Oto Schmidt. Rozhlasová hra. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: on (Josef Chvalina a Jan Hyhlík), ona (Libuše Havelková a Daniela Hlaváčová), muž (Ladislav Potměšil), žena (Jana Březinová), otec (František Hanuš), Tichá (Věra Bublíková), Lefler (Radúz Chmelík), Leonek (Jan Vondráček) a další.
Natočeno 1977. Premiéra 6. 4. 1977 (Praha, 19:30 – 20:15 h.). Repríza 15. 6. 1978 (Vltava, 11:30 h.).
Lit.: ich: Oto Schmidt: Maršál Ney. In Rozhlas 15/1977 (28. 3. 1977), s. 4. (článek). – Cit.: Specifikum rozhlasové hry umožňuje rozhlasovému autorovi jako v žádném jiném žánru vniknout do vnitřního světa hrdinů, vracet se s nimi do minulosti a znovu prožívat ty chvíle vlastního života, které uzpůsobily, modifikovaly jejich další osudy. Dnes, kdy vysoké životní tempo, velké pracovní nároky na každého jednotlivce nás nutí dívat se vpřed a řešit denní starosti, někdy se zapomínáme ohlédnout kolem sebe… A přece v nejbližším okolí žijí lidé, kteří mnohé prožili, a ne všichni a ne vždy z toho vyšli bez šrámů, které je poznamenaly na celý další život.
Na dobu okupace Československa hitlerovským Německem se řada z nás dívá prizmatem historických faktů a zapomínáme, že mnozí z těch, kteří dnes dožívají svůj život, v té době do něj vstupovali. Tuto paralelu dneška s minulostí, spjatou do smutného osudu starých manželů, si vybral pro námět své hry Oto Schmidt, jeho Maršál Ney je původní rozhlasová psychologická hra o vině a svědomí, hra, která krutě analyzuje lidskou zbabělost, která má za následek zmaření mladého života.
Napovrch jako by bylo vše v pořádku, zahrádka, domek, keře růží . . . Autor se vrací do minulosti svých hrdinů, do doby války, do doby, kdy Hitler vítězně kráčel Evropou … a právě v těchto okamžicích vytváří pro své hrdiny mezní situaci: zachránit dítě určené k deportaci do koncentračního tábora — nebo ne; buď klid a vlastní bezpečí, nebo nejistá budoucnost, riziko, věčnou otázku, co by se stalo, kdyby… Vlastní bezpečí je vždy bližší. Za to, co tenkrát udělali, je nesoudí žádný soud a žádný soud by je ani neodsoudil — není precedens, není žalujících. A přece jsou potrestáni; trestá je vlastni minulost, pocit viny, osamělosti mezi lidmi a vzájemného neporozumění. Sami sobě kladou otázku: Kdo je vinen? Tuto otázku pokládá v závěru hry autor i posluchači: Co bych udělal já? Jak bych se zachoval? Co by se stalo, kdyby..? V tom spatřujeme i dnes platné memento hry, které už není jen otázkou po vině a smrti, ale otázkou životní.
Hru v pražském studiu natočit režisér Petr Adler, který k nesnadné látce přistoupil s hlubokým porozuměním pro lidský rozměr hry. I zvolené obsazení ústředního páru starých manželů Libuší Havelkovou a Josefem Chvalinou výrazně obohatilo některá slabší místa testu.
Maršál Ney bude jistě zajímavým, i když netypickým příspěvkem rozhlasové tvorby ke zpracování okupační tématiky, snad i proto, že se snaží neschematizovat, že se ubírá svou vlastní cestou.