6. 10. 1986), s. 2 (přetisk recenze). – Cit.: Román Sandro Tbilellho Dva měsíce na vsi aneb Sňatek po Imeretinsku (poprvé vyšel časopisecky před deseti lety) si rázem získal širokou čtenářskou obec… Od románové předlohy (byt sebekvalitnější) je ovšem k účinnému dramatickému tvaru značná vzdálenost. Dramatizátorka Zuzana Šmerglová ji překlenula s jednoznačným úspěchem: brilantně vystavěné dialogy spojila organicky lyricko-epickými pasážemi vyprávěče (hlavního hrdiny), které příběh obohatily o plastické vylíčení přírodního koloritu. Jednotlivé figury přitom vybavila charakteristickými detaily a dodala jim tak potřebné životnosti. Režisérka Markéta Jahodová znovu dokázala, že umí: jednotlivým replikám určila adekvátní tempo vyznačující se často prudkou kadencí. K vystupňování celkového účinku hojně využila zasvěcené (gruzínského folklóru znalé) scénické hudby Miloše Štědroně. V hereckých kreacích dominoval výkon zasloužilé umělkyně Vlasty Fialové — Tebrone Inašvili obdařila imponujícím temperamentem a vitalitou. Aleš Jarý (sochař Lado Inašvili) potvrdil pochopení pro jiskrnou, citově ještě nevyzrálou (ale v jádru dobrou) postavu. K pozitivnímu vyznění Inscenace přispěli i Lubor Tokoš (Kasjan), Zora Kratochvílová (Nuca), Jaroslav Dufek (Simon) a další. Nová rozhlasová hra Sňatek po imeretinsku se stala zářivým a vybroušeným kamínkem v mozaice naší rozhlasové dramatiky. /Maryša Ginterová, Práce 18. září 1988/