William Shakespeare. Hořká tragédie o zradě a zklamání. Rozhlasová úprava a dramaturgie Tomáš Vondrovic. Překlad Martin Hilský. Hudba Petr Mandel. Režie Hana Kofránková.
Osoby a obsazení: Timon Athénský (Viktor Preiss), Alkibiades (Jiří Langmajer), Apemantus (Jan Vlasák), Flavius, Timonův správce (Jiří Lábus), Lucius (Jiří Štěpnička), Lukulus (Miloš Vávra), Lucilius (Lukáš Hlavica), Básník (Aleš Procházka), Malíř (Miloš Hlavica), Klenotník (Antonín Molčík), Kupec (Jaroslav Kepka), Stařec (Stanislav Zindulka), První senátor (Otakar Brousek), Druhý senátor a Ventidius (Petr Pelzer), Třetí senátor a Sempronius (Alfred Strejček), Zloději (Ivo Theimer, Daniel Šváb, Jiří Laštovka), Dáma (Valérie Zawadská), Timandra (Kristýna Průchová), Frynie (Šárka Opršálová), Flaminius (Lukáš Příkazký), Servilius (Dalimil Klapka), Voják (Zdeněk Hess), Posel (Jiří Suchý), Kafis (Tomáš Klus) a další.
Natočeno 13. 2. 2008. Premiéra 17. 5. 2008 (ČRo 3 Vltava, 14:00 – 15:45 h.; 100 min.). Repríza 13. 4. 2013 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) k 70. narozeninám Martina Hilského; 30. 7. 2016 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h).
Lit.: Kofránková, Hana: William Shakespeare: Timon Athénský. In web ČRo 3 Vltava, duben 2013 (článek). – Cit.: Hra Timon Athénský patří k méně hraným titulům z Shakespearova díla. Svou hořkostí, tvrdostí však znovu a znovu vzrušuje čtenáře i divadelní tvůrce. Tentokrát Timonův příběh ožije na pomyslném rozhlasovém jevišti. Režisérka inscenace Hana Kofránková do hlavní role obsadila Viktora Preisse.
Reprízu rozhlasové inscenace uvádíme při příležitosti životního jubilea překladatele a znalce Shakespearova díla Martina Hilského.
Timon Athénský Williama Shakespeara je velmi tvrdá, hořká tragedie o zklamání lidské duše, o zradě, kterou člověk nepřežije. Přímo před našima očima se mění Timon, ušlechtilý, štědrý – až příliš – a důvěřující – až přespříliš – svému okolí, slavným řeckým Aténám, v člověka plného divoké nenávisti, proklínajícího nevděk a věrolomnost člověka, ba celý lidský rod bez výjimky – i sebe sama. Bez katarze, bez podmínek, bez naděje. Z filantropa se stal misantrop: větší extrémy si sotva lze představit.
Přesně to vyjádřil brilantní překladatel této (a nejen této) Shakespearovy tragédie Martin Hilský: od extrémní a všeobjímající lásky přechází Timon ke stejně extrémní a všeobsáhlé nenávisti ke všemu a ke všem, a nic nemůže zmírnit propastnou, téměř vesmírnou nicotu tohoto smutného hrdiny. Snad, chtěli bychom dodat, ji lze změřit jen hlubinou bolesti a deziluze jeho srdce.
Taková míra negace opravdu nemá obdobu v celém díle Shakespearově díle – krále Leara nevyjímaje. Není tu Kornélie ani Edgar, postavy, které v Learovi zlidšťují krutý a zdivočelý svět. Protějšek k tomuto dílu v tomto smyslu bychom sotva hledali v celé světové literatuře.
Timona Aténského napsal Shakespeare nespíše v roce 1606, v sousedství právě Krále Leara. Předpokládá se, že jej psal společně s Thomasem Middletonem, jemuž jsou připisovány především scény ostré satiry, které tvoří nedílnou součást tragedie. Hlavními prameny byly Lukianovy satirické Dialogy a Plutarchovy Životy slavných Řeků a Římanů. Ale stejně tak, jak upozorňuje Martin Hilský, Shakespeare a Middleton brali v úvahu tradici středověké morality, kterou přepsali jako tragickou frašku, plnou černé ironie: vždyť jejich Timon má rysy světce (řekli bychom naivního světce), obklopeného „pragmaticky uvažujícími pokrytci, lichotníky, lakomci a sobci“, kteří jej doslova „pojídají“, jako jakýsi rub křesťanskému přijímání…
Snad právě proto, že Timon je tak strmá hra, bývá často (zejména na našich jevištích, pokud byl uváděn) jaksi změkčován, čitelná je snaha o obrušování příliš ostrých hran, hledání „ruky, podané k smíru“ například v osobě Alkibiada (svědčí o tom například dobové referáty Vodákovy).
V naší úpravě se o nic takového nepokoušíme. Ve zkratce a zhuštění textu a především v pojetí režisérky Hany Kofránkové hra naopak počítá s prudkým rytmem a zlomem, nesmiřitelným pádem Timonova světa. Na otázku „kdo vlastně je Timon?“ tak odpovídáme: ani člověk, který pouze neznal míru, ani velkorysý marnotratník, bezhlavě rozhazující a příliš naivní – nýbrž zrazená, prokletým zlatem a především lidskou falešností ukřižovaná veliká duše.
Hlavní roli ztvárnil Viktor Preiss, z jeho partnerů pak Alkibiada vytvořil Jiří Langmajer a kynického filosofa Apemanta Jan Vlasák. (…)
Setkání s titulním hrdinou vyprovokovalo režisérku inscenace Hanu Kofránkovou k napsání následujícího dopisu:
Pane vážený a ušlechtilý, nešťastný pane Timone!
Nebývá tak úplně zvykem, aby režisér psal hrdinovi své inscenace, ale prožili jsme spolu již několik měsíců ve velké důvěrnosti a stal jste se mi velmi blízký. Já vím, že ty, kdo se k Vám chtějí přiblížit, zaháníte a kamenujete. Ale já to risknu a zkusím to.
Jste snad z nejtajemnějších postav Mistra Shakespeara – málokdo zná Vaše jméno a jen několik smrtelníků umí vyprávět Váš temný a strmý příběh. A přitom je nám tak blízký. To vše se mohlo stát včera a stane se to nepochybně někomu i zítra. A zároveň je to fabule chudá a nekošatá: Prostě jednoho nezodpovědného bláznivého rozhazu pán bůh nebo snad neviditelná pracka trhu po právu klepla přes prsty. Všichni to čekali. Koledoval si. A ty krádeže, korupce, zrady, gauneři – vymahači dluhů a lotři v senátorských křeslech? To už patří k fungující společnosti, tak to „prostě“ chodí. Každý, kdo chce přežít, se s tím musí smířit.
Je ten Váš příběh jak sekerou rozetnut na dvě poloviny: Na pohádku o šťastném člověku, nejbohatším mezi bohatci svým přesvědčením o výsostnosti citu přátelského – a na absurdní drama člověka, který prohlédl až na dno nicotu a kal světa.
Co jste to proboha hlásal na hostině uprostřed těch mlaskajících tlam? Komunismus? Společné vlastnictví? (Však si Vás za pár století s gustem vezme do pera jistý Karel Marx!) Dojat k slzám opěvujete přátelství a nevšimnete si, že Vaše dokořán otevřené srdce „chodí po žebrotě“?
Chápete, že tenhle příběh bude jen těžko plnit divadelní domy? Žádné ženy, žádný sex! Jednoduchá parabola o potrestaném marnotratníkovi není ani příjemná, ani nepobaví; navíc citlivější duše může zranit a znejistit v pragmatickém a ekonomicky poučeném vegetování.
A co s Vámi v rozhlase? Hry Mistra Shakespeara se přenášejí do tohoto podivného prostoru jen těžko: vzpírají se, zamotávají, znepřehledněný děj volá po jevišti. I Váš příběh se vzpírá: Kde jsou ty hradby athénské? Kde tábor Alkibiadův? Co ty akce Vašich sluhů – „beze slov se obejmou a rozejdou se“? Ale je tu jedna velká šance. Ta lupa, které se říká mikrofon, se může podívat až do Vašeho ledví, uslyšíme Vás dýchat a trpět, plakat i přemáhat pláč, proklínáním zraňovat jiné a zejména sebe sama, jsme s Vámi na Vaší pouti k tomu vyprázdněnému, holému, absolutnímu: „Timon už končí“.
Mám pro Vás jednu dobrou zprávu. Našlo se pár takových, co se jich Váš příběh hluboce dotkl. Za všechny zúčastněné na jeho inscenaci (a nekamenujte nás!) pojmenuju Viktora Preisse, herce, který Vám daroval hlas, dech a srdce, celou duší pochopil Váš hněv i bolest. Šlo mu to i proto, že od Vás nespěchal do žádného TV seriálu, ani na jarmarky placených celebrit. V poslední době se věnoval hodně svým přátelům – hercům, vedl s nimi nekonečnou řadu citlivých, krásných rozhovorů, přátelství je pro něho hodnota nezpochybnitelná. Něco Vám to připomíná, pane Timone? (A položte ten kámen, pane!)
Zůstal jste nesmířený. My dnes říkáme – „hrábl si až na dno“. Když jste zbombardoval nenáviděné Athény nalezeným zlatem a zároveň jím vyzbrojil toho nafrněného Alkibiada, myslel jste, že v tom konfliktu zahynou obě zkorumpované strany. A odešel jste. Kdo ví kdy a kdo ví kam. Ta smrt ve Vašem příběhu chybí. Mám pro Vás ještě jednu zprávu: Oni se dohodli. Zkorumpovaní senátoři poslali vítěznému vojevůdci „hojivý balzám“ (kolik to asi bylo miliónů talentů?) a on za to pověřil ty největší gaunery, aby oni sami označili a předali k potrestání viníky. Svět nezanikl. Je to špatná zpráva? Nevím.
Nešťastný, rozhněvaný pane, nějak se poslední dobou cítíme ve Vaší kůži. Proč? … Co bych se s tím vypisovala, podívejte se do svých monologů. Je tam všechno. Pro mne bylo ale setkání s Vámi zážitkem drtivým i obrodivým. (A nechte ten šutr ležet, sakra!)
Za všechny uražené a hněvající se nad zbahnělostí světa,
za všechny udivené z proměny přátel, jichž se jen dotkly moc a zlato,
za všechny naivní, co chtějí přesto všechno uvěřit v přátelství a nesobecká srdce
Lit.: Kofránková, Hana: Hana Kofránková Timonu Athénskému. In Týdeník Rozhlas, květen 2008. – Cit.: Timon Athénský patří k méně hraným titulům ze Shakespearova díla. Sedmnáctého května se objeví na pomyslném rozhlasovém jevišti. Režisérku inscenace Hanu Kofránkovou vyprovokovalo toto setkání k následujícímu dopisu.
Pane vážený a ušlechtilý, nešťastný pane Timone!!
Nebývá zvykem, aby režisér psal hrdinovi své inscenace, ale prožili jsme spolu několik měsíců ve velké důvěrnosti a stal jste se mi velmi blízký. Já vím,že ty, kdo se k Vám chtějí přiblížit, zaháníte, kamenujete. Ale já to risknu a zkusím to.
Jste z nejtajemnějších postav Mistra Shakespeara – málokdo zná Vaše jméno a jen několik smrtelníků umí vyprávět Váš temný a strmý příběh. A přitom je nám tak blízký. To vše se mohlo stát včera a stane se to nepochybně i zítra. Zároveň je to fabule chudá a nekošatá: Jednoho nezodpovědného bláznivého rozhazu pán bůh nebo neviditelná pracka trhu po právu klepla přes prsty. Všichni to čekali. Koledoval si. A ty krádeže, korupce, zrady, gauneři, vymahači dluhů a lotři v senátorských křeslech? Tak to „prostě“ chodí. Každý, kdo chce přežít, se s tím musí smířit. Je ten Váš příběh jak sekerou rozetnut na dvě poloviny: na pohádku o šťastném člověku, nejbohatším mezi bohatci svým přesvědčením o výsostnosti citu přátelského – a na absurdní drama člověka, který prohlédl až na dno nicotu a kal světa.
Co jste to proboha hlásal na hostině uprostřed těch mlaskajících tlam? Komunismus? Společné vlastnictví? (Však si Vás za pár století s gustem vezme do pera jistý Karel Marx!!) Dojat k slzám opěvujete přátelství a nevšimnete si, že Vaše dokořán otevřené srdce „chodí po žebrotě“?
Chápete,že tenhle příběh bude jen těžko plnit divadelní domy? Žádné ženy, žádný sex!! Jednoduchá parabola o potrestaném marnotratníkovi není ani příjemná, ani nepobaví; navíc citlivější duše může zranit a znejistit v pragmatickém a ekonomicky poučeném vegetování.
A co s Vámi v rozhlase? Hry Mistra Shakespeara se přenášejí do tohoto podivného prostoru těžko: vzpírají se, znepřehledněný děj vo-lá po jevišti. I Váš příběh se vzpírá. Ale je tu jedna velká šance. Ta lupa, které se říká mikrofon, se může podívat až do Vašeho ledví, uslyšíme Vás dýchat a trpět, plakat i přemáhat pláč, proklínáním zraňovat jiné a zejména sebe sama, jsme s Vámi na Vaší pouti k tomu vyprázdněnému, holému, absolutnímu:„Timon už končí.“ Mám pro Vás jednu dobrou zprávu. Našlo se pár takových, co se jich Váš příběh hluboce dotkl. Za všechny zúčastněné na jeho inscenaci (a nekamenujte nás!) pojmenuju Viktora Preisse, herce, který Vám daroval hlas, dech a srdce, celou duší pochopil Váš hněv i bolest. Šlo mu to i proto,že od Vás nespěchal do žádného TV seriálu ani na jarmarky placených celebrit. V poslední době se věnoval hodně svým přátelům – hercům, vedl s nimi nekonečnou řadu citlivých, krásných rozhovorů, přátelství je pro něho hodnota nezpochybnitelná. Něco Vám to připomíná, pane Timone? (A položte ten kámen, pane!)
Zůstal jste nesmířený. My dnes říkáme -„hrábl si až na dno“. Když jste zbombardoval nenáviděné Athény nalezeným zlatem a zároveň jím vyzbrojil toho nafrněného Alkibiada, myslel jste, že v tom konfliktu zahynou obě zkorumpované strany. A odešel jste. Kdo ví kdy a kdo ví kam. Ta smrt ve Vašem příběhu chybí. Mám pro Vás ještě jednu zprávu: Oni se dohodli. Zkorumpovaní senátoři poslali vítěznému vojevůdci „hojivý balzám“ (kolik to asi bylo milionů talentů?) a on za to pověřil ty největší gaunery, aby oni sami označili a předali k potrestání viníky. Svět nezanikl. Je to špatná zpráva? Nevím.
Nešťastný, rozhněvaný pane, nějak se poslední dobou cítíme ve Vaší kůži. Proč? Co bych se s tím vypisovala, podívejte se do svých monologů. Je tam všechno. Pro mne bylo ale setkání s Vámi zážitkem drtivým i obrodivým. (A nechte ten šutr ležet, sakra!)
Za všechny uražené a hněvající se nad zbahnělostí světa, za všechny udivené z proměny přátel,jichž se jen dotkly moc a zlato, za všechny naivní, co chtějí přesto všechno uvěřit v přátelství a nesobecká srdce Hana Kofránková, Vaše režisérka
Lit.: Vondrovic, Tomáš: Timon Athénský. In Týdeník Rozhlas, květen 2008 (článek). – Cit.: Timon Athénský Williama Shakespearaje velmi hořká tragédie o zklamání lidské duše. Přímo před našima očima se mění Timon ušlechtilý, štědrý a důvěřující v člověka plného divoké nenávisti. Bez katarze, bez podmínek, bez naděje. Timona Aténského napsal Shakespeare nejspíše v roce 1606. Předpokládá se, že jej psal společně s Thomasem Middletonem, jemuž jsou připisovány satirické scény. Hlavními prameny byla díla Lukianova a Plutarchova.
Martin Hilský upozorňuje, že autoři brali též v úvahu tradici středověké morality. Přepsali ji jako tragickou frašku plnou ironie: jejich Timon má rysy světce, obklopeného „pragmaticky uvažujícími pokrytci“, kteří jej doslova „pojídají“, jako jakýsi rub křesťanskému přijímání.
Lit.: Němec, Ivan: Rozdával světlo až do svého setmění. In Týdeník Rozhlas 27/2010 (29. 6. 2010), s. 18 (recenze). – Cit.: Bůhví, proč se Shakespearova nekrvavá tragédie Timon Athénský objevuje na divadelních jevištích jen zcela výjimečně. Nabízí velké, stále živé téma, jímž je lidský nevděk, a zároveň je i hořkou výpovědí o zvrácenosti doby. Jak nesmírně aktuální toto drama vlastně je, jsem si uvědomil při poslechu jeho pozoruhodného rozhlasového zpracování, které zaznělo v repríze na stanici Vltava (12. 6. 2010).
Rozhlasová inscenace Timona Athénského, především pak sama titulní postava, je ve shodě s dramatickou předlohou plna kontrastů. Dobrosrdečný Timon rozdává kolem sebe, co hrdlo ráčí. Jeho radost z toho, že může všechny sytit do přecpanosti, se začne proměňovat ve chvíli, kdy přestane mít prostředky a věřitelé žádají zpět své peníze. A tu se vznešený Athéňan, který pro svůj stát již mnohé vykonal, obrátí s naivní důvěrou na své přátele s prosbou o pomoc. A hle, z hejna jeho věčně se lísajících a pochlebujících rektoskopů, kteří ještě nestrávili včerejší večeři na jeho účet, se vyklube smečka padouchů s hubami plnými zákonů, jimiž ho odsoudí. Timonovo trpké zklamání vyústí v zuřivou nenávist k lidem, jež vzroste až k obecnému odsouzení odlidštěné společnosti, zbožně vzývající jen bohatství a úlisné vyžírající člověka, kterého pak odkopne.
Dobře proškrtaný a zhuštěný text (úprava a dramaturgie Tomáš Vondrovic) ve výborném překladu Martina Hilského ubíhá v živém tempu celých sto minut, aniž by člověk mezi množstvím postav ztratil orientaci. Vzhledem ke zkušenosti a mnohokrát osvědčenému umu režisérky Hany Kofránkové se zdá až nadbytečné obdivovat, jak dokáže pomocí hudby (Petr Mandel) a zvuků navodit nejen odpovídající atmosféru, ale i barevně „vykreslit dekoraci“ jednotlivých obrazů. Přesto mě vždy znovu fascinuje, jak dokonalý a do detailu překreslený herecký projev vypracuje u každé postavy. Vynikající titulní roli vytvořil s hlubokým vnitřním zaujetím Viktor Preiss. S jeho Timonem prožíváme chvíle štěstí, cítíme jeho utrpení a rozumíme jeho zběsilému vzteku.
Škoda, že Timona Athénského nelze některým politikům předepsat jako povinnou četbu. Ale kdoví, jestli by to k něčemu bylo.