Branimir Ščepanovič. Drama člověka, který v nejkrajnější situaci hledá a nachází odpověď na základní otázku po smyslu života. Rozhlasová dramatizace Neda Depolo. Překlad Irena Wenigová. Použitá hudba Krzystof Penderecki, Jan Málek. Zvuková koláž z díla Krzystofa Pendereckého a Jana Málka Jiří Váchal. Zvukové efekty Radislav Nikodém. Mistr zvuku Libuše Podlešáková. Záznam a střih Dana Sochorová. Asistentka režie Jana Knapová. Dramaturg Josef Hlavnička. Režie Josef Henke.
Osoby a obsazení: člověk (Eduard Cupák), Jakov (Jan Novotný), horolezec (Jiří Zahajský), pronásledovatelé (Vladimír Krška, Miroslav Donutil, Ladislav Kazda a Jiří Klem), hlas praděda Joksima (Ota Sklenčka).
Natočeno 1991. Premiéra 17. 9. 1991 (Vltava, 20:00 – 21:10 h.) v cyklu Mistrovské prózy v dramatu.
Prémie Českého literárního fondu 1991 – režisér Josef Henke, herec, Eduard Cupák, Libuše Podlešáková, Dana Sochorová (zvuk a střih) za mimořádnou kvalitu realizace Štěpaničovy hry Ústa plné hlíny.
Lit.: Hlavnička, Josef: Ústa plná hlíny. In Rozhlas 38/1991 (16. 9. 1991), s. 4 (článek). – Cit.: Když se v roce, 1982 vrátil jeden z tehdejších šéfů literárně dramatické redakce z festivalu jugoslávských rozhlasových her v Ohridu a předal dramaturgii vítěznou hru s přáním, aby byla přeložena a uvedena, byl jsem jako odpovědný dramaturg absolutně šťastný. Zmíněná hra byla totiž adaptace vynikající a světové proslulé novely Ústa plná hlíny Branimira Ščepanoviče (1937), srbského autora pocházejícího z Černé Hory. (Novela u nás vyšla v r. 1977 ve Světové literatuře v překladu Ireny Wenigo-vé). Dílo jedinečné, projev velkého a původního talentu, poetická próza úžasné psychologické hloubky a vzácné slovesné krásy.
Příběh těžce nemocného člověka, jenž se vrací do rodného kraje s touhou umřít zde a současně s tichoučkou naději, že jedině tady se možná uzdraví. Na svém útěku k smrti — nebo možná k životu, jak v skrytu duše doufá — však paradoxně zaujme pozornost neznámých lidí. Ti ho začnou sledovat, zprvu ze zvědavosti, která se změní v podezření, protože neznámý před nimi utíká. Ze sledování se stane pronásledování a honba je tím posedlejší, čím méně je motivována. Osamocený nemocný člověk prchá z posledních sil a při této nesmyslné štvanici horečně uvažuje o svém životě a smrti, o možnosti uzdravení. A na této křížové cestě dospívá — opět závratným paradoxem — od nenávisti ke svým pronásledovatelům a celému světu k pochopeni smyslu života. Tím se pro něj stává krása a láska. V tu chvíli umírá. A jeho pronásledovatelé, posedlí zběsilostí davové psychózy, v úžasu nepochopení stojí nad mrtvým uštvaným člověkem, který se ve smrti usmívá.
Do pocitu radosti se však od počátku mísily jisté pochybnosti. Díla tak hodnotná, podle normalizačních měřítek vlastně »pesimistická« a ještě ke všemu jugoslávské provenience, neměla u nás v té době lehký osud. Rozhlasové hra téhož autora To byl opravdový chlap byla např. v sedmdesátém roce zakázána. Ústa plná hlíny postihl ještě před realizaci stejný úděl. Avšak zatímco u mnoha jiných her to znamenalo pohromu a ztrátu, v tomto případě (další paradox) to byl vlastně zisk. Po svém návratu do rozhlasu, po dvaceti letech téměř bezprecedentního distancování, se látky ujal režisér, který ji jako jediný mohl vůbec nejlépe realizovat — Josef Henke.
Ščepanovič přitom režisérovi absolutně nic neusnadňuje. Ústa plná hlíny neobsahuji ani jedinou dialogizovanou scénu, nic elementárně dramatického, všechno je tu ztajeno ve vnitřním dramatu lidské duše a myšlenky. Je ovšem třeba to odkrýt a rozhlasovými prostředky vyjádřit, což právě Henke beze zbytku dokázal. Nezapomeňme ovšem zdůraznit, že režisér skvěle využil hudby K. Pendereckého a schopnosti herců, především Eduarda Cupáka, Jiřího Zahajského a Jana Novotného, i profesionality celého technického štábu.
Drama Branimira Ščepanoviče Ústa plná hlíny v překladu Ireny Wenigové uslyšite v cyklu Mistrovské prózy v dramatu.