Vlastimil Brtěk. Rozhlasová moralita. Technická spolupráce Libuše Strnadová a Anna Halbichová. Dramaturg Dalibor Chalupa. Režie Ludvík Pompe.
Osoby a obsazení: František Nekvasil (František Hanus), Milada, sekretářka (Marta Kučírková), Knotek (Jiří Němeček), Melichar (Ivo Gübel), ing. Blecha (František Holar), Hrůza (Bedřich Prokoš).
Natočeno 1966. Premiéra 25. 5. 1966 (Československo I, 19:00 – 19:45 h.).
Lit.: anonym: Vlastimil Brtěk – Pište na nový list. In Československý rozhlas, roč. 33, č. 22 (23. – 29. 5. 1966), s. 16 (článek). – Cit.: Autor se svěřuje: Dlouho jsme se s Daliborem Chalupou rozhodovali, zda máme tu moralitu nazvat komedií anebo zda je to spíš komedie, které dáme podtitul moralita. Nakonec jsme se rozhodli pro to druhé. Už proto, že se nám to zdá vůči posluchačům upřímnější. Ať vědí, na čem jsou. Nechceme slibovat žádné šampaňské tam, kde budeme nabízet zcela obyčejné domácí rybízové. Tím chceme zároveň prozradit, že náměty k této moralitě byly sesbírány výhradně v našem domácím prostředí. Ne sice na naších českých zahrádkách, ale v našich českých kancelářích. Jde tedy nejen o moralitu, ale o moralitu z pracovního prostředí. Dovedu si představit, jak teď nejeden z naších posluchačů bude pádit ke svému přijímači, aby si právě něco takového poslechl.
Byla mi dána příležitost napsat o své hře několik řádek a tím vlastně své dílo nepřímo doporučit, čtu-li po sobě, co jsem zatím napsal, mám obavu, že to nedělám zrovna nejlíp. A těžko se asi zachráním tvrzením, že mé dílo důsledně zachovává aristotelovské principy jednoty místa a času. To už dnes nezní taky nijak propagačně. Kvůli tomu se totiž nemusí psát hry, to se dnes často stává i v životě. Zachovávajíce jednotu času v průběhu jednoho jediného pracovního dne i jednotu místa, kdy se za celý den skoro nehneme ze své dílny či kanceláře, jsme svědky nebo dokonce hrdiny různých dramat a komedií a frašek a někdy dokonce i operet. Někdy za rok víckrát než se vůbec za stejnou dobu dostaneme do divadla.
A kolik dramatických postav denně potkáváme! Často — a možná častěji než si myslíme — postav vskutku zajímavých až hrdinských, často však i postav jakoby vystřižených z těch nejzdařilejších komedií. Z komedií tak zdařilých, že člověk neví, zda se má popadat za břicho nebo si odplivnout. Jsou takové komedie. Člověk se směje, ale hrozně nerad.
Oživit takovými postavami rozhlasové jeviště, na to vlastně nejsou nutná žádná zvláštní kvanta fantazie. Stačí vypustit některé dramaticky „ztrátové časy“, kdy jdou lidé na oběd a tak dále, někde trochu zrychlit tempo či zvýšit hlas a drama se rozvíjí. Ne, tak jednoduché to přece jen není, to jistě každý chápe. Zvlášť ne pro rozhlasové drama ani pro rozhlasovou komedii. Nanejvýš tak pro nějakou tu rozhlasovou moralitu. Hra „Pište na nový list“ chce být takovou moralitou, nic víc. Jen pevně doufám, že mezi moralitou v našem smyslu slova a pustým moralizováním je přece jen nějaký rozdíl. Ale to už musí posoudit sami posluchači, nikoliv autor.