Rolf Schneider. Překlad a rozhlasová úprava Valtr Feldstein. Hudba Jiří Berkovec. Technická spolupráce Karel Tiefrunk, Jitka Borkovcová, Věra Blovská a František Kubíček. Střih Míla Jarolímková. Dramaturg Karel Gissübel. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: vyvolavač (Soběslav Sejk), předseda soudu (Miroslav Doležal), žalobce kardinál (Vladimír Šrámek), divadelní autor (Otakar Brousek I.), žena (Viola Zinková), kardinál svědek (Karel Beníško), zástupce průmyslových kruhů (Josef Bláha), páter (Vladimír Ráž), židovská žena (Marie Glázrová), muž (Antonín Zíb). Postavy z Hochhuthovy hry Náměstek: Fritsche (Karel Houska), Müller (Josef Větrovec), Helga (Ludmila Stambolieva), papež (Vladimír Šmeral), Fontana (Ladislav Boháč), Riccardo (Josef Chvalina), písař (Jiří Hurta), úvod (Milan Friedl).
Natočeno 6. 4. 1964. Předpremiéra 12. 4. 1964 (VKV). Premiéra 26. 4. 1964 (Praha – RPD, 19:58 – 21:30 h.; 67 min.) v cyklu Mezinárodní přehlídka rozhlasových her. Repríza 14. 1. 1967 (Praha, 9:30 h.).
Pozn.: Natáčeno ve Vlašském sále (Kutná Hora).
Lit.: anonym: Hochhuth obžalován v „Žalobci“. In Čs. rozhlas a televize 17/1964 (14. 4. 1964), s. 2 – 3 (článek). – Cit.: V neděli večer uslyšíte další premiéru festivalu — hru Roifa Schneidra „Žalobce“. K této hře je třeba říci několik slov úvodem.
V únoru 1962 uvedl v západoberlínském divadle Am Kurfürstendamm režisér Erwin Plscator hru Rolfa Hochhutha „Náměstek“. Stručně řečeno autor v této hře ukazuje, jakou úlohu hrál za války papež, který byl v Berlíně při nástupu Hitlera k moci jako kardinál Pacelli papežským nunciem. Hned tenkrát uzavřel s Hitlerem dohodu, a tím Jej mravně silně podpořil. Podporoval jej i za války, kdy se zdráhal podepsat prohlášení proti vyvražďování židů a zachovával při tom až úzkostlivou zdrženlivost.
Při premiéře Hochhuthovy hry došlo k velkým výtržnostem a k útoku kléru i dalších reakčních kruhů, které se cítily napadeny. Hra byla pak hrána v několika dalších městech Německé spolkové republiky, v Paříži, v Londýně, ve Vídni, v New Yorku, ba i v Římě. Všude byly v divadlech demonstrace, protože „Náměstek“ je hra, která zasáhla do živého.
Jako polemiku s odpůrci Rolfa Hochhutha napsal východoněmecký spisovatel Rolf Schneider rozhlasovou hru „Žalobce“, ve které postavil autora hry „Náměstek“ před imaginární soud dějin, žalobcem je zástupce kurie a před soudem defilují různí svědkové, svědčící pro obžalovaného i proti němu. Soud má rozhodnout, jestli hra je vážným obviněním církve nebo jen pomluvou. Přitom Rolfu Schneidrovi nejde o vnější děj, ale daleko spíš o to, aby i svůj jazykový výraz přiblížil co nejvíce Hochhuthovu způsobu vyjadřování a aby pokud možná sjednotil své dialogy s verši Hochhuthovými. Jeho hra se vyznačuje přísnou formou, jednolitým zpracováním látky i zvláštností jazykového výrazu. Schneidrovi se tu podařilo zpracovat dokumentární materiál tvůrčím způsobem, aniž by —- kromě dvou vsunutých scén — potřeboval doslovné citáty z Hochhutha.
Posluchače bude zajímat, že rozhlasovou hru „Žalobce“ nastudoval zasloužilý umělec Miloslav Jareš s členy pražských divadel v Kutné Hoře. Našel totiž pro ni ve Vlašském dvoře ideální prostředí, atmosféru i akustiku. A tak v pondělí 6. dubna zasedl na historickém místě soudní tribunál za předsednictví Miroslava Doležala, u stolku po jeho levici seděl zavilý Žalobce Vladimíra Šrámka a u mikrofonu před pódiem stál proti soudu obžalovaný autor Otakar Brousek. Svědkové zaujali místa v kožených konšelských křeslech a při příchodu soudu všichni přítomní důstojně povstali a to i s kutnohorskými kluky, kteří ze zvědavosti přišli asistovat na soud dějin.
Věřím, že Schneidrova hra „Žalobce“ zapůsobí na posluchače stejně silným dojmem jako na všechny, kteří se účastnili jejího natáčení, že se stejným vzrušením budou sledovat obžaloby kardinálovy, útoky obžalovaného i jednotlivá svědectví, že i oni zůstanou po hře chvilku němě sedět, jako se to stalo nám, když byl 6. dubna v 10.45 hod. dokončen ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře zvukový záznam „Žalobce“.
Lit.: -fl-: (= Rejnuš, Miloš): Po dalším festivalu. In Host 6/1964, s. 75-76 (recenze). – Cit.: „Schneiderův Žalobce, od něhož se dost čekalo, nepřináší víc než publicistický, lineárně vedený, nijak neprohlubující komentář k proslulé hře Rolfa Hochhutha (Náměstek – pozn. red.), na jejíž popularitě se spíše jen přihřívá.“
Lit.: Nešvera, Karel: Další čtyři festivalové. In Večerní Praha 86 (2779), 11. 4. 1964, s. 5 (anotace).
