Heiner Müller. Překlad Marek Nekula. Hudba Zbyněk Matějů. Stereoscénář Petr Adler a Jiří Suchánek. Dramaturgie Oldřich Knitl. Režie Petr Adler.
Osoby a obsazení: Hlasatel (Jan Novotný), hlasy (Viola Zinková, Jan Přeučil, Miroslav Doležal, Lenka Termerová).
Natočeno 1992.
Pozn.: Hra vyhrála Prix OIRT 1990.
Lit.: Boková, Marie: Mimořádná rozhlasová premiéra na stanici Vltava. „Krajina – něco mezi stepí a savanou – pruská modř“. In Prostor 140/1992, roč. I., s. 10 (15. 9. 1992) (recenze). – Cit.: První slova popisu jakéhosi neznámého obrazu jsou zároveň znepokojivým a uhrančivým refrénem, jedním z mnoha obsedantně se vracejících motivů úchvatné, ojedinělé a šokující rozhlasové kompozice současného německého autora Heinera Müllera Popis obrazu. V české premiéře ji nabídla náročným posluchačům stanice Vltava v podobě neméně úchvatné a šokující – v brilantní režii Petra Adlera.
Psát o Popisu obrazu znamená pokoušet se popsat nepopsatelné… Müller, v Německu známý divadelní autor nezaměnitelného drsného rukopisu, je pro nás zřejmě ještě dost silné sousto, takže se objevuje zcela výjimečně, například česká divadla po něm ještě nesáhla. O to záslužnější je počin rozhlasové dramaturgie (Oldřich Knitl), která uvádí tento vítězný titul mezinárodní soutěže rozhlasových her „Prix OIRT“ (1990) v překlad Marka Nekuly.
Psát o Popisu obrazu znamená pokoušet se popsat nepopsatelné… Tedy alespoň pár slov z úvodu před vlastní hrou: „Krajina.. k tomu strom, dům, muž a žena: obraz má v sobě cosi mírného, všedního… Nebo to, co je vidět, klame? Skrývá se za bezstarostností něco strašlivého? Tato možnost se zkoumá nejprve hravě,… výklady i vývody však vystřídá hrozivá logika a apokalyptická nemilosrdnost. Pro pozorovatele je to důvod, aby se rozešel s vlastní životní zkušeností…“ Tím zprvu hravě zvědavým, postupně pronikajícím pod povrch idyly a vlastní fantazií zděšeným pozorovatelem je muž (autor ho nazývá Hlasatelem), jehož mimořádně těžký a náročný part vytvořil Jan Novotný. Herec zde dosáhl – je zřejmě zákonité, že souběžně se svou tvorbou divadelní (Don Juan, Mein Kampf) – dosavadního vrcholu v tom, co zatím před mikrofonem odvedl. Jeho role je neobvyklá zdánlivě nezúčastněným, objektivizujícím, chladným odstupem popisu, prolamovaného stále strašlivějšími vizemi toho, co se na obrazu – za obrazem – mimo obraz mohlo stát (v rozpětí od sexuálního násilí k vraždě). Zároveň s bravurní demonstrací tohoto odstupu dokázal herec s režisérem téměř neuvěřitelné: vtisknout chladné objektivitě sotva slyšitelný, ale bezpečně rozechvívající emocionální podtext: podprahovou úzkost, živočišný strach, erotické napětí – i hluboký soucit s lidmi, přírodou, celým ohroženým vesmírem.
Do Hlasatelova textu se vřezávají, vlamují a vrývají snové, až metafyzické hlasy – možná hlasy postav obrazu, hlas jakési úzkostné duše příběhu muže, ženy a ptáka na obraze, hlas splývající v zoufalé volání o pomoc jediným opakovaným slůvkem: já já já já já… Tyto „role“ s velkým citem a pochopením ztvárnili Vilola Zinková, Jan Přeučil, Miroslav Doležal a Lenka Termerová.
Obsah a smysl tohoto filozofického díla umocnil režisér nemilosrdnou hudbou Zbyňka Matějů a špičkovou realizací stereofonní scénáře (Petr Adler a Jiří Suchánek). S vědomím toho, že o Popisu obrazu lze napsat jen zlomek toho, co by si tato práce zasloužila, doufám, že rozhlas zopakuje Müllerovu dramatickou kompozici do měsíce, jak je teď dobrým zvykem.