Jaromír Ptáček. Původní rozhlasová hra. Hudba Jan Frýda. Technická spolupráce Jitka Borkovcová a Marcela Váňová. Asistentka režie Mirka Hajská. Dramaturg Vladimír Gromov. Režie Josef Červinka.
Osoby a obsazení: Tereza, ošetřovatelka (Růžena Merunková), Dolorida, ošetřovatelka (Drahomíra Fialková), Auijado, vězeň (Jan Bartoš), Feliciano, lékař (Miloš Willig), Alvaro, velitel věznice (Martin Růžek), Yangüez, jeho zástupce (Jiří Klem), Sancho, dozorce (Petr Oliva).
Natočeno 1974. Premiéra 11. 11. 1974 (Vltava, 11:00 – 12:05 h.; 62 min.). Repríza 19. 1. 1975 (Praha, 15:30 h); 21. 9. 1976 (Vltava) v rámci cyklu Měsíc socialistické kultury. Obnovená premiéra 14. 12. 2025 (ČRo 3 Vltava, 15:00 h.) v cyklu Hra pro pamětníky.
Lit.: vg: Pravděpodobná zpráva o konci země. In Rozhlas 46/1974 (4. 11. 1974), s. 4 (článek).
Lit.: Ptáček, Jaromír: Pod širákem rozhlasu III.. In Divadelní noviny 16/2002 (paměti). – Cit.: (…) Práce v dramaturgii je svízelnější, než kdy před tím. Pochopí ale, že je možné využít současného dění ve světě k takovým politickým námětům, které by zrcadlily dění místní. Příležitost poskytnou události v Chile. Nemá nejmenší tušení o tom, co se tam dělo. Nezná programy tamních politických stran ani situaci země. Ví jenom jedno – že právě obrazem střetnutí prezidenta s povstalci může přiblížit situaci v Československu 68. Zpráva o posledním rozhovoru se nakonec dostane do vysílání díky tomu, že vedení převezmou náhradníci. Druhá hra, Zpráva o konci země, situovaná do řeckého koncentračního tábora, se dokonce dobere ocenění. Je vysílaná do chvíle, kdy šéfredaktor položí znova záludnou otázku: když já nevím, jak to vlastně ten autor myslel… (…)
-hj- (= Holý, Josef): Rozhlas. Služebníci konce. In Rudé právo, 24. 9. 1976, s. 5 (recenze).
Lit.: Velíšek, Martin: Jaromír Ptáček: Pravděpodobná zpráva o konci země. Jak dopadne vzpoura ve vězení pro odpůrce režimu? In web ČRo 3 Vltava, 14. 12. 2025 (článek). – Cit.: Na blíže neurčeném ostrově se nachází věznice určená pro odpůrce režimu. Pomocí násilí, strachu, ale i šikovné manipulace ji ovládá její ředitel. Jedna z místních ošetřovatelek se ve jménu primární lidskosti pokusí o nepatrnou vzpouru… Uvedením této inscenace připomínáme sté výročí narození jedné z nejvýznamnějších postav české rozhlasové tvorby – Jaromíra Ptáčka. (…)
V roce 1974 napsal Jaromír Ptáček dvě hry ze současnosti, na jejichž propojení poukazují již jejich názvy – Pravděpodobná zpráva o posledním rozhovoru a Pravděpodobná zpráva o konci země. V čase tvrdě postupující normalizace využil aktuálních zahraničních motivů pro výpověď o soudobém stavu tehdejšího Československa. V prvním případě se mu záminkou staly události v Chile, ve druhém umístil hru do země, která nesla znaky vojenskou diktaturou ovládaného Řecka. Tento jednoduchý trik tvůrcům vyšel – obě hry byly natočeny a odvysílány. Záhy ale byly na dlouho dobu uloženy do archivu.
Jako v mnoha jiných Ptáčkových hrách, i v Pravděpodobné zprávě o konci země řeší postavy především konflikt svědomí a primární snahy přežít. Hra využívá motivů antické Antigony, jména postav připomínají jména hrdinů románu Don Quijote. Lidskost je nemilosrdně potlačována, a to jak přímou brutální silou, tak snad ještě více hrou intrik, která umlčuje veškeré city, ničí důvěru a znevažuje základní hodnoty.
Jaromír Ptáček (17. prosince 1925 – 23. prosince 2003) patřil mezi nejvýraznější osobnosti rozhlasové dramaturgie a dramatiky. Soupis jeho vlastních rozhlasových dramatických děl zahrnuje 77 titulů (49 her, 14 dramatizací literárních látek a 14 úprav divadelních her). Z jeho dramaturgické péče vzešel neméně úctyhodný počet dalších 170 titulů, zejména adaptací divadelních her. Jeho rozhlasové hry měly ohlas i v zahraničí, kde více jak desítka z nich byla přeložena a natočena.