Dalibor Kvíz. Rozhlasová hra. Dramaturg František Kožík. Režie Miloslav Jareš.
Osoby a obsazení: Vladimír (Karel Pech), Heda (Ludmila Stambolieva), učitel (Ladislav Kulhánek), student (Jaromír Spal), obchodník (Rudolf Böhm-Hrušínský nejstarší), průvodčí (Ludvik Řezníček), vlakvedoucí (Rudolf Široký), strojvůdce (Karel Houska).
Natočeno 1943. Premiéra 4. 5. 1943 (Praha, 20,45 – 21,30 h.). Repríza 19. 9. 1943 (Praha, 16:00 – 16:30 h.).
Lit.: Kožík, František: Rozhlasové vzpomínky. Praha, 1964 (rukopis), s. 89. – Cit.: (….) S vedoucím slovesného oddělení Vladimírem Šimáčkem jsme odhodlaně prosazovali třeba slabší hru, když se pokoušela o nějakou originalitu. A pro květen jsem přichystal řadu tří nejlepších prací, které měly být pobídkou dalším autorům.
Byla to především Tajemná jízda /aneb Zlý sen/ mladého zlínského lékaře Dalibora Kvíze, hodně se blížící dnešním abstraktním hrám. Autor posadil posluchače do vlaku, který má do konečné stanice nejvýš deset minut. Ale uplyne půl hodiny a vlak se stále pachtí záhadnou noční krajinou, koleje nemají konce, cestujících se postupně zmocňuje hrůza. Nakonec už to strojvůdce nemůže snést a zastaví. V té nesmyslné, nevysvětlitelné situaci se vyvalí lavina dohadů. Opatrní radí vyčkat, až se rozední, slabí prosí o návrat, rozhodnější žádají neochvějně pokračovat v jízdě. Vlak se tedy dá do pohybu – a za chvíli šťastně dorazí do cíle. Jen ti, kdo zůstali na trati, nedojeli s ostatními. Autor neřešil, zda to byl přelud či skutečnost či jen vymyšlená zkouška charakterů. Ale tehdy hru spolutvořilo ovzduší, v němž byla poslouchána, její vyústění nabádalo zřetelně: konec noci je nedaleko, nebuďte malověrní, neztrácejte odvahu, nevylučujte se z celku, dorazíme ke konci válečné zkoušky spolu a bude den. (…)