Nikolaj Alexejevič Ostrovskij (román „Jak se kalila ocel“). Překlad Jarmila Wagsteinová. S použitím spisovatelovy korespondence zdramatizoval Zdeněk Pokorný. Hudba Jiří Smutný, řídí Jiří Váchal. Dramaturgie Jaroslava Strejčková. Režie Josef Melč.
Osoby a obsazení: Pavel Korčagin (Bohuslav Čvančara), lékař (Zdeněk Dřevujánek), kuchařka (Ludmila Bednářová), číšník (Miroslav Olejníček), Klimka (Stanislav Šárský), Žuchraj (Přemysl Matoušek), Tokarev (Miloslav Holub), Vasil (Arnošt Borovec), Aljoša (Alexandr Postler), Odarka (Blanka Meierová), dělník (Ivan Misař), cestující (Milan Sova), Toňa (Milena Asmanová), Taja (Eva Jelínková), máma (Anna Kratochvílová) a další.
Nastudovala Ostrava v roce 1972. Premiéra 10. 12. 1972 (Praha, 19:30 – 20:30 h.). Repríza 27. 9. 1984 (Vltava, 11:30 h.).
Lit.: Js: Nikolaj Alexejevič Ostrovskij: Železný kruh. In Rozhlas 50/1972 (27. 11. 1972), s. 15 (článek). – Cit.: Světoznámý román „Jak se kalila ocel“ obráží do značné míry spisovatelův život, ale nepatři k memoárové literatuře. Autor v něm zachycuje a umělecky zobecňuje široký proud revolučních událostí kolem roku 1920. Pravdivý vnitřní patos hlavní postavy románu a vřelý citóvý vztah k zobrazované skutečnosti dává tušit, že Pavel Korčagin má s autorem díla mnoho společného.
N. A. Ostrovskij byl výjimečná osobnost. Uvědomělý revolucionář, komunista, neúnavný politický pracovník, talentovaný spisovatel a publicista, člověk neuvěřitelně silné vůle a čistého charakteru. Jeho život (a osobní hrdinství) byl ve skutečnosti „románovější“ než příběh Pavla Korčagina. Narodil se roku 1904 v dělnické rodině ve Volyňské gubernii. Už jako chlapec vystřídal řadu zaměstnání. Byl pastevcem, pikolíkem v nádražním bufetu, sezónním dělníkem, pomocníkem v elektrárně. Základní školní vzdělání dokončil až po revoluci. V roce 1919 byla mezi prvními přihláškami do Komsomolu i jeho žádost a téhož roku odešel dobrovolně s Rudou armádou na frontu. Byl několikrát těžce raněn a roku 1920 – bylo mu tehdy šestnáct let – byl z armády propuštěn jako úplný invalida. Jakmile se trochu uzdravil, pracoval v železničních dílnách v Kyjevě, studoval na průmyslovce a před svým vstupem do strany (1924) se zasloužil o dobudování komsomolské organizace v Kyjevě. V té době se dovršovala i jeho osobní tragédie – v důsledku válečných zranění ochrnul na dolní polovinu těla a roku 1929 oslepl.
Od svých třiadvaceti let byl upoután na lůžko a odkázán na nemocniční péči. Nepřekročitelný železný kruh nemoci rok od roku více svíral mladý organismus. N. A. Ostrovskij však ani v hrozné fyzické bezmocnosti neztratil chuť žít. Neustále studoval a četl. V literární tvorbě viděl jediný prostředek, jak být společnosti užitečný. Překonal obrovské potíže – a psal. Když oslepl, diktoval matce nebo někomu z blízkých soudruhů celé stránky budoucího románu zpaměti, tak, jak je předtím v duchu zformuloval.
Jeho první literární pokus, vzpomínky na boje v divizi Kotovského, se na poště ztratil. Začal tedy práci na románu „Jak se kalila ocel“. Byl publikován a sovětští čtenáři jej ihned přijali s obrovským zájmem. Spisovatelův osud i dílo vzbudilo pozornost i za hranicemi. Další román „Bouří zrození“ už Ostrovskij nedokončil -zemřel dvaatřicetiletý.
Rozhlasová inscenace románu „Jak se kalila ocel“, kterou zdramatizoval Zdeněk Pokorný a režíroval Josef Melč, koncentruje posluchačovu pozornost především na ty úryvky románu, v nichž jsou autobiografické zážitky spisovatele nesporné. Doplňují je výňatky z Ostrovského korespondence, které podtrhují autentičnost půdorysu dramatických scén. Vznikla tak hra, která znovu připomíná velkou, drsnou a bouřlivou revoluční dobu, v níž zasvítil kratičký, ale neuvěřitelně statečný život jednoho revolucionáře, dělníka, spisovatele.
Hlavní roli vytvořil Bohuslav Čvančara; hra byla natáčena v Ostravě.