Pepa Lubojacki, režisérka. Lidi na ulici jsou podle ní pro ostatní neviditelní a cítí se jako přítěž. Tento pocit zažila při natáčení dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato. Ten bodoval na festivalu v Berlíně a teď se představil i na festivalu v Karlových Varech. Jak si nastavila hranice, co se ve filmu o jejím bratrovi a dvou bratrancích objeví, a co už ne? A co lidi na jejím filmu nejvíc šokuje? Moderuje Světlana Witowská.
Natočeno 2026. Premiéra 11. 7. 2026 (ČRo Plus, 10:33 h.; 26 min.).
Lit.: Witowská, Světlana – esta: Lubojacki: Lidé se závislostí nebo na ulici si zaslouží empatii a respekt. Nemusí se změnit. In web ČRo Plus, 11. 7. 2026 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Lidé žijící na ulici jsou často pro společnost neviditelní nebo přímo problém, který je třeba vyřešit – častokrát ne pro jejich vlastní dobro, ale pro zbylou společnost. Cítit se jako přítěž je velmi bolestivé,“ říká o svém úspěšném dokumentu Kdyby se holubi proměnili ve zlato režisérka Pepa Lubojacki, která s ním zabodovala na mezinárodním festivalu v Berlíně. „Být neviditelný je strašný pocit, možná ještě horší než být kritizovaná,“ zamýšlí se v Osobnosti Plus.
„Je to strašně zvláštní, když kolem vás lidi procházejí, dělají, že vás nevidí a odvrací zrak. Vnímáme lidi, kteří sedí nebo leží na lavičce, jsou špinaví, a moc nevíme, co s tím,“ popisuje Lubojacki a pozastavuje se: „Vzniká to už v dětství, když maminka nebo tatínek jdou s dítětem a to se ptá, proč tento člověk nemá nohu nebo je špinavý. A rodiče řeknou, tam se nekoukej, neukazuje se. Místo abychom mu vysvětlili, že lidé jsou rozmanití, tak jsme učení dívat se jiným směrem.“
Právě pozornost je to, co podle režisérky může přinést změnu. Z diváckých reakcí na její dokument zase vyplývá, že je důležité sdílení a sounáležitost, protože velká část návštěvníků projekcí měla zkušenost s životem na ulici nebo závislostí. (..)