Alexander Fadějev. Rozhlasová dramatizace Jarmila Macháčková. Hudba Oldřich Flosman, řídí Jiří Váchal. Zpívá soubor Cansona. Dramaturg Jaromír Ptáček. Režie Josef Hajdučík.
Osoby a obsazení: Uljana Gromovová (Regina Rázlová), Ljuba Ševcovová (Dana Syslová), Varja Filatovová (Zdena Burdová), milicionář (Vladimír Lebeda), Anatolij Popov (Alfréd Strejček), Ivan Fjodorovič Procenko, pracovník oblastního výboru strany (Vladimír Šmeral), Filip Petrovič Ljutikov (Svatopluk Skládal), Matvej Kostijevič Šulga (Karel Richetr), Oleg Koševoj (Jan Bartoš), Žora Arotunjans (Jiří Saic), Váňa Zemnuchov (Ladislav Županič), Andrej Valko, ředitel šachty (Bohumil Křížek), Jelena Nikolajevna Koševa, Olegova matka (Jarmila Krulišová), Věra, Olegova babička (Světla Amortová), Sergej Tulenin (Jiří Krampol), Varja Borcovová (Jana Hlaváčová), Sergej Levašov (Karel Meister I.), Ivan Turkenič (Milan Klásek), Jevgenij Stachovič (Vlastimil Čaněk). Dále účinkují Vladimír Lebeda, Svatopluk Skládal, Karel Richter, Bohumil Křížek, Jarmila Krulišová, Daniela Hlaváčová, Bohumil Bezouška, Václav Vondráček, Jan Waldman, Zdeněk Dušek a další.
Natočeno 1972. Premiéra 1. dílu 12. 11. 1972 (Praha, 19:25 – 20:25 h.) v cyklu Umění slouží lidu – večery se sovětským uměním k 50. výročí SSSR; 2. dílu 15. 11. 1972 (Praha, 19:15 h.). Repríza 1. dílu 3. 4. 1973 (Vltava, 20:30 h.); 14. 5. 1981 (Vltava, 11:30 h.); 14. 11. 1982 (Praha); 2. dílu 21. 5. 1981 (Vltava, 11:30 h.).
Lit.: fr: V rozhlase. In Tvorba 46/1982 (17. 11. 1982), s. 19 (recenze).
Lit.: red: Žlučovitá „popravčí“ Štěpničkové (†73) Amortová (†74): Co o ní řekli Hanzlík, Vorlíček či Kolářová? In web Blesk, 18. 2. 2020 (článek). – Cit.: (…) O tom, jak Amortová škodila, ví své i Ladislav Županič (76). „Hodně jsem točil v rozhlasu a v jedné inscenaci se mnou účinkovala i herečka Světla Amortová. Přivedla si na natáčení posluchače, které učila rozhlasovému herectví na AMU, a začala tam za něco na ty studenty hrozně řvát. Mě to rozčílilo, tak jsem se ohradil, že to atmosféře neprospěje a ona mi chtěla ostře odpovědět, ale dvakrát jí u toho vypadly zuby. Přišlo mi to směšné, ona za to na mě vrhla velice zlý pohled a tím by to pro mě bylo skončilo, ale… Nějaký čas poté jsem byl v rozhlase podepisovat smlouvu na nějakou další inscenaci, a zjistil jsem, že mě přesunuli ze čtvrté umělecké třídy do nižší – právě podle zařazení do tříd jsme byli placeni. Šel jsem se na to zeptat do kanceláře, kde mi řekli, že to asi bude omyl, že mi dají vědět. A dávají mi vědět až dodneška. Vím stoprocentně, že v rozhlase existovala od paní Amortové černá listina, na které jsem byl,“ popsal v knize 1989 očima 30, která o těžkostech normalizace pojednává. (…)