V květnu 1946 končil v Praze proces s Karlem Hermannem Frankem, jedním z hlavních představitelů nacistické moci v Protektorátu Čechy a Morava. Mimořádný lidový soud tehdy řešil zločiny, které otřásly celým českým národem. Unikátní archivní nahrávky Československého rozhlasu dnes znovu oživují atmosféru soudní síně i dobové emoce – v nové dokumentárně publicistické sérii Kat K. H. Frank. Připravili Lucie Korcová, Vojtěch Koval a Vojtěch Kyncl.
Natočeno 2026. Premiéra 1. dílu 18. 5. 2026 (ČRo Plus, 14:34 h.; 25 min.), 5. dílu 22. 5. 2026 (ČRo Plus, 14:34 h.). Repríza všech dílů 3. 11. 2026 (ČRo Plus, 13:05 – 15:00 h.) v rámci celodenní stávky veřejnoprávních médií.
Obsah: 1. Proces s K. H. Frankem. Největší poválečný soud očima rozhlasového archivu – 2. Svědci proti „katovi od psacího stolu“. Proces s K. H. Frankem odhaloval zločiny okupace – 3. Lidice jako důkaz nacistické brutality. Výpovědi žen zazněly i u procesu s K. H. Frankem – 4. Terezín, Frank a hádka o „Sonderbehandlung“. U soudu padaly masky nacistických velitelů – 5. Kat českého národa před soudem. Kdo byl jeho obhájce Kamill Resler?
Pozn.: Kompletní dochovaný záznam procesu s K. H. Frankem je k dispozici na stránce Politické procesy (spravuje Marek Janáč).
Lit.: Korcová, Lucie – Koval, Vojtěch: „Vrahu bídnej!“ Český rozhlas Plus uvádí sérii o procesu s K. H. Frankem. In web ČRo Plus, 14. 5. 2026 (článek). – Cit.: Vyhlazení Lidic, poprava studentů 17. listopadu 1939, tisíce obětí stanného práva po atentátu na Heydricha. To vše spojuje jediné jméno: Karl Hermann Frank.
„Já jsem ztratila muže, otce a čtyři bratry. Vrahu bídnej!“ Dne 22. března 1946 začal v Praze soud s K. H. Frankem. Člověkem, který stál za největšími zločiny proti českému národu.
Český rozhlas Plus uvádí dokumentárně publicistickou sérii Kat K. H. Frank o procesu s vrahem od psacího stolu. Od 18. května na Plusu, v aplikaci Můj rozhlas a v dalších podcastových aplikacích.
Lit.: Korcová, Lucie – Koval, Vojtěch – Kyncl, Vojtěch: Kat K. H. Frank. Proces s vrahem od psacího stolu. In web ČRo Plus, 18. 5. 2026 (článek). – Cit.: Proces s vrahem od psacího stolu. Před 80 lety začal proces s K. H. Frankem. Někdejší státní tajemník v Protektorátu Čechy a Morava se měl před soudem zodpovídat ze všech zločinů spáchaným na českém národě. Lucie Korcová a Vojtěch Koval spolu s historikem Vojtěchem Kynclem zmapovali nejen klíčové okamžiky největšího poválečného procesu na našem území, ale vydali se i na místa, která jsou přímo spojená s Frankovým terorem, jako jsou Lidice nebo Terezín.
V pětidílné dokumentárně-publicistické sérii dokreslují celý proces unikátní nahrávky, které se dochovaly v Českém rozhlase. Díky práci rozhlasových archivářů se tak posluchači mohou přenést přímo do soudní síně.
Lit.: Korcová, Lucie – Koval, Vojtěch – Kyncl, Vojtěch: 1. Proces s K. H. Frankem. Největší poválečný soud očima rozhlasového archivu. In web ČRo Plus, 18. 5. 2026 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Dne 22. března 1946 začal v Praze proces s Karlem Hermannem Frankem, jedním z hlavních představitelů nacistické moci v Protektorátu Čechy a Morava. Mimořádný lidový soud tehdy řešil zločiny, které otřásly celým českým národem. Unikátní archivní nahrávky Československého rozhlasu dnes znovu oživují atmosféru soudní síně i dobové emoce.
Karl Hermann Frank nesl odpovědnost za některé z nejbrutálnějších nacistických represí v českých zemích – vyhlazení Lidic, popravy studentů po 17. listopadu 1939 nebo tisíce obětí stanného práva po atentátu na Reinharda Heydricha. Po konci války se pokusil uprchnout z Prahy směrem k Plzni, nedaleko Rokycan ho ale zadržela americká armáda. Ještě tehdy údajně věřil, že se soudu vyhne.
V březnu 1946 už však stanul před tribunálem mimořádného lidového soudu na Pankráci. Proces sledovala veřejnost, novináři, oběti nacistického režimu i pozůstalí. Pro tehdejší Československo měl soud mimořádný význam – nejen jako symbol spravedlnosti, ale také jako důležitý moment vyrovnání se s okupací a nacistickými zločiny.
Přímo v soudní síni byl i reportér Československého rozhlasu Josef Cincibus, který proces živě komentoval do vysílání. V archivu Českého rozhlasu se dochovalo 82 hodin unikátních nahrávek, které byly nově restaurovány a přepsány.
Díky nim se mohou posluchači vrátit do atmosféry jednoho z nejzásadnějších poválečných procesů a sledovat jeho průběh téměř v přímém přenosu – společně novináři Lucií Korcovou a Vojtěchem Kovalem a s historikem Vojtěchem Kynclem z Akademie věd. (…)
Janáč, Marek: Dnes je to 80 let, kdy byl popraven Karl Hermann Frank. In Facebook, 22. 5. 2026 (status). – Cit.: Na stránkách www.politickeprocesy.cz jsme ho zveřejnili celý a mohli bychom si to idškrtnout. Mě to ale vede k zamyšlení nás souvislostmi toho materiálu s dneškem.
****
Frankův proces zapadá do kategirie tzv. retribučních procesů. Československo se v nich mezi lety 1945 a 1947 a na kratko roku 1848 snažilo potrestáním válečných zločinců, kolaborantů a zrádců vyrovnat s hrůzami právě prožité války. A nejen Československo, celá Evropa.
Jen pár dnů po Frankově popravě vyhrají komunisté první poválečné parlamentní volby, zintenzivní tichou infiltraci svých lidí do silových složek státu, a takto jištěni o dva roky později využijí politické krize a chatrného zdraví charakterově nepevného prezidenta k převzetí moci.
Zahy začne zatýkání nepohodlných a jejich souzení, změna trestního zákoníku, a justiční divadelní představení, ve kterých to na první pohled vypadá jako spravedlivý soudní proces, přitom se jede podle scénáře, který má už předem jasno, kdo je vinen a kdo za to bude jak potrestán. Ano, kdo bude popraven se vědělo předem.
Web www.politickeprocesy.cz jsem zakládal s tím, že zviditelníme manipulace v procesech 50. let s pomocí unikátní metody srovnávání jednotlivých zdrojů. To funguje. Teď ale, když jsme přidali proces s Frankem, na mne ještě mnohem silněji než dřív dýchlo, jak rychle se Československo koncem 40. let změnilo.
Frankův proces jel podle rakousko-uherskeho trestního zákoníku z roku 1873. Přísahá se tak Bohu vševidoucímu, svědkové svědčí co vnímali svými smysly, obhájce navrhuje vše, co jeho klientovi může pomoci.
Jen o čtyři roky později komunistický režim přijme nový trestní zákoník a proces s Miladou Horákovou už jede podle něj. Svědkové svědčí ve prospěch obžaloby, obhájci se ptají málo nebo tak, že to pomáhá obžalobě, o vině a trestu je rozhodnuto na tajných schůzkách před začátkem procesu.
Rozhlas v obou případech hraje roli nejsilnějšího masového sdělovacích prostředku, jehož prostřednictvím sleduje obsah procesu většina obyvatel země. A zatímco v roce 1946 je celý řetězec předávání informací svobodný (vysílá se přímým přenosem a nic nejde zmanipulovat), v roce 1950 jsou už dávno svobodomyslní reportéři vyházeni nebo převedeni na práci, kde nemohou vysílání tolik ovlivnit. Vysílá se ze záznamu, nepohodlné pasáže ze záznamu procesu se vystřihávají. Rozhlas roku 1950 je plně podřízen státu, resp. jeho komunistické exekutivě. V tom okamžiku už je to nevratné, procitnutí nastane až o 18 let později se zrušením cenzury na jaře 1968. To je ale krátká epizoda.
Mezi lety 1946 a 1950 se ale změnilo ještě něco. V roce 1946 se soudil podle skutečných důkazů (shromážděných v té době mimo jiné i Spojenci, kteří si předání svědků k potrestání vymiňovali potřebou jejich vystoupení v jiných procesech té doby – např. v Norimberku – když to bude třeba), zatímci roce 1950 se důkazy konstruují (rozuměj: kreativně vymýšlejí). Např. jsou do stejného procesu zařazováni lidé, kteří se dříve neznali. A co víc, běží intenzivní pejorativní, resp. dehumanizační, nálepkování. Ten, kdo dokázal žít v zahraničí je posměšně titulován „londynérem“ nebo „kosmopolitou“, kdo vlastnil důl byl „uhlobaron“, kdo byl schopný sedlák, stal se „kulakem“ a „vesnickým boháčem“. Vztahy se zahraničím jsou nazývány „vztahy vyzvědačskými a sabotážními“. Každý cizí občan je „rozvratník“ a ve spolupráci s obžalovanými „kul pikle“ proti lidově demokratickému zřízení, proti dělníkům a rolníkům – rozuměj: proti nám, komunistům. A kdo nejde s námi, je automaticky vyvrhel, zralý viset na nejbližší šibenici.
Když jste v té době žili, věděli jste, že být takto označen je hodně špatně. Když ne z morálního hlediska, pak z hlediska závažných existenčních problémů pro takto onálepkované, vč. těžkých trestů. Vláčení těch lidí médii a informace o jejich trestech měly velký vliv na to, jak se jednotlivci začali chovat – vrátil se protektorátní strach.
Dneska taky nálepkujeme. Tuším, že to byl Zeman, kdo jako první začal označovat sobě nepohodlné termínem „pražská kavárna“, čímž využívá fenoménu stereotypu neoblíbenosti obyvatel největšího města ve zbytku státu, jaký znají i Londýňané, Newyorčané, Pařížané, atd. (mimochodem je kuriozní, že tento výraz dnes bez uzardění používá Tomáš Sedláček, toho času ředitel Knihovny Václava Havla; SIC!) Vyslovil jej stejný Zeman, který kdysi osobně na setkání s Putinem v zákulisí vtipkoval na téma novinářů slovy „je třeba je střílet“. (Je úplně jedno, že tak smýšlí o novinářích, tohle je překročení všech myslitelných hranic humanity, vkročení do Putinova etického vesmíru, z něhož se nedá dostat ani pozdějším Zemanovým zalitováním, že se v Putinovi zklamal.)
Máme tu ake i jiné nálepky po léta působící jako kyselina ve veřejném prostoru: havloid, pravdoláskař, sluníčkář, vítač, lepšolid, ekoterorista a na druhou stranu zas třeba dezolát… Jsou to dvě strany téže mince. Selháváme v tom, shodnout se, co je důležité a co ne. Důsledkem toho jsou výsledky voleb, po kterých populisté s ultrapravicí vstoupili do Strakovy akademie hlavním vchodem. Vytáhli kladiva, aby demontovat, co jim stojí v cestě – občanská společnost schopná funkčně nahradit stát v péči o nejpotřebnější. Proč? Snad kalkul, že závislost takových lidí na vládě a vytvoření dojmu, že to ona jim pomohla, může přinést další hlasy v příštích volbách. Fakt, že je trnem v oku schopnost na vládě nezávislých organizací najít finanční zdroje i v zahraničí, je snaha tento pilíř demokracie oslabit. Ruku v ruce s tím jde rozpouštění mezirezordních státních agentur, pracujících systematicky s nejslabšími z nás.
Totéž ovšem platí o pokusu změnou financování veřejnoprávních médií dosáhnout jejich větší závislosti na státu, tedy přímou cestu k jejich ovlivnění. Tedy (vracím se do 50. let) obdobný mechanismus, jaký kdysi vedl k participaci rozhlasu na mašinérii politických procesů nejkrutější fáze upevňování režimu, jak jsem už zmínil.
Zvukový záznam Frankova procesu, který se díky Českému rozhlasu podařilo zdigitalizovat, je kompletní na stránkách www.politickeprocesy.cz. Nabízí kontrast k tomu, co se stalo o čtyři roky později, roku 1950.
Zatímco ve Frankově procesu vystupuje Milada Horáková v roli svědkyně útrap vězňů koncentračního tábora Terezín, kde sama pobývala, o čtyři roky později tatáž Milada Horáková čelí ve stejné budově a stejném sálu trestu smrti za to, že se směrem, kterým se republika ubírá pod vedením komunistů, nesouhlasila a radila se s kolegy, co s tím.
Ale zpátky k současnosti. Po 80 letech od konce druhé světové války to už už vypadalo, že se podařilo úspěšně završit proces smíření s potomky sudetských Němců, vysídlených z Československa v souladu s tehdy platnou dohodou v Postupimi (stejný odsun se po válce odehrál v Polsku a Maďarsku). Jenomže vládní koalice rozdmýchává staré animovaný a používá nálepky a neopodsratněný strach z revokace, zejména majetkové, situace. Opět jsou tu nálepky, a sázka na emoce, které téma vzbuzuje. A zase se můžeme ptát, komu něčí takového slouží k užitku, přičemž odpověď je zřejmá – Rusku.
Z činů Babišovy koalice to vypadá, že lidé, kteří směřování republiky řízeneho současnou vládou vnímají jako riziko, jsou dnes podobně ohrožující. Když si to necháme vnutit, čeká nás tichý návrat do světa, ze kterého jsme se pokoušeli uplynulých 36 let vymanit. (…)