Panáček v říši mluveného slova stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Josef Jonáš. Románová kronika o počátcích dělnického hnutí na Humpolecku. Dramatizace  Jaroslav Janovský. Režie Vladimír Vozák.

Osoby a obsazení: vypravěčka (Helena Trýbová), Pánek, čeledín (Miloš Chmelař), Pepík (Míťa Tomek, člen PIRKO), Standa (Jaroslav Svozil, člen PIRKO), Tomeš, dělník (Karel Kabíček), starosta (Karel Adam), Tomšová (Olga Hauková), Kolčava, zedník (Josef Štefl), Kordovský, zedník (Josef Karlík), Baruška (Eva Jelínková), Kameš, dělník (Bohuš Smutný), Fiala, dělník (Miloš Hájek), Maršálek, úředník (Ladislav Lakomý), Šmídek, úředník (Milan Moravec), Klabout, dělník (Oldřich Celerýn), Krčilová, dělnice (Pavla Severýnová), Ježdík, mistr v továrně (Rudolf Chromek), Oliva, továrník a purkmistr (Arnošt Navrátil), Kylián, policejní inspektor (Václav Kyzlink), vrátný (Bohuš Ševčík), mužský hlas (František Kuranda).

Nastudovalo Brno 7. 11. 1961 (studio VII, 9:00 – 13:00 h.). Premiéra 18. 2. 1962 (Praha + RPD, 20:00 h.).

Lit.: Janovský, Jaroslav: Na okraj rozhlasového Hřmění před bouří. In Čs. rozhlas a televize 7/1962 (6. 2. 1962), s. 1 (článek + foto). – Cit.: S Jonášovou stejnojmennou románovou kronikou počátků našeho dělnického hnutí na přelomu tohoto století jsem se seznámil loňského roku u příležitosti oslav pětistého výročí českého soukenictví, pořádaných národním podnikem Sukno v Humpolci. Obojí mne zaujalo. Představil jsem si že humpolecké soukenictví by se bylo dožilo tohoto svého výročí o několik desítek let dříve. Představil jsem si dále průběh oslav, které by při této příležitosti byly určitě rovněž uspořádány — kdo by je pořádal, pro koho — a jakou roli by při nich byli tenkrát hráli ti, z jejichž potu, mozelů, utrpení a bídy vyrostla staletá světová tradice českého sukna. Nevylučuji, že by i pro ně byly při této příležitosti spadly nějaké drobty z bohatého fabrikantského stolu — možná, že by jim na dobu oslav byla nepatrně zvýšena i podpora v nezaměstnanosti — možná, že by…

Domyšlení těchto představ ponechávám starším současníkům. Ale to, co nám v této souvislosti říká Josef Jonáš o době, která i pro nejstarší současníky znamená už jen matnou vzpomínku — to jsem se rozhodl v podobě rozhlasové hry říci mnohem většímu počtu současníků, než může učinit celkem nepatrný počet výtisků Jonášovy knihy. Říci, kolik vytrvalé, obětavé, soustavné a hlavně přesvědčené politické práce bylo zapotřebí, aby — jak řekl tenkrát básník — „čas oponou trhnul a změněn svět“. Ale co čas — lidé, městští i vesničtí proletáři trhali onou oponou, nedbajíce, že si přitom ruce, hlavy i srdce drásají do krvava, neboť věděli, že za ní je nový, lepší svět. Patřil k nim nejen deputátník Tomeš a všichni ostatní, které nám Josef Jonáš zachytil živými barvami na širokém plátně románového obrazu života svého kraje před sedmdesáti lety. Patřil k nim i on sám. A i část jeho vlastního života je obsažena v tomto jeho prostém, nepatetickém vyprávění o životě chudých a ponižovaných, plném útrap a bídy, ale o životě velkém a krásném, protože byl zasvěcen práci, víře v lepší budoucnost a boji o ni. Pokusil jsem se toto vyprávění přenést aspoň zčásti do rozhlasově dramatické podoby a tento život i boj připomenout. Jejich podoba se změnila, ale podstata ještě zůstává.